User Uschima's Reviews

Asi bych měla napsat inspektor Leopold von Herzfeldt, ale všechna pokračování mají v názvu hrobníka, tak co. :)

Historické detektivky miluju a tyhle patří k nejlepším. Charakteristická je pro ně úžasná atmosféra Vídně na samém konci 19. století, inspektor se šlechtickým titulem, komisař s averzí vůči Židům, slečna fotografka s němou dcerou, - bytem ve veřejném domě, hrobník, co sepisuje odborná pojednání o pohřebnictví a opatruje sirotu. A mnoho dalších postav a postaviček, které zabydlely dosavadní díly série. Nové metody vyšetřování, které se jen s obtížemi pokoušejí uplatnit praxi jejich pokrokoví zastánci. Poutavé a napínavé zápletky...

Třetí díl se točil kolem spiritizmu a duchařskou atmosféru uzemňovala záhadná mizení chovanců jednoho ze sirotčinců. Mně se to moc líbilo a uvítala bych pokračování. Ale rozhodně by ho musel číst zase pan Brousek! :)

Asi je můžu přičíst z velké části na vrub i sama sobě. V téhle části Zeměplochy je totiž - bez debat - spousta myšlenek a úvah, které stojí za to nechat si si projít mozkem ve volnějším tempu. Ale i spousta těch debat. Spousta humoru. Nadsázky. Moudrosti. Sarkasmu. Obrazů. Neohraničené fantazie. Ó ano, ba i krutosti. Spousta, spousta všeho. Právě…

Ne, že bych se nebavila. Nebyla udivována a ohromována, nepociťovala respekt a radostné potěšení při poslechu těch bezmála patnácti hodin oné velkolepé koláže. Jen jsem už místy ztrácela pozornost, jak se dění větvilo do nesčetných odboček. A prahla po příběhu.

Určitě se k poslechu ještě vrátím, Jan Vondráček čte krásně. A zkusím si tuhle zvláštní knížku líp dávkovat.

Osmanův čtyřdílný Čtvrteční klub amatérských detektivů jsem láskyplně uložila do své mentální krabice „Oblíbené“, odhodlaná se k němu nejednou vrátit. Autor předznamenává, že v sérii hodlá pokračovat. A že - jen tak pro změnu - otevřel novou řadu(?) s dalšími hrdiny pod výše zmíněným názvem…

Už to tak vypadá, že od Richarda Osmana chci zatím všechno, co bude k mání; natolik mi vyhovuje laskavě humorný styl, kterým píše. Audioknihu čte opět můj oblíbený Jan Vlasák. Ústřední dvojka je sympatická. A téma zadání pro Amy, takto zaměstnankyni bezpečnostní agentury, chránit na odlehlém ostrově známou spisovatelku, je atraktivní. A…

Těším se na pokračování. Protože – něco tomu přece chybělo. Nebo přebývalo. Jenže s prvním dílem Čtvrtečního klubu jsem se taky trochu prala, než jsem přijala, co se mi nabízelo a všechno si správně sedlo. Takže opatrné 4, a uvidíme! :)

Gilmanův hrdina mi učaroval, přestože nejsem skalní fanda žánru. Jenže Angličan byl napsán tak sugestivně, že kdo by nechtěl vědět, jaké budou další osudy bývalého příslušníka francouzské cizinecké legie? Odpověď je nasnadě. Když se ozve volání někdejšího bojového druha o pomoc, Raglan neváhá.

Čte bezkonkurenčně Jirka Vyorálek.

Konečně jsme se dočkali, my, fandové, a Velinského knížky vycházejí i jako audioknihy. A navíc je čte výborně pan Libor Hruška (zatím s jedinou výjimkou, - ovšem, pan Brousek.., co si budem povídat. To nebude mít chybu. :)).

Já třeba preferuju Otu Finka, ale proti gustu.., znáte to. Hlavně, že se objevují vůbec.

Volání odnikud se odehrává v šedesátkách a protože v ději hraje roli tramping a vojenství, je na pnutí zaděláno už z podstaty věci od samého začátku.

Pro charekteristiku si dovolím vykrást sama sebe:

...Ještě stokrát úžasnější jazyk, postavy, ještě vtipnější a živější dialogy, ještě nápaditější situace, ještě bizarnější, neuvěřitelně uvěřitelný :) reál…

A tak to je. :)

Pavel Batěk načetl s přehledem a parádně tuhle pro mě extrémě zajímavou knížku. Ultračtivou, jak ji označil jeden z recenzentů na Databázi knih. Vůbec jsem se od poslechu nemohla odtrhnout. Jednak kvůli tématu samotnému, o kterém jsem měla dost obecné povědomí. A pak – kvůli zpracování, které udělalo z mnohokrát nejrůznějším způsobem uchopených česko-německých vztahů v historicky složitém podzimním období roku 1918 solidně akční záležitost. Tentokrát vzácně nestranným způsobem oproštěným od podbízivosti.

Funguje to jako výborný zdroj informací. A funguje to skvěle i jako navýsost stylová kriminálka.

… anebo za deset. Agatha jako vyšitá v podání pana Hlavici, co víc si přát?

Po nejstarším z rodu zůstává značný majetek, což skýtá dědicům nepřeberné vyhlídky. Po pohřbu. A vyřízení náležitostí, samosebou. A to, co v takovou chvíli nikomu, ale opravdu nikomu nechybí, je naivní bezděčná větička zpochybňující skon, jak se říká, z příčin přirozených. Umlčet pochybovače se komusi zdá nezbytné. Nicméně se tím nic nevyřeší, že? Naopak…

Precizně vymyšlená detektivka. Zápletka, atmosféra místa, postavy, pnutí mezi nimi. Zajímavý „průvodce“ dějem (rodinný právník). A – Hercule Poirot…

Vychutnala jsem si to.

… ne po ďáblovi, samosebou… :) Po Osmanově sérii z „důchoďáku“, jinak luxusního zařízení pro seniory, kde lze pěstovat nejrůznější koníčky, například rozkrývání zločinů.

Nevím proč jsem byla nad prvním dílem trochu chladná, zcela jistě ale byla chyba na mé straně.

Naštěstí jsem se vzpamatovala a další tři části už mi přinesly spoustu potěšení:

z dokonalé interpretace (mimochodem, Naďa Konvalinková navázala v právě komentované čtverce báječně), - a pak z věcí, které asi (a nechci se nikoho dotknout) mocně osloví právě nás, co už naprosto přesně víme, o čem je řeč. :)

Všechno je to samosebou nadsázka, všichni víme! A zároveň je to tak zatraceně pravdivé, laskavé, smutně vtipné a vtipně smutné, chechtáte se přes slzya zároveň pilně fandíte, aby padouchové, - vlastně, padouchové.., vždyť oni se často nějak záhadně mění v nepadouchy, nebo aspoň padouchy poloviční! - byli po zásluze ztrestáni či napraveni, ale hlavně: aby to, probůh, nikdy neskončilo!! :))

Zpočátku ve mně téma vzbuzovalo jistou obezřetnost; z nejrůznějších důvodů. A vlastně jsem opatrně očekávala i samotné zpracování. Jen Jana Kolaříka jsem přijala vděčně a s jistotou kvalitního poslechu. A právě on mě svou interpretací bezpečně provedl skrumáží postav v úvodu a zorientoval v „kdo je kdo“.

Kdo je kdo se ovšem, a to velmi postupně, vyjasňovalo v průběhu celého tohoto fascinujícího příběhu, který Robert Harris tak mistrně vyfabuloval. A přece nám poskytl - v mnohém - celkem reálnou představu, co všechno se odehrává, - a mohlo byse odehrávat podobně, navenek i skrytě -, než začne k nebi stoupat kýžený bílý kouř.

Moc se mi líbila postava kardinála Lomeliho.

Historické detektivky mám moc ráda, čte pan Rímský, proč to nezkusit… Právě se čtením jsem ale tentokrát úplně spokojená nebyla (už to tu kdosi zmiňuje). Výraz jaksi zvláštně kolísal a místy nečekaná intenzita až trochu rušila.

Děj se mi ale líbil. Nepřímá úměra mezi zpočátku celkem pomalým tempem příběhu a svižným přibýváním mrtvol byla sice možná překvapivá, a taky na poměrně zevrubné líčení mnoha krutých reálií bylo třeba si trochu zvyknout, jenže Anglie 12. století měla k nějaké idyličnosti na míle daleko. A dozvědět se něco o tehdejším způsobu života a zejména o soudnictví za vlády Jindřicha II (a třeba jím ustanovených putovních soudech) byl skvělý bonus. A Stanton s Barlingem prošli pořádnou proměnou, tak se těším i na pokračování jejich osobního příběhu ve 2. díle.

Pratchett mě dokáže rozesmát k slzám. A taky dojmout – až k slzám. V tomhle úžasném díle, kde hraje na struny toho nejlepšího i nejhoršího, čeho je jedinec schopen, a dělá to bez okázalosti, s bravurou a přesvědčivostí, ze kterých se člověku tají dech, to byla často ta druhá varianta. Zejména ve finále.

Jak já jsem ráda, že mě Pratchett neminul! A že se tahle série neminula s… s… - no prostě s HONZOU ZADRAŽILEM!!! :) Díky!

Soubor nádherných povídek situovaných na Žižkov, propojených hospodou U Habásků s jejími štamgasty a klientelou tajemného pána Vonka. Zpočátku člověk moc netuší, bezelstně se baví, užívá si tajemno – a prásk ho; jak se postupně dostává do obrazu, pomalu mu cosi dochází, co vlastně zná, co může docela dobře předvídat, z čeho má jeden husí kůži, ani se nenaděje. Nejen na Žižkově.

Beresfordovi zestárli, ale vášeň pro rozkrývání záhad je neopustila. Pentličku určitě ne. A když je při nahodilém rozhovoru s obyvatelkou penzionu, kam oba zajedou navštívit Tommyho svéráznou tetu, vystavena bez jakékoliv souvislosti opravdu podivně znějícím dotazu, nemůže ho dostat z hlavy. Ráda by se se starou dámou znovu setkala…

Samozřejmě, nastanou komplikace. A Pentlička se prostě jenom „zajímá“, no ne? Aspoň zpočátku. :))

Františkova cesta životem: vírou i dějinami, jeho komentáře k zásadním událostem ve světě cestou k papežskému stolci i poté, co byl papežem jmenován. Názory související s otázkami víry i běžnými doteky každodennosti. Etická hlediska, zamyšlení nad aktuálními tématy, skoro vždy se snahou o vstřícnost k opačným názorům, ale bez kolísání evokujícího absenci vlastního pečlivě odůvodněného postoje.

Nesouhlasila jsem ve všem. Ale měla jsem - mám - k Františkovi respekt pro jeho otevřenost, odvahu a poctivost.

Zbyšek Horák tady skvěle, jak on to jen umí, vypráví příběhy z historie; o významných i sotva dochovaných událostech, věhlasných i ne úplně známých postavách, slavných i časem opomenutých jménech, osudech...

O spoustě z nabízeného se domníváme, že víme, jak to bylo. Nebo aspoň tušíme. Něco jsme se učili ve škole. Cosi někde četli. Ale.., bylo to opravdu tak?

Rozkrýváním jednotlivých příběhů vycházejí najevo mnohdy víc než překvapivé skutečnosti.

Moc mě to pátrání bavilo.

S podobnými knížkami se často peru. Vnímám, co je v nich povzbudivé, laskavé, někdy i moudré, vnímám horlivou pozitivitu, se kterou mi jde vyprávění naproti, registruju štědrost nabídky "dobrých konců" (které v poslední době jaksi vyšly z módy). Ale...

Příběh se mi líbil, opravdu. Jen bych ho asi potřebovala napsaný i načtený výrazně míň „nasladko“.

Velinského miluju, potkala jsem se s ním díky Databázi knih a všechny díly Oty Finka mám už přečtené. Takže když jsem objevila na Audiolibrixu dva díly série, hned jsem se vrhla na poslech. Musím říct, že se to povedlo náramně; já se trochu bála, že pan Hruška, kterého jako interpreta vyhledávám, bude na Otíka hlasově trochu moc „ve věku“, ale mé obavy se naprosto nepotvrdily. Čte úžasně jako vždy, figury i atmosféru tvrdí jako příslovečná basa muziku. :)

Detektivka je jako obvykle jazykově úchvatná, plná bránici atakujících hlášek, oplývající nebezpečenstvím, napínavým pátráním, kráskou v nesnázích, epesními figur(k)ami, kooperací s bezpečnostními složkami, soustružnickým životaběhem, trochou romantiky, kapkou filozofování – prostě všemi běžnými ingrediencemi Mistrových knížek vč. grandiózního finále, kdy zlo dostane přesvědčivě „na frak“. I když.., ono to vlastně tentokrát… No, však si to poslechněte. :))

Zase jedno z témat, o kterých jsem věděla málo nebo nic: akrobatické létání a letecká série Air Race. Zase jeden Čech, který se dokázal prosadit někde, kde by málokdo čekal. A přece: odhodlání, sebedůvěra, trpělivost, pokora, sebekázeň i neuvěřitelně pevná vůle dovedly nakonec Martina Šonku tam, kam směřoval.

Moc zajímavé a inspirativní vyprávění o cestě jednoho sympatického a schopného člověka za zdánlivě nesplnitelným snem.

Nefandím úplně detektivkám, které moje oblíbená Agatha Christie postavila na spiklencích a spiknutích. A přesně tohle řeší - v případu, který začal jako žert se sedmi budíky - inspektor Battle.

Není na to sám. Objasnit cosi vážnějšího, než vtipkování s budíky, mu pomáhá jedna šikovná dívčina s přezdívkou Bundle. Kdo by jí mohl vyčítat, že při vší dobré vůli celou věc možná spíš trochu komplikuje? :))

Má to nezaměnitelnou atmosféru meziválečných let, humor a nadsázku, celkem dobrodružný (byť snad malinko rozvláčný) děj, porci nefalšované romantiky.

A oceňuju příjemnou interpretaci Petrem Kubesem.

Cejch je nevídaně krásný text autora Zdeňka Šmída, od jehož knížek, které jsem v minulosti hojně četla (obzvlášť zamlada, když se jezdilo na vodu a na hory), jsem zcela automaticky očekávala, že se nasměju.

Tentokrát jsem se moc nenasmála, i když pan Šmíd do svého hořkého, jazykově divukrásného vyprávění o odvěkých pravdách světa, kterých se my lidi snažíme odvěce zříct a překroutit je do podoby, jež by ospravedlnila naše momentální pitomé počínání, dokázal vplést navíc i vtip.

Vznikla nádherná audiokniha načtená panem Vlasákem, a já si nedovedu představit nikoho, kdo by to udělal líp.

Desátý díl… A to jsem původně četla první knížku jenom tak informativně, abych se dozvěděla, co je za tím oslnivým hodnocením. :)

Série samozřejmě pokračuje dál, ale už bude asi všechno trochu jinak a já si chci uchovat celou tu Flanaganovu „partu“ v paměti z první desítky příběhů, kde hrají klíčovou roli.

Moc děkuju. Za hodiny a hodiny, kdy mi Matouš Ruml svým hlasem skvěle zprostředkovával tohle jedinečné dobrodružství pro kluky a holky neohraničeného věku…

Císař Nihon-Džinu byl atmosférou jakoby maličko jiný. Bylo tam všechno obvyklé; napětí, zápas o spravedlnost, síla pospolitosti, humor… Ale všechno nějak umocňoval Horác, Nihon-Džinu a to, co se mezi nimi stačilo v tomto příběhu odehrát.

A ten drobně propíraný konec? No, jasně.., a jak by to asi mělo skončit? :)))

Taky díly osm a devět na sebe navazují, pronásledování věrolomného padoucha nekončí a Will s Horácem mají o nečekanou starost víc. Halt už není tolik neomylný, občas je to trochu k smíchu, občas malinko „na pěst“, než se ukáže, že tentokrát je prostě - víc, než cokoliv jiného - divný...

Mně připadl tenhle díl skvělý, vedle pořádně napínavého dění je tam i hodně laskavosti, odpovědnosti a pochopení, jak se síly naší trojice - vzhledem k situaci i třeba poněkud nedobrovolně – přeskupují.

Sedmička je pokračováním šestého dílu, takže doporučuju získat je oba najednou. Kdo je připraven, není zaskočen – a absťák je ošklivá věc! :)))

Zdaleka už nejde pouze o čarodějné triky, i když o fígle, lsti a úskoky běží pořád. Hraje se o obranu araluenského království před komplotem domácích zrádců s nepřáteli, kteří se houfují za hranicemi k dobyvačnému vpádu. Žádná novinka, že? :(

Will potřebuje každou pomoc, obzvlášť když je jeho klíčová opora uvězněna a z původních potenciálních spojenců se vylíhnou padouši. Ale i naopak. Staří i noví přátelé jsou hotovi napnout společné síly, aby se spravedlnost znovu dostala ke slovu a království bylo zachráněno.

Šestý díl je tématicky hodně originální, moc se mi líbilo, jakým úkolem je Will – čerstvě v roli samostatného hraničáře - pověřen a jaké netradiční přípravy si tahle zvláštní mise vyžádala.

Přibyla nejnovější společnice, vyložená sympaťačka. :)) Napětí spousta, ale ani o vtipné situace či výroky není nouze. A znovu je tu taky spousta dobré inspirace k dobrým poznatkům; například, že rozdílnost neznamená automaticky průšvih. Skvěle vykreslené postavy a Flanaganův nanejvýš poutavýzpůsob vyprávění bez problémů startuje moje zaujetí pro další díl(y).

Ve čtvrtém z dílů si Will s Evanlyn mění role. Tentokrát je tou silnější ona. Musí být. Ze zajetí si Will odnesl slabost, která přesunula na Evanlynina bedra nevelkou šanci přežití pro oba, a to v nelítostných přírodních podmínkách daleko od domova. A také Halt s Horácem se potýkají na cestě za nalezením přátel s nemalými obtížemi.

Jsem potěšená, kolik pozitivních vzkazů se ukrývá v tomhle excelentním napínavém vyprávění. Pro děti, i pro nás dospěláky.

Prvního Hraničářského učně jsem si přečetla spíš pro zajímavost. Ohlasy byly výborné a mně se líbí knížky, o které se můžou podělit děti i dospěláci. Bavilo mě to, ale že bych pokračovala…

Pokračoval můj muž (který se potom s Hraničářským učněm proposlouchal prázdninami), a já si přečetla Hořící most. No a pak už nebylo co řešit. :))

Do cíle plavby se Erakovi zajatci z druhého dílu nehrnou. Pravděpodobně nebude o co stát, a tak jim přichází vhod i nucená zastávka před poslední části cesty. Netuší, s čím se budou muset potýkat, jen, že lehké to nebude. A nemohou tušit, že za nemalých obětí se po jejich stopách vydávají ti nejvěrnější, odhodlaní udělat pro jejich nalezení a záchranu vše.

Moc se mi líbí morální vodítka i pro mladší čtenáře, která nejsou černobílá, ale spíš ve stylu profesora Brumbála z Harryho Pottera:

„Všichni musíme čelit rozhodnutí mezi tím, co je správné a co je snadné“.

Čekala jsem mety a triumfy: pobídky k meditaci, motivační výroky, citáty slavných a časté (a poměrně podrobné) zmínky o pro mě nezvyklé duchovní cestě mě málem od knížky odradily.

Ale stačilo se trochu odpoutat od toho, co mě tahalo za uši, a začalo se mi všechno propojovat v jeden nesmírně zajímavý celek. Prostě způsob, jakým žije svůj život a překonává vlastní hranice jedna úžasná a skromná bytost, která mimo plavecké (a taky běžecké) obdivuhodné výkony stíhá spousty smysluplných aktivit doma i po světě. Inspirativní.

Četla krásně Tereza Bebarová.

Poslouchala jsem už dříve Gelova Pasteura, moc se mi to líbilo. I tentokrát načetl audioknihu přímo zázračně Zbyšek Horák. Přiznám se, bez jeho hlasu a srozumitelného členění někdy dost obtížně vstřebatelných informací (to když opravdu došlo na matematiku a astronomii), bych se od četby možná nechala odradit. A to by byla škoda. Okolnosti Keplerova života na zajímavém historickém pozadí se poslouchaly skvěle. A vhod mi přišel i dodatek o osobnosti Fantiška Gela.

Mám ráda knížky pana Niedla a hlas Pavla Soukupa. Tentokrát mi v počátku interpretace maličko drhla a vyprávění mi chvílemi přišlo trochu natahované. Nicméně mě ponouklo seznámit se s postavou barona i prostřednictvím jiných zdrojů a výjde-li pokračování, určitě si ho ujít nenechám.

Pana Vlasáka vždycky moc ráda poslouchám, ať čte cokoliv. V roli Maigreta jsem si ho oblíbila obzvlášť. Líbí se mi i zvolená hudba u celé série, oboje – interpretace i tóny navozují nádhernou atmosféru pro Simenonovskou sérii.

Gangsterská partie představila Maigreta trochu razantnějšího, než jak obvykle vystupuje; importovaní zlosynové se s ničím nemazali, hrálo se tvrdě a chvílemi se zdálo, že Maigretův důvtip a metody tentokrát stačit nebudou. Nakonec je jeho zadostiučinění díky okolnostem trochu neúplné.

Další pěknou Francisovku z pera otce Dicka četl Jan Nedbal. Hodil se k ní.

Oč jde? Jeden mladý žokej prý „ztratil srdce“. Tvrdí se to. A nejde o ženu (tedy, to vlastně taky).

V dostihovém světě se tak označuje někdo, kdo v důsledku nějaké nepříjemnosti (pádu a podobně) ztratí odvahu závodit. Dobře se to hodí taky na Roba Finna, který, sotva si vyjezdil výsadu jezdit za jednu z nejlepších stájí v zemi na těch nejlepších koních, náhle prohrává. A prohrává.

Rob se marně obhajuje, i sám před sebou; ať se snaží, jak se snaží, koně se plouží a střečkují, nedůvěra v jeho jezdecký um roste a majitelé se odvracejí. Vždyť, není sám, koho něco podobného potrefilo, ne? Tahle smůla čas od času někoho potká, tak proč ne jeho? Jenže ta čím dál divnější „smůla“ má svého strůjce, kterého nestačí odhalit. Je třeba se mu postavit. A Finn se do toho vrhne se vší vervou a nejen za sebe.

Už autora znám a po prvním díle série trochu vím, co čekat.

A tak jsem si druhou výpravu do Kladska užila bez zbytečného přemítání, jestli je něco překombinované, přehnané - a nevím co všechno se mi to tehdy vešlo vedle chvály. Tentokrát jsem se poddala naplno dobrodružství a užila si Koschellu i ostatní v případu zmizelé továrnické dcerky, jejíž ostatky se – po před lety podivně „uzavřeném“ vyšetřování – náhle, a jaksi nevhod, našly.

Bavilo mě to moc.

Vedle nedávno vyposlechnutého Pasteura další skvělý životopis, tentokrát od Stefana Zweiga.

Zpracování úplně odlišné, a taky obě osobnosti se nemohly lišit víc. Poslech byl opět zážitek, četl Josef Vinklář a jeho hlas i emotivní přednes byly ke Zwaigově Fouchému to pravé.

Nesmírně dramatické období dějin, zejména francouzských, proslulá jména, vrcholná politická ekvilibristika. A nezměrná ctižádost jednoho výjimečně (všeho)schopného muže, diplomata, ministra osmi vlád a „mistra převleků“ - Josefa Fouchého.

Skvělá rozhlasová hra od Pavla Landovského, odvysílaná v osmasedmdesátém pod jménem Karla Steigerwalda.

42 minut: Autobusová zastávka. Střídající se lidé. Přibývající, čekající, rozmlouvající, odcházející.

V těch neuvěřitelných dvaačtyřiceti minutách se nejen dozvíme, kdo jsou, - o jejich vzájemných vztazích, vzhledu, věku, kondici, zaměstnání, názorech, zájmech, ambicích a bůhvíčem ještě, - dojde na řádnou zápletku, detektivní mezihru i rozuzlení. A všechno vyústí v závěr zcela nedramatický a v duchu předchozích historek; v neškodné utahování si z dočasného hrdiny, přehrávané pobouření nad sousedskou výpomocí rivalovi, vtipkování, než si půjde každý po svém. Život jde dál.

Úžasně obsazené, zahrané a zvukově dokonalé. Nádhera.

Na námět Dušana Kleina napsal Jiří Hubička: to mi vlastně stačí k úplné „předspokojenosti“. :))

Líbil se mi i druhý případ s novinářkou Denisou Královou; o trochu méně než první díl, ale zase jsem si tentokrát správně tipla pachatele. A protože se mi tyhle drobné detektivky vysloveně dobře poslouchají, moc se těším na další z nich.

Jako obvykle nenapodobitelný hlas (tedy hlasy:)) Honzy Zadražila. A k tomu pořádně napínavá výprava vyslanců lorda Vetinariho do země trpaslíků za účelem naklonění si nově zvoleného dolního krále pro obchodování s nedostatkovými surovinami ve prospěch Ankh-Morporku.

Jenže ono se to všechno jaksi zkomplikuje osobními zájmy (jako obvykle, že?), navíc se postrádá desátnice Angua, dojde ke krádeži, vraždě.., znáte to. A pak si jeden s diplomacií nevystačí… :)

Nádherný pátý díl Hlídky; aktuální témata a velká, báječná legrace.

Poslouchala jsem audioknihu, kterou načetl výborně Jiří Vyorálek.

Autor píše skvěle, scénáristu v sobě rozhodně nezapře. Čtenáře ani náhodou nečastuje lacině krkolomnou akčností, ani se nesnaží těžit z nadbytečných popisů krutostí. Staví na úžasné atmosféře, která jaksi zcela automaticky dává tomuto příběhu příběhu s lehce bondovským nádechem punc uvěřitelnosti.

Moc mě to bavilo.

V roli osamělého pana Greena jsem viděla před časem Stanislava Zindulku. Hrozně se mi to tenkrát líbilo a vůbec jsem nepochybovala, že Viktor Preiss bude skvělý.

Byli oba. Pan Preiss jako starý muž, potřebný výpomoci. Ivan Lupták jako ten, který má z moci úřední pomáhat, protože ohrozil staříka neuváženým řízením auta. Takže za trest.

Ta vnucená výpomoc jednou týdně je ovšem stejně tak „za trest“ pro pana Greena; vpád cizího člověka do jeho rutinního dožívání představuje pořádnou zátěž pro psychiku a tak nerudnost, která likviduje jakoukoliv mladíkovu snahu nějak se domluvit, slibuje zmařit veškerá dobře míněná opatření na samém počátku.

Trvá to dlouho, než ledy trochu povolí. A sotva se tak stane, slova vypustí ze skříní kostlivce minulosti, rozdílnosti, zarytých předsudků. A dávné se současným se prolne v nečekané podobnosti…

Velká nádhera.

Výborně obsazená zajímavá hra od Miloně Čepelky, jednoho z „Cimrmanů“.

Do necelé hodiny se toho vešlo hodně o jedné pospolité rodině hajného, jejíž členové se čelně střetli s realitou tak náhle a tak tvrdě, až do té doby zdánlivě neotřesitelná stabilita láskyplné soudržnosti málem vzala zasvé. Život někdy dovede překvapit a není na škodu si to občas připomenout, třeba poslechem příběhu, který rozhodně osloví.

Režisér Jiří Hořčička. Páni herci Voska, Nedbal, Řehoř a další.

Jedinečný nápad z pera Ilji Hurníka, kterého jsem doposud znala jen jako hudebního skladatele, ale že byl vynikajícím autorem divadelní hry (her, ty ostatní zatím neznám), to jsem vůbec netušila. Inu, vždycky je co dohánět a jsem vděčná, že jsem o tuhle vzácnou perlu rozhlasové tvorby nepřišla.

Originální a nesmírně vtipný vhled do nepatrného světa nepatrných motýlků a stárnoucího klavíristy mě okouzlil. Stejně tak zvuková stránka celého čtyřicetiminutového skvostu. Nešlo nic jiného než blaženě naslouchat a obdivovat. Nádhera.

Jakmile někde uvidím jméno Jiří Hubička hned větřím. Tzv. sázka na jistotu. I tentokrát jsem byla za koupi odměněna skvělým rozhlasovým zpracováním jeho detektivky Síla slova.

Samozřejmostí jako by bylo prvotřídní obsazení a nadčasové téma, přinášející perfektní výsledek.

Za všechny dokonalé interprety jmenuju aspoň Jiřího Dvořáka; svůj báječný hlas propůjčil

moderátorovi nočního pořadu, kam se obrací ženy se svými trampotami. Dostává se jim jakýchsi obskurních verzí numerologických rozborů, které mají být následně vodítkem ke správnému načasování, pakliže se rozhodnou svou situaci „řešit“. Taková víceméně legrácka. Jenže.., lidská důvěřivost je bezbřehá. A domnělá moc chutná a s jídlem roste chuť…

Hned jsem se poohlížela po volném pokračování, kde figurují vyšetřovatelé Vláčil – Králíčková, Na dalekém východě. Štěstí mi nepřálo, škoda.

Proč? Maluje slova a vypráví obrázky, jeho fantazie je bezbřehá a plná jemného humoru a laskavosti.

(Umí taky namalovat dobrodružství a tajemství. I předat důležitá poselství v detailech svých maleb, která nemusí být nutně úplně k popukání).

Ale O čertovi je vyprávění legrační a hodné, přiměřeně napínavé a moudré, a přesně tohle pohádka před usnutím potřebuje.

Čte Pavel Soukup? No a kdo jiný? :)

Radůza píše a čte autobiografické povídky z dětství. Něco je legrace, něco míň, podle toho, jak vnímá situaci mrňavá holčina s nečekaně osobitými názory, trávící většinu času u dědy a babičky. Líbí se mi, jaká nekomplikovaná vzájemná láska je z vyprávěnek cítit, jak se malá přirozeně a nenátlakově - a tím pádem ráda - učí věcem a sbírá vlastní zkušenosti. Jak jde život tak, jak jde, den po dni, bez velkého mudrování, rozebírání a dramat; co se musí, to se musí, a tečka.

Bavilo mě nářečí, humor a autenticita, která z toho všeho čiší.

Nemůže to nepřipomínat Kutschera, ale ta podobnost je o kvalitě, ne o nápodobě.

První případ kapitána Kleina mě jednoznačně navnadil na další díly; zajímá mě doba i prostředí, postavy jsou úžasně vykreslené, detektivní linka originální, napětí nepolevující, autor informovaný a jeho styl psaní brilantní.

Konec mi přišel malilinko přetažený, ale požitek ze čtení prvního dílu série (hurá!) rozhodně za 4 hvězdy plus.

Václava Erbena mám ráda. Knížku jsem nečetla, znám jen tuhle krátkou dramatizaci. A přidávám se k méně nadšeným ohlasům.

Moc se mi nezavděčili interpreti – co bylo zvláštní, druhá půlka audioknihy se mi zdála zvukově lepší než první, a třeba hlas Kateřiny i Exnera samotného jako by získal novou kvalitu.

Znovu množství postav a taky zmizelých! - hernajs, to byl už do té míry místní kolorit, že to do příjezdu kapitána příslušné složky vůbec nezajímalo? Nebo jen minimálně?

Rozuzlení bylo takové trochu „zadarmo“. Kdosi tu píše v tom smyslu, že pachatelem mohl být prakticky kdokoliv a vždycky by se našlo vysvětlení. :) Jo, s tím souhlasím.

Pozorně čtu argumenty, které pro svá hodnocení uvádí Staromilec a RRR. V tom to bude. Jdu shánět knížku.

Na jméno (pseudonym) Petr Eidler jsem narazila díky Audiolibrixu poprvé. Přitáhlo mě prostředí Domova pro židovské přeživší a rovněž jméno interpreta; Martin Preiss četl jako vždycky skvěle.

Začátek detektivky mě trochu poplašil: nesympatická osoba v roli detektivovy manželky, skotačící osmdesátníci na ozdravném pobytu, celkově rozvláčný začátek.

Ale pak se děj rozjel a mě zajímaly obě rovnocenné složky příběhu. Tristní osudy obyvatel domova za války, které zároveň tvořily spletitou síť indicií pro vyšetřování podezřelých úmrtí v domově.

Když pominu „maličko“ otravnou nadsázku v počtu důvěrných vztahů mezi zaměstnanci a erotické ambice, šmahem připisované osmdesátiletým rozverům, bavilo mě to moc.

A hodně se mi líbil humor i sebeironie, kterou „přeživší“ nešetřili, a hojně s ní propírali vlastní židovství.

Můj oblíbený Jiří Hubička...A legendární reportér Franta Kocourek, profesionál, ať to stojí, co to stojí. Až do krajnosti. Mrazí z toho všeho. V souvislosti se všemi následnými i současnými okupacemi je to ještě dusivější. Vždyť už se nic podobného snad nemělo..? Skončí to někdy?

Nádherně napínavá detektivka prošpikovaná pochybnou, ale o to okázalejší magií.

Podivná úmrtí „z příčin přirozených“, seznam, nedávající smysl, detektiv, co není detektivem.

Precizně dotažené veškeré postavy, zápletka, prostředí, atmosféra. A také vyústění.

A podivně jasnozřivé vize možností ve vzdálené budoucnosti.

Tenhle titul jsem neznala a hrozně mě bavil. I to, jak ho četl Petr Jeništa.

Tyhle Čechovovy komediální jednoaktovky miluju. A bez rozpaků přiznávám, že lvím podílem přispívají úžasní interpreti. Když totiž slyším pana Somra, pana Hrušínského a další, jak cizelují svými hlasy už tak dokonalé dialogy, zrcadlí se v té štiplavě trefné nadsázce všechno naše škorpení, tvrdohlavost, shánčlivost, zchytralost, malost a další přízemnosti, které si ve větší či menší míře nesem životem. Ale většinou tomu sami pro sebe říkáme jinak: argumentace, zásadovost, šetrnost, cílevědomost, rozvaha…

Řekla bych, že mistr Čechov nezastaral. A určitě hned tak nezastará. :)

Dávám přednost Agathiným detektivkám bez účasti tajných služeb, ale přesto se mi i tahle „hra na kočku a holuba“, plná exotiky a intrik, líbila.

Jako obvykle stačilo pár vět a už byl člověk v příběhu až po uši. Co v příběhu! V prestižní dívčí škole jako nováček, snažící se pochytat jména, pravidla, trochu se zorientovat v terénu a najít si kamarádky. Tohle kouzlo se čtenáři umí Agatha Christie nenapodobitelně.

Zápletka je jako obvykle originální, děj se hbitě přesouvá z místa na místo, motivace pro úkladné jednání je víc než dostatečná, zločin je na tahu.

Děj je plný překvapení a náhlých zvratů, košatost událostí slibuje rafinovaný závěr...

A ten mě tentokrát zklamal. Nějak mi přišel zcela neagathovsky přitažený za vlasy.

Moc se mi to líbilo. Přišlo mi, že se vracím ke sledování letité série s Luisem de Funésem.

Příjemně jsem se bavila, a to i díky zdařilé interpretaci.

Jako autora jsem Pavla Landovského neznala. Vlastně ani jako „příležitostného dramatika“, jak mi nabídla ČSFD. Zato jako herce, no jéje!

Objížďka mi zpočátku připadala prostě jen jako malá rozverná komedie. No a pak přibyly repliky z kriminálu, estébácké a prominentní manýry, a jakkoliv bylo všechno ještě pořád povrchově rozverné, člověku to už hořklo na patře (a nějak z toho koukalo, že o tom „Lanďák“ ví své).

Konec mě dostal, to byla síla.

První půlka 20. století. Všechny ty převratné změny a a dramatické dění na pozadí osudů jednoho rozvětveného rodu v jedné česko-německé vesnici.

Živě, nádherně vylíčený tehdejší život s jeho zákonitostmi, prostředí i celá plejáda obyvatel.

Kontroverzní část historie, kdy ty zákonitosti přestaly fungovat…

A všechny ty proměny, kterých je člověk schopen.

Kratičké kapitolky usnadňují orientaci a pomáhají udržet si určitou míru odstupu, když děj vrcholí; aby se v tom jeden úplně neutopil.

Románová kronika kombinující fikci, reálné podklady, archivní záznamy, vzpomínky…

Díky autorce za nestrannost.

Interpretace byla skvělá.

Kdo by nechtěl vědět, jaké jsou svátky s ohavným a nechutně bohatým staříkem a problematickou sestavou příbuzných (a přátel), tvořících vánoční sešlost? A kdopak by věřil tomu, že něco takového projde bez maléru?

Hercule Poirot je ihned pohotově, a přes trochu kašírované rozuzlení je i tahle Agatha skvělé čtení, nejen vánoční. Obzvlášť v podání pana Hlavici.

Tak dlouho se chodí kolem, až se audiokniha utrhne.

Nápadně shodným komentářům na něco tak netuctového donekonečna odolat nešlo. Hanse Watzlika jsem neznala a zajímal mě.

I Karl Maria. I vydavatel. Dramatizace. Interpreti. Všechno.

Příběh byl místy překvapivě hluboký a jazyk nádherný. Báječný zvukový doprovod, hudba...

Vedle toho všechna ta grandiózní nadsázka, velepumprdentní romantika (neuvěřitelně dokonalá Simona Vrbická), gejzíry výbušných emocí. Jedinečný protipól, hlas vypravěče Zdeňka Maryšky.

Mysteriózní atmosféra. A humor…

(V jednom místě až cimrmanovský; to když Weber v podání Aleše Procházky čelí nedokonalému zabezpečení hostinského „pokoje“ tím, že: vytáhne z tlumoku zástrčku a přišroubuje ji na dveře…). :)))

Nesedl mi hlas ani projev představitele Barona.

Ráda jsem tohle nečekané dobrodružství podnikla. Hodně originální zážitek.

Když se jedna sebevražda a ošklivé anonymní dopisy rozšíří o násilnou smrt, když jsou kibicové v koncích a ani policie si neví rady, když je kdekdo podezřelý a snaha všechno rozmotat nikam nevede, je čas, aby dorazila slečna Marplová.

A tak jako slečna Marplová bavlnky a vlnu ve svých rukách přiměje tvořit ukázněné řádky, tak také vlastní tichá pozorování, útržky hovoru, či na první pohled nepodstatné a nikým nepovšimnuté drobnosti splétá ve složitý vzorek potenciálních řešení, vezme si na pomoc nevyčerpatelnou zásobu svých ...víte, já jsem kdysi znala.., a ...setkala jsem se kdysi.., a tak dále… A je po problému. :)

Mockrát přečtené a zhlédnuté, ale stejně nejraději poslouchám.

Zaradovala jsem se nad dalším archivním rozhláskem trochu předčasně. Lákavé obsazení, hříčka jako vystřižená z Hříšných lidí, rozkošná doprovodná muzika. A zajímal mě autor.

Dobře se to poslouchalo, když ale uběhla valná část vymezeného času a nedocházelo celkem k žádnému zvratu, trochu jsem znervózněla. Opodstatněně; závěr byl uspěchaný a pointa bez nápadu. Škoda.

Bylo mi sotva dvanáct, ale na osmašedesátý mám spoustu osobních vzpomínek. Třeba pěvecké soustředění, kde v noci lítaly letadla a šokovaná vedoucí nás obeznámila se situací bizarním prohlášením: rozcvička nebude, obsadili nás…

Později jsem měla možnost znovu si připomenout atmosféru OH v Mexiku 68 - nejen prostřednictvím úžasných fotek - v Olympijském muzeu v Laussane.

A teď jsem doposlouchala tuhle úžasnou reportáž, která vším, vším! připomíná tehdejší nepopsatelné emoce na pozadí zápasu o olympijské medaile, zápasu, který symbolizoval jiný boj; o svobodu. Co všechno jsme tenkrát netušili…

A připomíná naše legendární reportéry, gymnastickou královnu Věru Čáslavskou i další závodnice z gymn. družstva, trenérku Slávku Matlochovou, - a všechna ta léta před i po, kdy mělo sportovní fandovství úplně jinou tvář, než dnes.

Poslech byl krátký, ale intenzivní zážitek.

Úžasně informativní a inspirativní kniha, - pro nás všechny. Děkuju.

Hltala jsem všechny rozhovory, hodně jsem ale ocenila ten s Janou, která pečovala doma. Jak to začalo, probíhalo, co zažila, jak to vnímala, nesla... A kam ji to posunulo. Totiž to, co od sebe odstrkujeme a nechcem na to ani pomyslet, může potkat každého z nás. V obou rolích. Popírání nepomůže.

A tak tahle knížka svítí, naléhá, burcuje a vnáší naději do temnoty témat, o kterých ze strachu nemluvíme. O smrti, (od)loučení, zmatenosti. Vytrácení se.

Obav nás nezbaví. Ale hlasem těch několika úžasných jedinců nám s láskyplnou herdou očkuje myšlenku, že panika není jediné řešení. A že slovo "nejde" můžeme mít až úplně na konci abecedy možností.

Špičková hra od Oldřicha Daňka. Flemingův duel s vyhořelým generálem, dvě odlišná bitevní pole, nesmiřitelnost rozdílného pohledu zevnitř a zvenčí, zkušenostmi neslučitelné argumenty pro víru a naději.Tápání po smyslu, po tom správném, morálním, neodkladném. Po budoucnosti. Jestli bude…

Famózní Zdeněk Štěpánek a Jiří Adamíra.

Od autora jsem zatím četla dvě výborné knížky. Ale komedii jsem si moc představit nedokázala.

Audiokniha byla skvělá a obsazení taky.

Téma víc než slibného archeologického nálezu, jehož budoucí využití ve prospěch rozvoje skomírající obce spadne na stůl nezkušenému zastupitelstvu s ambiciózním předsedou, se proplétá s mezilidskými (vz)tahy, sousedskými třenicemi a srážkou naivních představ s protřelou realitou.

Je to nádherně vtipná a dokonale zahraná věc.

Navnadila mě recenze pode mnou; hlas Vladimíra Brabce mám totiž taky hodně v oblibě, ať už v rozhlasových nahrávkách, nebo v dabingu.

Apokryfy byly zábavné, ale než jsem si stačila vychutnat růžičku, Šporkovy trpaslíky a nebohého Dientzenhofera, hubená půlhodinka utekla a já měla pocit, že jsem si – sotva přivoněla...

Drobná věc s podtitulem mini-krimi byla pro mě zábavná spíš připomenutím hlasů, které jsem mívala ráda: Laďky Kozderkové, Josefa Hlinomaze, Svatopluka Beneše a dalších.

(Přičemž mě trochu vylekalo pojetí rady Vacátka, jehož ztvárnění páně Marvanem je právem nezpochybnitelné). :)

Příběh je prostince jednoduchý, většinu laškovného děje na téma maření avizované vraždy v kabaretu (či šantánu) tvoří jeho samotný program, s nímž si nezadá komické počínání povolaných„mužů zákona“.

Vzhledem k minimální délce jsem se docela pobavila.

Kapsa plná žita je jedna z nejprokombinovanějších Agathiných detektivek. Skvělý případ. A navíc vtipný, hrozně moc, takovým tím poťouchlým chytrým christieovským způsobem.

Síť indicií, které do sebe ovšem jaksi ani nezapadají. Spousta potenciálních pachatelů, a ani jeden jediný důkaz. A všechno komplikuje jakýsi nesmysl, který ale nejde přehlédnout: dětská říkanka o kosech, která ovšem nepříjemně evokuje dojem souvislosti s aktuálním děním a upomíná na divný žert, jež se odehrál v nedávné minulosti. Není divu, že s inspektorem Neelem tápeme. :)

Jenže pak se naštěstí objeví slečna Marplová…

Tradičně exkluzivní interpretace Růženy Merunkové v roli sl. Marplové a Otakara Brouska, inu – ve všech těch ostatních…

Pojala jsem nejhlubší sympatie nejen k Terrymu Pratchettovi (z asi tisíce dalších důvodů, než že je ve mně vzbuzují jeho knihy), ale navíc jsem zcela propadla kouzlu Terryho asistenta jménem Rob Wilkins, jenž tuhle nádhernou věc napsal. Bez onoho asistenta totiž, jehož role nabyla časem rozměrů, které ani jeden z dvojice nepředpokládal, nejdůvěrnějšího přítele, bez člověka, se kterým „měl jeden společný mozek", jak Terry v důsledku okolností jednou poznamenal, by byl asi ten dlouhý (?) čas, který takto strávili spolu, úplně jiný. Chudší. A možná i ještě kratší.

Bylo to informativní, vtipné a obohacující poslouchání. Jan Vondráček četl s citem pro věc; přišlo mi, že takhle by to vyprávěl autor sám. (Skvělý překlad).

Detektivka /dobrodružka, vzdálený /neznámý Island, jedinečný hrdina. Spousta podrobností o rybolovu v původně prosperující rybářské vesnici. Dlouhé prsty kšeftaření, které ji pomalu odsuzují k záhubě. A nejrůznější povahy, sympatie, animozity, - jako všude.

Zajímavá, osobitě napsaná knížka, která se mi líbila. Včetně výborného interpreta Jana Meduny.

Jen jsem se trochu nepotkala se závěrem; ve chvíli, kdy dobře vymyšlený i rozjetý příběh vrcholil slušnou porcí napětí, jakoby se autorovi (není první ani poslední) náhle nechtělo skončit. Natahování dramatických momentů, přešlapování v již řečeném a úplně zbytečně barvotiskové finále udělalo Kalmannovi službu leda medvědí.

Interpretace mě nezmátla nadlouho. Krátce po začátku audioknihy mi v paměti cinklo: ságanorénovápoliciemalmö, - a bylo.

Pokojskou Molly s aspergerem interpretovala Marie Štípková geniálně. Trochu hůř se vypořádala s mužskými postavami, které povšechně obdařila poněkud svatouškovsky vemlouvavým nátiskem; jen hlavní padouch se příjemně vymykal.

Nápad na příběh je parádní. Těšila jsem se, ale… Klidně bych přešla drobné nelogičnosti, byly věci, které mi vadily víc. Absolutní dořečenost. Nadúroda ušlechtilosti. Rozpitvávání – a co hůř, stránky nafukující nemilosrdné recyklování křehkých momentů, které se měly jen tak mihnout, a jejichž opakování působilo lacině. A nelíbilo se mi, že jedno z mnohokrát zmíněných a pietně uchovávaných mouder, týkajících se pravdy, dostalo s rozuzlením pořádně na frak.

Ale koupě nelituju, zajímalo mě to.

Tentokrát vyšetřuje (nejen) plukovník Race a čte Jan Šťastný.

Oboje se skvěle hodí k případu, který se větví a zamotává, komplikuje a klame. Je to spíš psychologická studie zákulisí zdánlivě čitelných povah, je to důkaz, že oči nenabízejí vždycky relevantní informace, nýbrž právě jen ty „očividné“. Subjektivní. Nespolehlivé.

Pro mě jedna z nejlepších Agathiných detektivek.

Vyjma obsazení se mi na téhle hře nelíbilo nic, vč. podtitulu.

Mám moc ráda - a v poslední době cíleně vyhledávám – archivní rozhlásky, anebo vůbec kratší dramatizace, či četbu. A nemusí to být zrovna detektivky, vesměs jsem s výběrem nadmíru spokojená. Tenhle příběh mi připadl míň zajímavý, trochu na sílu poslepovaný, a navíc ke konci dost předvídatelný. To, co chtělo být šokujícím vyústěním, jakoby úplně nezapůsobilo, nedolehlo.

Tak – nemůže být pokaždé posvícení… :)

Ještěže tahle mučivě sečná satira na téma zneužívání moci a všemožných prostředků, kterých je k tomu možno využít, absurdní drama o naprosté bezuzdnosti té nebezohlednější svévole, trvá jen málo přes půl hodiny. V podání Rudolfa Hrušínského je všechna ta špína skoro k nepřežití.

Jedinečné.

Půvabná drobnost o jednom lakomci, jeho zamilované dceři a nápadníkovi, který neoplývá penězi, ale zato má "za ušima". Chytrá a vtipná hříčka o léčce, která chytne do pasti prohnaného šejdíře.

Moc jsem se bavila. A obsazení rozhlasové podoby v čele s Josefem Somrem bylo skvostné.

Poprvé jsem se nějak nesoustředila a přišlo mi to nudné. Vrátila jsem se na začátek a začala poslouchat audioknihu s panem Vlasákem znovu. A bylo to tu! Co se mi napoprvé k nesnesení táhlo, vylouplo se do obvyklé medové vláčnosti; nádherná atmosféra ostrova kdesi na jihu Francie, lodě, rybáři, vůně moře a bouillabaissy, starousedlíci s neměnnými zvyky promísení s - původně jen - návštěvníky, jako by zakletými ostrovem a odsouzenými zůstat navždy.

Maigret přijíždí nerad (není to jeho rajón), navíc s anglickým pozorovatele panem Pykem, který se má od něj přiučit jeho slavným metodám vyšetřování a pochytit něco z komisařova uvažování. Pranic ho to netěší. Jenže co dělat, na ostrově došlo k vraždě a zavražděný se jako naschvál těsně před smrtí holedbal, že je Maigret jeho přítelem…

Líbila se mi zápletka, naprosto nečekaná, líbily se mi charaktery, Maigretova nerudná laskavost, pan Pyke, neochotný k roli pouhé přítěže, všechno.

Některé povídky z Mrazivých vražd jsem znala už ze dřívějška. Vánoční dobrodružství, posléze přepracované a rozšířené pod názvem Královský rubín /Dobrodružství s vánočním pudinkem, Vánoce v Abney Hall a další.

Jiné jsem doposud nečetla, těšila jsem se na ně a právem. Nejvíc na čtyřdílné Tři slepé myšky, ze kterých vznikla veleúspěšná divadelní hra.

Některé z povídek mě zaujaly míň, třeba Dcera duchovního, jiné mě překvapily neotřelým zpracováním; moc se mi líbila Mužnost Edwarda Robinsona a moc mě pobavila povídka Potíže v zálivu Pollensa. Žebříček obliby si určitě sestaví každý podle svého.

Obecně se dá říct, že název Mrazivé vraždy je trochu zavádějící, všechny povídky ale přinesou příjemný odpočinek, ať už jsou záhadné, trochu nostalgické, veselé, dobrodružně romantické, maličko hororové, s vraždami i bez nich. Potkáme v nich známé i méně známé Agathiny pátrače.

A celá audiokniha je pěkně načtená, dobře se to poslouchá. Těším se na další sbírku.

Celé se mi to líbilo. Celé znamená skvěle zpracovanou kvalitní předlohu a dobré obsazení.

Zápletka je výborná; sotva hodinová detektivka je plná nečekaných zvratů a díky rozuzlení v posledních minutách napínavá až do konce.

Jak to dělal?!? JAK se dokázal pohybovat na tak tenké hraně, jako je téma válečného konfliktu v nápadné shodě s naší, zdá se nevyčerpatelnou, lidskou pitomostí, aniž by jedinkrát sklouzl k mentorování? Jak dokázal tak laskavě a s nadhledem vtipkovat o nekončícím sledu klišé, kterými bez konce argumentujeme na téma rozdílností, mlátíce se hlava nehlava "důkazy", že "my" jsme lepší než "oni", a ani jedinkrát nezesměšnit? Jak?

Zdá se mi, že tohle Pratchettovo mistrovství prolíná každým dalším dílem výrazněji. Nemyslela jsem si, vůbec jsem ze začátku nečekala, že bych našla v jedinečné fantasy řadě vedle nadstandardní porce chytré čistokrevné legrace (a napětí) něco, co by mě oslovovalo ještě výrazněji a posouvalo můj respekt k autorovi a bezbřehé potěšení z četby dál a dál. Stalo se.

Hrrr na ně! pro mě zatím nejlepší...

Zadražil? Bez komentáře. Snad jen jediná výtka – bude už, zatraceně, další díl?? :)))

Agatha Christie se v úvodu vtipně zamýšlí nad opodstatněností pnutí, které vede přemnohé jedince k psaní a vydávání vlastních životopisů. I když je jasné, jak dumá, že každého zajímá jen a jen jeden život, a to ten jeho. :))

No, není to tak úplně pravda, i když o užitku z toho, vědět o kdekom všechno, se dá s úspěchem pochybovat. Agatha ovšem nebyla "kdekdo"…

Věhlasná spisovatelka nespěchala; mozaiku svého života skládala dlouhých patnáct let, než v pětasedmdesáti lakonicky poznamenala něco v tom smyslu, že už není co dodat. :)

Vůbec to není jen o A. Ch. - královně detektivek. Jen styl psaní napovídá, že autorka byla spisovatelka zcela jedinečných kvalit, což je fakt, který vám nedovolí se od těch stovek stránek vyprávění odtrhnout. Ale ani tak by to při tom objemu nestačilo, kdyby...

Kdyby svůj život nevyprávěla osobnost tak mimořádná, s životem tak pestrým a dobrodružným. Kdyby nebyla tak laskavá, nebojácná, sebekritická a shovívavá vůči ostatním. Kdyby celá knížka nebyla protkaná úvahami na nejrůznější témata, bystrými a osobitými postřehy, mnohdy postihujícími i naši současnost. Prodchnutá humorem, typicky trochu poťouchlým, nikdy zlým. Kdyby ji zkrátka a dobře nepsala žena s tak netuctovým uvažováním, s tolika zkušenostmi a živelnou potřebou žít naplno každý den.

Audioknihu načetla Alena Vránová. Hodila se po všech stránkách výborně.

Tentokrát hodnotím svou milovanou Agathu trochu příkřeji, ale nedá se nic dělat.

Nepřekážela mi zas tolik jistá rozvláčnost, zapříčiněná dvojím různorodým šetřením; to Poirot mi zde - byť se dostává ke slovu až skoro v závěru děje, - připadá až příliš samolibý a mnohomluvný, ale bez obvyklého šarmu.

Nevyhovoval mi exkurs do světa špionáže, všechno mi to připadlo jako podivný mix Agathina klasického pojetí příběhu a různorodých prvků, které dějovou linku neobohacovaly, ale tříštily.

Kritická zmínka patří rovněž bystré holčičce s deníkem, sloužícím k zaznamenávání nejrůznějších pozorování. (Že se v něm jako náhodou skrývá i podstatný dosud neznámý detail, je nasnadě). Jenže tohle zároveň tvoří gró jiné Agathiny známé detektivky, n‘est-ce pas?

Coby Agathin fanda jsem si Hodiny čtené Lukášem Hlavicou ráda přidala "do sbírky", ale vracet se k nim nebudu.

Jaká je "Maigretova trpělivost" jsem si ujasnila brzy po audioknize "Maigret se brání", jejímž je prvně jmenovaná volným pokračováním.

Propojení obou příběhů skrze společné figury gangstera Palmariho a jeho družky Aliny a vleklé šetření krádeží v klenotnictvích je už samo o sobě skvělé. A nedokonalá satisfakce z prvního příběhu v tom druhém nabízí Maigretovi dostatek prostoru, aby dokázal, že ani jeho letité metody vyšetřování ani důchodový věk pětapadesát jar :)) jej v žádném případě neodsuzují do starého železa.

Atmosféra a napětí, které strmě graduje jakoby z ničeho a na minimálním počtu stránek.

Mistr Simenon & Jan Vlasák, skvělí jako vždy.

Šestého kapitána Exnera s jeho atypickým profilem socšarže, vydalo Naše vojsko panu Erbenovi v normalizačním jedenasedmdesátém.

A díky paradoxům té doby se stála dlouhá fronta před knihkupectvím, tak charakteristická pro ony časy a v dnešní době nevídaná, jistě i na tenhle kousek režimu zdaleka ne zcela poplatné četby.

Jako obvykle je detektivka zalidněná přepestrými typy tentokrát početných obyvatel jednoho činžáku, naskládanými do příčkami úsporně regulovaných prostorných prvorepublikových bytů kdysi vznosného secesního domu. A jakoby ta stísněnost pomalu rdousila i jakoukoliv velkorysost, vstřícnost a všechno svobodné a vzdušné v lidské povaze, dostává se ke slovu malost, bezohlednost a hrabivost, vedoucí ke zločinu.

Interpretace Tomáše Jirmana je moc pěkná.

Ale cyklické vřazování poněkud nesourodě agresivní hudby (byť dobové, jak píše jeden z recenzentů) mě tentokrát vysloveně rušilo, jakkoliv většinově hudební předěly vítám.

Na první pohled jednoduchá historická dobrodružka kořeněná romantikou. Napsaná nádherným jazykem, prozrazujícím autorovu vášeň pro historii, s charakteristickou živostí, pro Václava Erbena tak typickou.

A na pohled druhý? Všechno zůstává. Jen ta idyličnost, která na člověka hned na počátku mylně dýchla, poznenáhlu nabývá podobu ironickou; příběh vypovídá o cti i nepočestnosti. A ceně, kterou je třeba zaplatit za obojí.

Nádherná dramatizace s krásnou doprovodnou muzikou, interpreti skvělí do jednoho.

Taková krása! Kriminálka jako hrom, celá (stále se rozšiřující) Hlídka na svém místě, a já se hodně směju, přiměřeně bojím a hodně dojímám. Protože: témat k povšimnutí (přítomných v každé době a každé společnosti), která ani bez mentorsky zdviženého prstu člověk nepřehlédne, je tu znovu dost a dost.

I proto Terryho tak ráda čtu. Čtu?? POSLOUCHÁM! Protože Zadražil je prostě… :))

Když se Maigret musí bránit nařčení, je to neslýchané. Vítr fouká z nejvyšších míst, ve hře je odvolání a předčasná penze, neslavné zakončení kariéry, útok na bezchybnou pověst.

Jenže Maigret se brání... Trpělivě navazuje tenounké nitky zdánlivě nesouvisejících událostí, instinktivně se vrací do minulosti, snaží se nalézt propojení mezi nesourodými osobami. Nevadí mu tolik předčasný důchod, neobává se ztráty loajality těch, na kterých mu záleží. Vadí mu být obětním beránkem.

Skvělá věc se skvělým Maigretem, panem Vlasákem.

Krásná, nádherná věc od Viktorie Hraské v režii Ivana Chrze, v hlavní roli s excelentním Rudolfem Hrušínským.

Jan Evangelista Purkyně, přírodovědec, filozof a buditel, člověk mnohovrstevnýa složitý, tu vede (nikterak pokorný) rozhovor se smrtí. A v tom zpočátku vzdorovitém a nerudném a posléze smířlivějším až nakonec skoro přátelském rozhovoru se znovu odvíjí život od okamžiku, kdy malý Purkyně v jedenácti letech odchází z domova za vzděláním a vstupuje do kláštera k piaristům, aby tak první z mnoha odboček vyšel vstříc svému osudu.

Jeden z nejúžasnějších příběhů. Když nepodlehne člověk netrpělivosti. Když zaujatě poslouchá znovu totéž. A znovu. A zas.

Totéž? Kdepak! Drobné nuance, nepostřehnutelné odlesky tehdy a teď, malé lži, které se tak dobře schovají za ochabující paměť, proměna zúčastněných v průběhu dlouhých šestnacti let "poté", - nebo že by zase až tak velká nebyla?

Šestnáct let starý případ. Ukončený. Žena zavraždila svého muže malíře a po roce ve vězení zemřela.

Teď je tu ovšem její dcera, tehdy ještě úplně malá, se svými pochybnostmi a dopisem od matky, která jí v něm píše o své nevině. Jinak se není čeho chytit. Leda rozplétat s úmornou pomalostí zteřelé nitky dávných svědectví až (snad) k pevnější osnově současných výpovědí. Pokud k nim bude vůbec někdo ochoten.

Ale Poirot, zaujatý případem, výzvu přijímá...

Hlas Pavla Soukupa mám ráda a i tady se mi dobře poslouchal.

Poirot vyšetřuje vraždu. Nic nového pod sluncem. Jenomže tentokrát se pouští do případu na základě prosby o pomoc samotné zavražděné. Zavražděné bohaté dámy se spoustou dědictví nedočkavě větřících příbuzných, jejíž smrt se mohla zdát smrtí přirozenou. Mohla se zdát. Nebýt předchozí podivné nehody. Míček. Pes. Schody. Ale ani tady všechno úplně nesedí...

Kdo se v tom má vyznat? Hodil by se kloudný svědek, jenže...

Lukáš Hlavica v roli všech zúčastněných opět skvělý. I těch čtyřnohých. :))

Orloj postav důležitých i nedůležitých, slavná herečka, bohatý lord, peníze, vášně, pravá i zinscenovaná alibi… A vražda, samozřejmě. Tedy – vraždy.

Nechybí rutinně uvažující Japp a - tentokrát úplně mimořádně - nedovtipný, ale vzdor tomu nesnesitelně sebejistý Hastings.

Případ je mimořádně komplikovaný, okolnosti proměnlivé a Poirotovy malé šedé buňky, zpochybňované kdekým, včetně jeho samého, rozkrývají záhadu s urputností, která je vlastní jen nejlepšímu detektivovi na světě. Ten však, přes konečné vyřešení, obvyklé zadostiučinění nepociťuje.

Lukáš Hlavica skvělý, jako vždy.

Vánoční koleda, taková krása! A ještě ji čte pan Somr...

Páni, rok vzniku 1843, to se ani nechce věřit. Trochu - archaické, že? A přece, v čase vánoc, v magickém čase, kdy jsme jaksi podivně přístupnější věřit na zázraky, z nichž jedním je přítomnost milosrdenství a lásky mezi lidmi - byť těkavá a krátkodechá - mají slova Dickensovy Vánoční koledy stále to proměňující kouzlo, díky kterému člověk zatouží i po vlastní nápravě a obnově.

Možná je to tím světlem svíček. Nebo slov. Nebo ticha. Nebo...

Sestava výborných interpretů nabídla v téhle původní detektivní rozhlasové hře víc (zdá se), než by člověk mohl očekávat od slabých pětačtyřiceti minut děje, pojednávajícího o zániku jednoho divadla a smrti jednoho herce. Jenže tu hru napsal legendární Jiří Hubička. A Jiřímu Hubičkovi třičtvrtěhodinka bohatě stačí, aby posluchače jaksepatří vtáhl, napnul a přiměl ho litovat, že už je konec...

Jako spoustu věcí – známe. Jinými slovy, více či méně víme, oč jde. Slyšeli jsme. Četli jsme.

Mě ale vždycky baví a zajímá cosi, co se, podané dnešku srozumitelnějším jazykem a v aktuálních souvislostech, najednou vyloupne z trochu zaprášené a možná pro mnohé odrazující a odstrkované (pra)podoby do naprosto současného AHA?!? A člověk to najednou vnímá jinak. Necítí se tak mimo. Vzdálen. Stísněn.

Protože takhle je to vlastně docela…

Krásně zprostředkovává pan Somr.

Jiří Suchý z Tábora se barvou hlasu na mladíka, toužícího spojit svůj život s dívkou z víc než poněkud svérázné rodiny, asi dobře hodil. Mně ale jeho interpretace úplně nesedla.

Zato příběh, přestože se v něm nevyskytoval žádný z Agathiných známých detektivů, se mi líbil moc.

Komu z rozvětvené rodiny řeckého přistěhovalce Aristida Leonidese se žije pod štědrou, nicméně vládnoucí rukou zámožného starce jako v bavlnce? Kdo se vzpouzí? A kdo až tak, že se mu zdá, že by bylo vůbec nejlepší, aby milionář nežil? A je motivem k vraždě ten nejobvyklejší ze všech motivů – peníze?

Mladý nápadník Aristidovy vnučky, syn kriminalisty ze Scotland Yardu, je v domě hostem a zároveň plní roli nedobrovolného pozorovatele a detektiva-amatéra. Dokud se totiž okolnosti nevyjasní, perspektiva vztahu se Sofií je nejistá.

Trochu temnější francisovka, kdy hrdina nemá ani zdaleka ideálně rozdáno. Tentokrát se vyváženě a lítě bojuje na dvou frontách, osobní i profesní. A tudíž člověk trne dvakrát, protože improvizovat se dá jen v jedné z rovin, hraje se o všechno a zvítězit může jen ten, kdo v sobě nese vlastnosti skutečného profesionála.

Užila jsem si interpretaci Marka Holého.

Ani nevím, co vynachválit dřív.

Překlad (mnohem víc, než to!) pana Kantůrka? Interpretaci mága Honzy Zadražila?

Je to úžasně a mnohovrstevně vtipné, moudré, napínavé jako hrom, perfektní v tom, jak se jednotlivé postavy vymaňují ze svých zdánlivě nepřekročitelných nastavení, vyvíjejí se, pomáhají si, boří neměnné.

To zcela neúhybné zdůrazňování dobra by mohlo působit místy naivně a možná až únavně; nebýt Pratchettova mistrovství, se kterým vyvažuje jakoukoliv stopu selanky momenty třeskuté srandy, anebo nečekaně důrazným připomenutím nástrojů a síly zla. Je stejně dobrý v obojím. A to mě baví.

Hutné čtení; desítky osobních výpovědí z obou stran, územní dějiny, komunity, historie zahraničního vlivu, neuvěřitelně zajímavé podrobnosti z oblastí infrastruktury, vojenství...

Předmluva Petry Procházkové předznamenává nestrannost, pro kterou mě Izrastina zaujala.

Člověka se nezmocňuje dnes tolik všudypřítomná únava z neustálého tlaku patřit na sítích i jinde do těch "správných bublin", nestresuje ho vehemence, s jakou se v současnosti prosazuje vlastní názor na sebemenší pitomost, nestrádá agresivitou "povolaných", ryčně rozčísnuvších jakékoliv téma vahou.., - no, vlastně čeho, že?

Pro mě je argumentem Szántóova letitá osobní zkušenost, erudice, profesionalita. Pokud se chcete opravdu něco dozvědět, ne si jen cosi potvrdit, tohle je jedinečná příležitost.

Audioknihu načetl výborně Vasil Fridrich. Pomohl mi přenést se přes informačně náročnější pasáže, které by mi při čtení daly zabrat. Ale fotky, ty musím časem dohnat.

Bezmezně obdivuju, když se podaří i ve zkrácené podobě zachovat mnohovrstevnost díla tématicky tak bohatého, jako je Jméno růže. Člověk totiž nechce být ochuzen ani o zlomek informací, postřehů, ani o špetku atmosféry, nechce "zjednodušenou verzi", očesanou na atraktivní (byť) thriller ze středověkého kláštera. Přitom každá z těch dotčených věcí, které Eco tak pozoruhodně spřádá v příběh, je vhledem do objemných tématických celků a srozumitelné zestručnění něčeho tak obšírného se zdá skoro nemožné. Eco to uměl.

A vše se neuvěřitelně dovedně podařilo přenést do téhle rozhlasové adaptace, oceněné ve své kategorii cenou Prix Bohemia Radio 2006.

Za všechny skvělé interprety jmenuju jen Pavla Soukupa, Davida Novotného, Josefa Somra, Jiřího Lábuse, Radovana Lukavského...

Nádhera.

Hrdina se mi zpočátku nezdál ani tak neodolatelný jako spíš pedantsky otravný (já vím, já vím!! diagnóza!) a přiznám se, že důsledně odpovídající interpretace Jana Zadražila paradoxně přispívala k jisté otupělosti, kterou ve mně stereotypy úvodní části vzdor originálnímu nápadu vzbuzovaly. Jakmile se ale objevila hlavní ženská postava, hned nabral děj uspokojivý spád a dostavil se humor i ostatní v anotaci slibované.

Příjemně odpočinkové plus něco informací. Tak to mám ráda.

Pan Moravec sestavil celý rozhovor dokonale a pan Hecl stejně dokonale odpovídal. V čem ta dokonalost? Hlavně v tom, že se střídala témata; odborná (přesto podaná tak, aby je laik vstřebal se zaujetím a pozornost nekolísala) s těmi odlehčenými. Došlo na zvyklosti jednotlivých společností, nejrůznější souvislosti s pozemním provozem, vhled do náročného životního rytmu pilotů a ostatního palubního personálu, hromadu neuvěřitelných zajímavostí o letadlech i z jednotlivých letů...


A došlo taky na soukromí, zdraví a na to, jak se z kluka stane kapitán Airbusu A380, pilotující pro dvě světové letecké společnosti.



Nebylo nic, co by mě nezajímalo.


A úplně nejvíc mě zaujala osobnost pana Hecla, vysvítající z každé odpovědi, ať mluvil o čemkoliv. Jeho skromnost, inteligence, profesionalita, respekt ke kolegům, loajalita, uměřenost, zjevná slušnost. Sebereflexe i sebedůvěra. Přirozená autorita. Mluvil ke mně Kapitán…

Mluvil ke mně (kapitán) hlasem Jana Šťastného, a ten byl vybrán skvěle. Tazatel (autor) mě přiváděl svým projevem k zuřivosti, hlavně zpočátku. :) Ale pak si to celé nějak sedlo a posluchač, (já), zcela vtažen naprosto nečekaně mocným zážitkem z nových informací, se prostě - „vposlouchal“.

Sedm povídek v nanejvýš adekvátním podání pana Pellara mě navnadilo k přečtení stejnojmenné knížky (ta jich jich obsahuje 38). Možná nebudou všechny stejně působivé, to ani tady nebyly. Ale nuda určitě nehrozí. Tyhle naprosto současně působící povídky totiž, jež vyšly už v roce 1943!, nabízejí takovou porci poťouchlosti zesměšňující upjatost, kontroverzní legrace až víc než poněkud cynického humoru, suchých konstatování se sarkastickým podtónem, ozev mysteriózního tajemna, point, při kterých se bezděčně zajíknete a přenádherně obratných a originálních vyjádření.., - ani mi nepřišlo, že zrovna já „suchý anglický humor“ moc nemusím. :))

...Dílo je nazváno groteskním, když dojdeme k přesvědčení, že způsob autorské interpretace reality překročil jistou intuitivně cítěnou mez a přerostl v její subjektivní víceméně disharmonickou deformaci... .(praví Wikipedie).

Úžasná roztomilá věc o pašerákovi hodinek (účastníkovi podnikového zájezdu pro nejlepší pracovníky do bratrského Polska), kterého s neodolatelnou bezelstností ztvárnil Josef Kemr. A zdatně mu sekundovali další báječní kolegové, pan Marvan napřiklad. A já se nechala ochotně „disharmonicky deformovat“ (rovněž vloženými „dobovými hláškami z rozhlasových vln“), až jsem se za břicho popadala.

Další klenot ze zásob Radioservisu. Vřelé díky!

Čeho? Vlastně všeho. Oceněná hra o dabérovi (zrozeném z podceňovaného hereckého eléva), ve které exceluje skutečný hvězdný dabér (mmj.), Miroslav Moravec.

Důmyslný příběh o nenasytné ctižádosti, mylné jistotě nenahraditelnosti, vytraceném životě.

O ceně vysněné kariéry, jež se nepozorovaně změní v „kariéru“, o riziku sázky na jednu jedinou devizu, hře vabank.

Perfektní, po všech stránkách.

Musím začít interprety; koneckonců komentujeme audioknihu. :)

Jsou knihy, které je dobré číst, jsou ty, které je dobré poslouchat, a jsou ty, které bych možná četla

se zaujetím trochu rozpačitým (jako tuhle), ale poslouchat přestat nelze. Jmenovat jednotlivce není třeba, všichni byli ve svých figurách víc než doma. Famózní.

Paasilinna není můj úplně nejsrdcovější autor, bavila jsem se nicméně výborně: laponská exotika, aktéři, praštěné dění, absurdita i černý humor (místy celkem na hraně), všechno dobře.


Líbilo se mi, jak se vyprofilovaly postavy, a to byl současně trochu kámen úrazu.


Čistý sentiment totiž, který v závěru zcela postrádal nadsázku, působil najednou vytrženě z kontextu, a vějičku dojetí, které by ze mě jakž takž vyždímal svým bezelstným soucitem major, ten těžkopádný halama s věčnými rekovnými vizemi a srdcem na dlani, jsem nesežrala víc než pragmatickému Ojvovi ani náhodou. Vzdor tomu celkově za pět.

Doktor Fischer a komisař Denham rozkrývají zdánlivě jednoznačné okolnosti jedné násilné smrti.

Chestertonova Otce Browna neznám, tohle se mi ale líbilo. Zase úplně jiná klasika, než třeba detektivky Agathy Christie. Poklidné, přemýšlivé vyprávění, uchu lahodící hlasy, odpovídající rozsah. Moc hezké.

Odpovědi pánů Hanzelky a Zikmunda v autentické nahrávce, jak ji před časem vyslal do světa v desetidílném seriálu Radioservis.



Redaktorky Eva Lenartová a Hana Krejčová položily oběma (odděleně v jejich bydlištích) totožné otázky, které se týkaly cest, samozřejmě, ale také všeho, co dobrodružná léta na čtyřech kolech s Tatrou vnesla do jejich životů ve všech souvislostech. A že toho bylo.



Dokázali hodně. Objevovat svět pro nás ostatní, nezadat si s režimem, i když to bylo "nepohodlné", být si vědomi svých chyb i limitů.



Škoda, nevědět. Nebo zapomenout. Moc takových lidí není.

Perfektně vymyšlený děj je odkrýván pozvolna a obsahuje víc časových rovin.

Charaktery vystupují z vrstev konvencí, náznaků minulých i aktuálních okolností, spleti dohadů, vyhrocených emocí a zavádějících odboček.

Vyšetřování balancuje na vší té suti a klouže po nestabilním povrchu skrytého, zamlčovaného, podsouvaného. Jakoby bez konce se situace proměňuje, “důkazy” ztrácejí na hodnotě, nahodilosti získávají na ceně...

Tentokrát byla úžasná nejen atmosféra, prostředí a vůbec to, co u A. Ch. dobře znám a miluju, ale právě ta absence známého. Jiný detektiv, jiná kvalita napětí, trochu jiný způsob psaní.

Zdeněk Kupka četl výborně.

...před interpretem. I před Weirem.

Totiž – přikovat zrovna mě ke sci-fi není hračka. Navíc, když to celé působí na první dojem jako lekce z fyziky.

Lekce to je, to ano. Ale úplně jiná. Taková ta, co chcete. Lekce o přátelství. O zahánění strachu

z neznámého. O tom, že vlastní ego nemusí hrát vždycky hlavní roli. O nezbytnosti respektu, vynalézavosti a odpovědnosti, o skrytých rezervách, když už to vypadá na ručník v ringu. A o mnohém dalším.

Perfektně napsané i načtené, strhující, napínavé, chytré a vtipné. Vydařená hudební kulisa. Zážitek.

Pro mě pocitově příliš dlouhá detektivka s nevalným spádem; i díky nadměrně podrobnému obeznamování čtenáře s chovem dostihových koní a zejména škálou a pravidly dostihů samotných. Za mě to bylo moc a ubíralo to na tempu (ruku v ruce s nemalým prostorem věnovaným romantické lince :)).



Vůbec nejsem proti, když mi autor nabídne bonus v podobě informací o čemkoliv zajímavém. A svět dostihů je atraktivní téma. U Francise staršího se mi ale nestávalo, abych četla laxně a zdlouhavé rozuzlení očekávala bez velkého zaujetí. Nebude to jen „antikorozními vlastnostmi“ starých lásek, myslím… :)


Překladům Jaroslavy Moserové se hned tak něco nevyrovná. S Dickem Francisem tvořili dvojici, které je hodně těžké konkurovat, ale…


I interpretace výborného Jana Zadražila na mě působila tentokrát až malinko nedbale; kdo ho už někdy slyšel číst, bude možná trochu zklamán.


A tak nečekaně průměr, spíš z nostalgie.

Pozapomenutá detektivka se slečnou Marplovou...
Slečna M. je tentokrát jakoby křehčí, méně potutelná, ale pořád stejně všímavá a s neslábnoucí pamětí, schopná vyvolat si v pravou chvíli vzpomínku na situaci, osobu, či chování, jež vrhá na aktuální dění nové světlo.



Bylo to nádherně zamotané, s opravdu nečekaným rozuzlením. V jistých chvílích jsem vnímala určitá úskalí, která se týkala proveditelnosti toho, či onoho; šlo hlavně o fyzickou kondici konajícího (nechci spoilerovat). Ale cenila jsem si domyšlenosti detailů, které hrály roli, toho, že nic nešlo do vytracena, vše, co bylo zmíněno, bylo řádně zužitkováno. Žádná samoúčelnost kvůli vodění čtenáře (posluchače) za nos, naopak, - řada indicií ukrývala poctivou nápovědu. Tedy, aspoň pro někoho. :))



Nádherná atmosféra. A? Dáma Agatha měla skvělý smysl pro humor, mimo všechno to ostatní...



Poslech byl opět zážitek. Obzvlášť Jitka Ježková v roli Mici, - to nemělo chybu. :))

Kdyby byl Eduard Ingriš vymyšleným hrdinou nějakého literárního počinu, myslela bych, že se autor zbláznil, požil, nebo oboje, v libovolném pořadí. Jenže Ingriš smyšleným hrdinou nebyl a jeho nepochopitelně a skoro neuchopitelně barvité životní osudy a neuvěřitelná dobrodružství jsou opravdové.
Zdaleka nebyl jen mořeplavcem. A už vůbec ne prvoplánovým dobrodruhem. Uznávaný hudebník a dirigent, vyhledávaný fotograf, člověk mnoha talentů, uplatňovaných na vysoké úrovni, inteligentní a skromný vizionář, odvážný a schopný člověk s řadou pozoruhodných i oslnivých kontaktů, sám filmař s vpravdě filmovým životem.

Audiokniha je načtená pány Fridrichem, Soukupem a Čepelkou, a to čtení vytváří skvělou atmosféru.



Dost jsem se vracela; smršť různorodých informací nenechávala člověka lelkovat, hned ztrácel nit. Ale to připisuji na vrub zcela a jen sobě, svým neznalostem a nepřipravenosti na text tak velkoryse všezahrnující, poskytující inspirující souvislosti i odpovědi ve smysluplném oblouku vyprávění. Nadchlo mě to.

Vřelé díky za tuhle vybranou „bonboniéru“; co povídka, to pamlsek. Některé převyšovaly kvalitou ty druhé, dobré byly ale všechny. Zn. Agatha prostě nezklame.

I pro uši opravdová lahůdka; interpretace všech zúčastněných byla skvělá, přišlo by mi líto něčí vyzdvihovat. Snad jen… :))

Potkala jsem se už s touhle detektivní klasikou s příměsí hororu v nejrůznějších zpracováních. Tentokrát ji četl Jiří Langmajer. A já byla znovu překvapená tím, jak se může lišit kvalita hereckého projevu a čtení. Aktuálně (aspoň pro mě) zcela v neprospěch interpretace audioknihy.

Někdejší zaujetí případem (no ano, navíc už ochuzeným o moment překvapení) vystřídala čím dál netrpělivější nuda a rozčarování z koženosti a nevybočující monotónnosti jak zdlouhavého líčení výpovědí, tak mentorsky předkládané rekonstrukce činu. A to bez nejmenší snahy interpreta o kapku úlevné výrazové barevnosti.

Retro neznamená bezzubé; detektivka je napínavá a hustá síť drobných detailů i důmyslné rozplétání nejednoznačného případu v mlze zvolna rozkrývaných charakterů mě bavily.

Nárok na ospravedlnění vraždy je ošidně klamavý, ať už se oběť jeví po morální stránce jakkoliv.

A Klubíčko tuší motivaci, která je nejen prosta jakéhokoliv zdání šlechetnosti, ale je jejím přímým opakem.

Slyšela jsem v podání Miloše Hlavici a Ilony Vaňkové. Líbilo se mi to. A ještě - nadchla mě perfektní prvorepubliková muzika...

Netlumočím to asi přesně, ale šlo o ranní uvítání Martina v práci jedním z „jeho dětí“:

Přišel Selner, miluju...

Mám to taky tak. Martina Selnera miluju a obdivuju, protože přišel ne aby vylíčil spoustu srandovních či dojímavých historek o autistech, ale aby umožnil pobýt s autisty; prostřednictvím svých úvah, motivujících apelů, humoru, zkušeností, vhledu. A daru nevídané empatie. A i když tohle obdarování má (či právě proto), není možné přehlédnout, že restart energie k dalším a dalším pracovním dnům není hračka. (Přeju, aby se to pořád nějak vedlo, pane Selnere...)

Skvělé je, poslouchat oba díly v jedné audioknize; Pozdní sběr na mě zapůsobil ještě o dost víc, než první část. Posun - jaksi ve všem - nelze přehlédnout.

Čte báječně David Novotný. A doprovodná muzika je bezva.

Líčení africké zimy v Súdánu (třetí z misí), se mi zatím líbilo nejvíc, - jestli se to takhle dá v této souvislosti vůbec říct. Vyhovoval mi posun v tom, jak byla knížka napsána.

Uši si opět užily dokonalého interpreta Lukáše Hlavicu.


Reportážní "vyprávění" Tomáše Šebka bylo znovu dechberoucí, se vším všudy, co pro mě už dlouho Rytíři, - pardon, Lékaři bez hranic znamenají. Co si zlomkově dovedu představit pod povrchem toho lehkým perem "zapsaného", co se mi jakoby mimochodem odkrývá, co mi to bez mentorského podtónu nabízí. A co si potřebuju připomínat (a zřejmě nebudu sama), co nejčastěji. Pokud jste doposlouchali, asi už tušíte… Je dobré zkusit se odvážit -


UKÁZAT KOZY PTÁKŮM!!! :))

Taky já jsem nadšená; Maigretovy začátky, seznámení se sympaticky svébytnou paní Maigretovou, sny o Zlatnickém nábřeží, - a buldočí odhodlání (pro budoucího komisaře M. napříště tak charakteristické) rozkrýt zločin v rodině prominenta, jež nezažene do kouta nižádná převaha ani intriky nadřízených.

To celé umocněno interpretací Jana Vlasáka. Nádhera.

Nádherná knížka, bláznivá a láskyplná, knížka o rodičích a dětech, o tom, co bolí i hřeje duši, o snech, nadějných plánech i nezdarech, o domnělých selháních, o tom, co život obnáší a nám všem v různých obměnách servíruje, o tom, o čem neumíme mluvit...
O ubližování a odpouštění, o soucitu.



Vždycky, když mě napadlo, že to už je trochu moc, že snad nemusí být všechno řečeno a dořečeno, zaznělo něco, co uvedlo věci do souvislosti, co je zaokrouhlilo, co mě dojalo, cosi mi připomnělo, a já zapomněla na své výhrady, vděčná za vnímavost, za moudrost, za přesah, za pohlazení.



Těžké, vybrat interpreta. Otakar Brousek ml. ale nepominul nic, co Backman nabídl. Včetně léčivé koňské dávky laskavě potrhlého humoru.

Jako dítě jsem se u opakované četby Bylo nás pět pokaždé zasekla v místě, kdy Péťa Bajza onemocněl a nastala část blouznění o výpravě do Indie. Nevím proč, fantazie mi asi úplně nechyběla, jestli to byla přílišná exotika, jestli jsem jen chtěla pokračování obyčejných příběhů v obyčejném bezpečném světě, - nevím...



Zvědavá, jak se bude na knížku tvářit moje víc než dospělé já, jsem si ji nechala číst skvělým Janem Zadražilem.


Jistěže je báječná. Legrační. Plná fantazie. Laskavá a lidská.
A přece trochu teskná. O tom obyčejném "bezpečném" světě (nejen) Poláčkově už cosi vím, a nějak to nedokážu oddělit.

Poslouchala jsem v podání Pavla Soukupa a Vasila Fridricha. Četli způsobem perfektně odpovídajícím živému reportážnímu stylu celé téhle neuvěřitelně poutavé publicistické parády.



Úžasné jsou jak "dřevní" začátky Tour, tak i druhá část, kde se příběhy účastníků prolínají se zprvu skoro nevinně vyhlížejícím experimentováním a následně obrovským rozmachem dopingu i detailně promyšlenými strategiemi jednotlivých týmů.


Třetí třetina nabere ještě na tempu; nová a nová jména, závodníci z východního bloku, dopingové aféry vlekoucí se roky, pokročilá úroveň testování (i toho, jak je obejít), rivalita týmů, materiální vybavenost, angažmá jezdců i tréningová specifika na míru, kolotoč peněz i ambicí...


Díky za závěrečná vyprávění československých a českých cyklistů i našeho vynikajícího paralympionika Jiřího Ježka.


A také - a to byl perfektní nápad, za zajímavosti ze světa, které ten či onen rok přinesl a jimiž kapitoly končily.



Jednotlivých jmen hodných zmínky by byla spousta. A dramat - překážek, proher, vítězství, zklamání, vášně, odvahy, vůle, zbabělosti, podvodů i obětavosti a fair play - nepřeberně.



Tak jen - vřele doporučuju. Poslech je úžasný. A kvůli fotkám si určitě knížku seženu i na papíře.

Dostalo se mi do ruky (do ucha) vyprávění pana Preclíka Jak jsem portrétoval českou avantgardu. Moc se mi to líbilo; krátká a obsažná vyprávění příběhů vzniku jednotlivých "hlav" i obrovská nestrojená pokora autorova.



Objevila jsem díky tomu další titul, audioknihu Smírčí kříže. Čtyři příběhy z dávna, čtyři kříže jako pokání za zlý čin.

Čtou mistři slova, pánové Kemr, Hrušínský, Adamíra a Lukavský.



Hodinka deset charismatického čtení do ucha. Úplně mě to pohltilo; přiznávám, pana Preclíka jsem doposud znala pouze jako sochaře, netušila jsem, že "sochá" taky nádherné příběhy, a to jedinečným jazykem.

Vděčně doporučuju.

Marka Ebena jsem si vždycky považovala a považuju. Tak nějak obecně.


Ráda jsem koukala na Plovárnu, ráda ho vidím hrát, a když jsem ho dříve občas slýchala moderovat, nezarmoutil.


Oblast ve které ho vnímám jako naprostou špičku, je ale muzika, které se léta věnuje s bratry; zpěv, bezchybná technická a intonační jistota a - texty.
Ty jsou pro mě - jeden každý - něčím naprosto dokonalým po všech stránkách, které by takový text měl mít. A že jich je...



A tak není divu, že mi některá zamyšlení přišla, - no, - jaksi málo ebenovská, místy trochu plytká, unavená, a jakoby z musu. A to i formulacemi.


Kvituju, co Marek Eben píše v anotaci, a ano, to už je zase on. Jenže, já bych stejně ty listy neškubala, málo platné...


A "neškubala" jsem ani jednotlivá vyprávění v audioknize, jen jsem si dávala čím dál delší pauzy, ale zase tam byl bonus autorova hlasu, a to se mi líbilo.



Tak jo, jdu si pustit muziku.

Anotace je zcela výstižná.



Ale člověk stejně vůbec netuší, do čeho jde. A pokud se nechá odradit, popřípadě pomyslně rozdupe audioknihu na kosmický prášek ve chvílích, kdy už je to tak "na tělo", že to úplně fyzicky bolí, a má pocit, že už prostě ne! nevydrží pokračovat už ani chvilku, tak se to prostě nedozví. Ten celkový obrázek geniálně napsaných a seřazených příběhů se mu zkrátka neposkládá.



Nadřela jsem se. Navztekala a nasmála. A za tu husí kůži to tisíckrát stálo.

Interpretace je skvělá.

Moc doporučuju.

Nalejme si čistého vína. Ta knížka je chytřejší než já, přiznávááám...
Aby totiž bylo možné, dělat si z něčeho psinu, je nevyhnutelně nutné něco (pokud možno co nejvíc) o tom vědět. Takže - bod jedna: všeobecný přehled nezaškodí. A určitě i o biblických tématech, ne že ne. Protože čím víc informací máte, tím víc souvislostí vám dojde, a o to víc se (v tomhle případě) nasmějete.
(Ale není třeba házet flintu... Uživatelům "intelektuálně plašším" :) můžu zkušeně doporučit famózní přednes Jana Zadražila. Díky němu se vychechtáte dosyta, aniž byste ty otravně se povyšující souvislosti nějak zvlášť postrádali). :)

A ono SDĚLENÍ, které je vpleteno do husté osnovy chytré a laskavé legrace bizarních, báječně nekorektních a ve všech ohledech velkorysých (byť možná trochu i co do počtu stránek :)) Dobrých znamení, určitě nepřehlédnete. Nepřehlédněme... Stojí za to.

Moje první setkání s autorem. Parádní. I když jsem měla chuť ji po úvodních dvou replikách konzervativně zavrhnout. Protože tohle teda! ... tctctc... :)
Zpočátku se tváří jako nahodilé pindání týpků v sauně (náramně krásně panem Čtvrtníčkem hlasově charakterově rozlišených). Týpků, kteří nemají jména a každý jejich výrok (což by se mohlo zdát na první dojem k nepřečkání!) je uvozován jako: ten, který je hasič a zachraňuje lidské životy, nebo - ten, který je z nás nejmladší (prostě takovým zdlouhavě indiánským způsobem) - řekl...

Na první pohled repetitivní chlapácký kecy... A mezi vším tím chlapáctvím (a skoro dojemně směšnou agresivitou mlaďochů, zatím slepých nedostatkem vlastních zkušeností s přibývajícím věkem), se zřetelně vyrýsovávají linky životních příběhů každého z nich (z nás), odlišné na povrchu, odlišné uvnitř, poletující chomáčky nejistot, strachů a všelikých nezřetelných myšlenek povymetaných po koutech duše, drobný prach pochyb, tušení pomíjivosti - a neuhasitelná touha nahlédnout, co je "za zdí", a konečně vědět...

Líbila se mi, tahle ramenatá a vnitřně křehká sranda. A taky konec, - trochu mě vyvedl z míry, ale nechtěla bych ho jinak.

Četla jsem tuhle o velikonocích. A myslím, že lepší svědectví o službě, pokoře, odvaze, toleranci a nesobeckém nasazení ve věci dobra a lásky k bližnímu jsem si vybrat nemohla.
A byl tam i další kus velikonočního příběhu; že i když mají některé dobré "mise" zdánlivě špatné konce, to podstatné nekončí. Pokračuje dál.

A já pokračuju též. S Africkou zimou: do Jižního Súdánu s Lékaři bez hranic.
Lukáš Hlavica čte nádherně, co Tomáš Šebek tak úžasně žije a píše. Díky!

Měla jsem štěstí, poslouchala. Četl Boris Rösner, Jiří Štěpnička, - a taky autorka svým příjemným hlasem vnášela v užitečných shrnutích a vysvětlivkách do obsáhlého děje přehlednost a řád. Kdo nemá raný středověk v malíčku, užije tužku a papír. Jmen a pojmů je hodně. Nestěžujte si ale, pokud se vám stane, co mně. A sice, že záhy po začátku zapomenete na své ctižádostivé bažení po ukázněném zapamatování si všech podrobností, a strženi proudem neuvěřitelně živého a nepopsatelně dobrodružného vyprávění se necháte unášet dechberoucím dějem, kapitolu za kapitolou, hodinu za hodinou, nevnímáte čas, nevnímáte chvilkové výpadky, vnímáte jen hlasy vypravěčů a sebe uvnitř příběhu... dvou misionářů.

A zrovna tak hole a nevýstižně, jako když se řekne "příběh dvou misionářů", působí "četl ten a ten". Protože oni to nečetli. To byl koncert...