Kniha mě zklamala. Z mého pohledu se jedná o sestavení poznání některých prvků: Zen-Buddhismu, Na člověka orientovaných filozofických a psychoterapeutických paradigmat, kde dle mého dojmu není odkazováno k původním zdrojům a při poslechu se nedozvíte, že tyto myšlenkové proudy, už zde byly, jsou transformovány a upraveny. A to pro mne nešťastným způsobem, protože se z nich vytrácí ochota ocenit a poděkovat tomu, co jsme se v životě naučili a v některé fázi našeho života, to bylo to jediné, tudíž to nejlepší, co jsme uměli. I z těchto nezdravých copingových vzorců (vzorců zvládání a prožívání) si odnášíme něco ceného např.: schopnost empatie a vcítění se do potřeb druhých, když jsme se dříve hodně omlouvali a brali vinu na sebe nebo schopnost nastavit si zdravě hranice, umět přednést svůj názor či se rozhodnout, pokud jsme dříve vnímali více pouze svůj pohled na věc a dávali vinu ostatním, možná i křičeli. Pokud to posléze děláme ve spojení se svojí sebeúctou, tak využíváme to, co jsme se naučili a je to naše rozhodnutí a ne autopilot, který nám tam automaticky skočí, když jsme ve stresu pod tlakem nebo ohroženi (poznáme to podle toho, že pak na sebe nemáme vztek nebo se za sebe nestydíme). Za každou sebezáchovnou starategií přežití je ohrožená některá z univerzálních lidských tuh, jako je například láska, bezpečí, blízkost, respekt aj., a ty jsou pozitivně orientované. Lidé jsou ve své podstatě dobří a mohou dosáhnou spojení se svojí sebeúctou a být sami se sebou v přátelství, úctě a lásce. Univerzální lidské touhy jdou naplnit pouze zevnitř, nebudeme cítit respekt od ostatních, pokud ho nedáme sami sobě a to se vším, co k nám patří. Nejdůležitější vztah v našem životě je sám k sobě, tomu se říká vnitřní kongruence (Rogers. V. Satirová) a systémové propojení s vnější vztahovou (druzí, vztahy) a kontextovou realitou (role, prostředí, doba), to je kongruence (opravdovost) vnější. V. Satirová v knize "Model růstu" říká: "Respektuji Tebe, sebe a to, co je mezi námi" - Já, Ty, kontext. Chyba není průšvih, ale příležitost k růstu. V.S.: "Na odlišnostech rosteme a na stejnostech se spojujeme".
Za mne, jako za člověka a psychoterapeuta, růst a změna nikdy nekončí, nikdo z nás není 100% a umět odpouštět sobě i druhým, je základ. K osobnostnímu seberozvoji a vnitřní změně, dle mne nepatří opakování slov, jako je: "Musíš, jed, parazit aj." Všechny lidské emoce, tón hlasu jsou přirozené a mají v našem životě místo. Není cestou zakázat si například vztek, ale naučit se o něm komunikovat opravdovým/kongruentním způsobem (nereaktivním/nezraňujícím způsobem), ale co by to bylo za opravdovost, kdyby moje neverbální komunikace, tón hlasu aj. ne-korespondovaly s obsahem slov a pocity. Mohu prožívat vztek a mluvit o něm a být nezraňující, prostě vyměním "Ty děláš, Ty nikdy neděláš za, když se tohle děje, tak se já cítím takhle ... dělám si z toho tenhle význam a pak mě napadá ... ". Prostě "Já věty" místo interpretace toho, co druhý cítí, myslí si nebo chce, většinou je to jen náš vlastní zraňující význam, který si děláme. Vztek, zlost, bolest jsou stejně hodnotné jako radost, spontánnost, vzrušení... Problém v životě není problém, problém je, co s tím uděláš (Virginie Satirová).
To se bohužel v této knize nedozvíte, něco je zde povoleno "Musíš" a něco ne.
K poslechu ji doporučuji pouze dospělým osobám, bez příznaků sebeobviňování či úzkosti a ještě lépe posluchačům se schopností kritického myšlení a dohledávání si dalších zdrojů.
Příjemné posluchačské zážitky všeho, co Vám sedí. Přeje Mgr. J. Radosová
