NEJENOM KNIHY MAJÍ SVÉ OSUDY, jak praví klasický bonmot, ale i rozhlasové pásky. Tenhle, vlastně už letitý, vám musím převyprávět proto, že vyústí do jakéhosi nutného vysvětlení a omluvy. Takže. Roku 1967 vydal Odeon v překladu Rudolfa Mertlíka román starořeckého autora Charitóna O věrné lásce statečného Chairea a sličné Kallirhoy. Román, který byl napsán pravděpodobně už v prvním století našeho letopočtu a možná dokonce i dříve. A co je pozoruhodné, jde o první dochovaný milostný a zároveň i dobrodružný román nejenom antického, ale vůbec evropského písemnictví.
Půvaby tohoto příběhu nadchly i redaktorku literární redakce Dagmar Hubenou, která hned taky zkušeně rozeznala jeho latentní rozhlasovou přitažlivost. Zadala tedy román Zdeňku Záplatovi ke zpracování pro sedmidílnou dramatizovanou četbu, které se pak ujala režisérka Miroslava Valová a na podzim roku 1967 ji se skvostným hereckým obsazením a láskyplně ironickým odstupem vůči textu úspěšně natočila. Četba byla vysílaná jen dvakrát a období, které ohraničila její premiéra a jediná repríza, se stalo podivuhodně přesně i časem v němž proběhlo úplně jiné, rozhodně však nikoliv milostné dobrodružství. Premiéra totiž odstartovala pouhé dva dny po nástupu Alexandra Dubčeka k moci, a když se 21. srpna 1969 v 21 hodin večer roztočil pásek prvního dílu podruhé, rozháněla právě husákovská policie jen pár desítek metrů pod rozhlasem demonstraci k prvnímu výročí sovětské invaze. A pak se, i nad naivním Charitónem, zavřely stojaté vody. Pro novou moc se stal nežádoucím překladatel i úpravce, po dlouhou dobu se nemohl z rádia ozvat hlas excelentního vypravěče Jana Wericha, později zas pro změnu Jana Třísky. Ale naštěstí se pásky v přerovském archivu uchovaly, střeženy tam jistě i antickou Nemesis, která si připomněla svůj úkol trestat pýchu mocných až po dvaceti letech. Když kazisvěti odešli, vzpomněli jsme si logicky taky na Charitóna, ale v archivu, z dnes už nezjistitelných důvodů, chyběl pásek s prvním dílem. A přes usilovné pátrání jsme jej neobjevili dodnes. Váhali jsme dlouho, ale pak jsme si řekli, že by bylo až trestuhodné vás o zážitek z příběhu a především ze skvělých hereckých výkonů připravit. Koneckonců v antice jsme už přece na nějaké to torzo zvyklí. Myslím, že je celkem zbytečné převyprávět dopodrobna děj chybějícího dílu. To nejnutnější z něj vám totiž na začátku poví vypravěč Jan Werich sám. Ale poví to dost stručně a rychle, a tak vás jenom prosím, abyste těch několik vět poslouchali s trochu větším soustředěním. A omlouváme se. Snad vůbec poprvé rozhlasová četba začíná až druhým dílem a není to technické nedopatření. I tak ale nepochybně jde o vůbec nejrozsáhlejší Werichův interpretační výkon před rozhlasovým mikrofonem, což je samozřejmě vzácnost sama o sobě!Rudolf Matys
