Recenze uživatele Antonie

Šestý díl série je opět plný napětí, akce a nečekaných zvratů, ale přiznám se, že mě nebavil tolik jako předchozí dva. Možná právě proto, že některé linky působily příliš nataženě nebo zbytečně odlehčeně.

Tom a Abbas tentokrát míří až do afrických vod, kde se snaží najít důkazy o možné ekologické katastrofě, která byla na poslední chvíli odvrácena. Abbas zde pozná ženu, která mu po tolika letech otevře srdce, a rozhodne se zůstat. Tom se vrací sám, ale nezahálí — opět se pouští do pátrání po pravdě.

Olivia vyšetřuje smrt muže nalezeného v zamrzlé pustině na severu. Dostane se do nebezpečné situace, ale jako obvykle se z ní dokáže vyhrabat. Do děje vstupuje i postava Lucase, s nímž se Olivia seznámila v předchozím případu. Jejich soužití — on umělec, ona svéhlavá kriminalistka — má asi knihu odlehčovat, ale působí trochu zbytečně. Mnohem zajímavější jsou drobné scény s Mette a Mortenem, kteří spolu hledají nové rytmy po nástupu do důchodu.

Rozuzlení případu je silné a opět ukazuje, jak důležitá je práce širšího týmu — bez jejich spolupráce by se k pravdě nikdo nedostal.

Martin Stránský a Anita Krausová opět odvedli výbornou práci a svými hlasy dávají knize tah a napětí. Jejich výkony mě nutí sáhnout po dalším dílu, i když jsem si u tohoto oddechla o něco víc než jindy.

Pátý díl série otevírá další bolestivé téma lidské krutosti. Tom Stilton, který se snaží srovnat si vlastní svědomí, pobývá s Lunou v Thajsku u své nevlastní sestry. Zde přijme žádost těžce zraněné ženy, kterou v přítmí téměř nerozezná. Dá mu fotografii a jediné slovo – a tím odstartuje pátrání, které Toma zavede do temných končin země ovládaných drogovými kartely. Stilton, jak už je jeho zvykem, jde až na hranu — a nebýt dvou místních žen, málem by v pátrání za pravdou zaplatil životem.

Jeho návrat do reality je hořký, ale nutný. Objevuje hledaného muže — a s ním i strašlivá tajemství. Přes všechno se snaží zachránit ty, kteří ještě zachránit jdou. Natolik se do případu ponoří, že ho začínají hledat i přátelé. A nebyl by to Abbas, aby se bez ptaní vydal s Tomem na trestnou výpravu a pomstil padouchy a pomohl zachránit nevinné. Po úspěšném návratu do míst oddechu zde Luna zůstává, Tom se ale vrací domů do Švédska — ví, že musí.

V mezičase Olivia vyšetřuje případ násilného útoku na rodinu, který má devastující následky. Bere si větší roli v týmu, zatímco Mette pomalu míří do důchodu, ale přesto zůstává aktivní a Olivii podporuje. Oliviina urputnost i svéhlavost nakonec rozplétá nitky, které se propojí s Tomovým případem. Společně tak odhalí rozsáhlou síť zločinů páchaných na dětech.

Závěr přináší nejen rozuzlení případu, ale i odhalení totožnosti záhadné ženy z Thajska. Emočně silný moment, který celý příběh krásně uzavírá.

Přestože některé náhody působí nepravděpodobně, celek drží dobře. Jak se říká — papír snese všechno, a v tomto případě to rozhodně nevadí. Výkony Martina Stránského i Anity Krausové jsou opět výborné a posouvají příběh svižným tempem dál.

Osmý díl série patří k těm, které v čtenáři zůstanou ještě dlouho. Kim Stoneová se tentokrát pouští do vyšetřování tragické smrti studentky na prestižní škole, kde narazí na zeď mlčení, manipulace a tradic. Ředitel školy jí neustále hází klacky pod nohy, ale Kim si jde tvrdohlavě za pravdou — a odhalí víc, než by kdo čekal.

Jedním z klíčových motivů jsou školní kluby, přežitek aristokratických škol, který i dnes může vést k těžkým následkům. Příběh výborně zachycuje napětí mezi očekáváním společnosti, tlakem rodičů a křehkostí dospívání. Zvlášť silný moment přichází, když dostává více prostoru Dawson — jeho malá sonda do vlastního dětství dává postavě novou hloubku a lidskost.

Zápletka je vystavěná pečlivě, vraha lze odhadnout, ale skutečný dopad přichází s pochopením motivace. A pak přijde závěr… těžký, emotivní, nečekaný. Jeden z členů týmu zaplatí nejvyšší cenu za svou lidskost a schopnost porozumět dětem, které zažily bolest. Tahle smrt bolí — a dává celému příběhu nesmazatelný otisk.

Audioknihu opět načítá Jitka Ježková, a přestože její hlas pro mě osobně stále není ideálním ztělesněním Kim, podává poctivý výkon a ději nijak neškodí.

Šestý díl série se noří hlouběji do osobních rovin postav, zejména do vztahu Kim a jejího bývalého kolegy. Nejde jen o kriminální případ, ale o nedorozumění, citovou rezervovanost a silnou potřebu sounáležitosti — zvlášť u Kim, která si nedokáže představit fungování týmu bez své přítomnosti. Právě to dodává příběhu napětí i mimo klasickou detektivní linii. Navíc celá kniha řeší vlastně hned několik kriminálních případů, jako hlavní téma se objeví rasismus a xenofobie a svou roli tak dostanou i ostatní členové týmu, kteří díky tomu všemu najdou cestu blíž, než by si kdy dokázali představit. Velmi zábavné bylo sledovat linku kolegů Keva a Bryanta. Kim ve spolupráci s Tomem byla občas trochu na zabití, ale nebyla by to tahle komisařka, aby do všeho nevlétla po hlavě a pak koukala, jak z toho ven. Kniha měla slušný přesah než jen samotný detektivní příběh a nezklamala.

Audioknihu načítá opět Jitka Ježková. Její hlas je kultivovaný a přesný, ale s postavou Kim Stoneové mi zcela nerezonuje — přesto si na něj lze časem zvyknout, pokud posloucháte díl za dílem.

Důstojné pokračování série, které prohlubuje vztahy a přidává vrstevnatost hlavní postavě.

Pátý díl detektivní série s Kim Stoneovou jako kriminální vyšetřovatelkou policejního sboru ve střední Anglii tentokrát vlastně řeší hned dva případy najednou. Vlastně by se dalo říct, že větší a důraznější část knihy je věnována opět doktorce Alex Thorneové, která je nyní ve vězení a odpykává si trest za zločiny spáchané na jejích pacientech. I přesto, za co byla odsouzena, má ve vězení poměrně velkou volnost a ovládá okolo sebe vězně, ale i zaměstnance věznice. Přišlo mi to až příliš snadné, a skoro nepravděpodobné. Autorce to sloužilo k posunutí děje a vývoji s Kiminou matkou. Skutečný případem, který pak Kim Stoneová řeší, je smrt mladé ženy probodnuté úzkým předmětem rovnou do srdce. Zdánlivě normální vražda však vyvolá řadu otázek, když se objeví další s naprosto stejným způsobem zabití. To je však to jediné, co oběti spojuje. Tím, že je tento díl věnován především Alex, ztrácí skutečně řešený případ na naléhavosti a jakoby jej autorka odflákla. Neumožňuje čtenáři příliš, aby pátral s ní po stopách, které vlastně nejsou, a náhle, jako blesk z čistého nebe, si to Kim sama všechno spojí dohromady a šup, už je jí (nám ne) jasné, kdo to všechno spáchal. V závěru pak opět napínavá scéna, když důležité osobě jde o život, ale vlastně paradoxně je daleko více napínavá situace, kdy Kimina matka absolvuje slyšení, při němž žádá o propuštění pod dohledem. Kim je u toho a čtenář tak sleduje završení Kiminy minulosti. I z recenzí je jasné, že jen málokdo si vzpomene na detektivní případ, ale všichni mluví o pasážích, v nichž vystupuje Alex. Jižka Ježková jako interpretka odčítá jako vždy profesionálně, ale ani s pátým dílem mi prostě k tomuto typu detektivek nesedí. Krátká hudební vsuvka mezi kapitolami umocňuje napětí a posouvá děj dál. Snad už bylo Alex dost a další díl bude věnován i dalším postávám v Kimině týmu, který je velmi sympatický.

První díl série s detektivem Lucem Callanahem a jeho kolegyní Avou Turnerovou. Prakticky hned od začátku má čtenář/posluchač naservírované přímo pod nos. Vyšetřovatele, vraha, oběti. Víme o každém vše, o jejich krocích, a právě proto je to tak napínavé, protože detektivové z Edinburgské policie nemají ty informace a neznají myšlení vraha, tak jako my. Francouz Luc Callanah, bývalý inspektor z Interpolu se nečekaně ocitá jako běžný detektiv v Edinburgu, jeho kolegyně Ava Turnerová, pravá to Skotka, si však rozumí lidsky i profesně od začátku, především je to zásluhou právě Avy. Z dalších nejbližších kolegů je to pak konstábl Trip, další dva vyšetřovatelé, samozřejmě šéf "Backbi", a troufám si říct, že nás budou provázet i v dalších dílech. Hledají pohřešovanou právničku Eleine Baxtonovou, nadějnou mladou ženu. Když najdou ohořelé zbytky kostí, DNA potvrdí, že Eleine je po smrti. Když se ztratí další žena, podobná, stejně chytrá a sebevědomá, reverendka Jane, už to začíná být divné. Do toho se však začne prolínat další případ, a to nalezená mrtvá miminka v parku města, jejich matky se nedaří vypátrat. Tato zavádějící linie trochu narušuje hlavní případ a odvádí pozornost, a nevím, jestli to bylo účelem nebo ne. Trošku ve skrytu duše jsem očekávala aspoň malou spojitost, ale ta nebyla. A my stále sledujeme čím dál šílenější chování pachatele, jistého administrativní pracovníka ze zdejší fakulty, dr. Kinga, který není dostatečně ohodnocen a hledá si k sobě dostatečně vhodný ženský protějšek. Každý čin má pečlivě dopředu naplánovaný, a umí postupovat opravdu velmi velmi nenápadně a zanechává za sebou dokonalé stopy, které zmátly opravdu všechny. Snad jen intuice a smysl pro přesnou a poctivou detailní práci postupně Luca dovedou směrem, který naznačuje k jeho zděšení naprosto šílené řešení celého případu. V závěru se pak setká se svou minulostí, která mu však paradoxně i přes jeho odpor pomůže jít po stopách, které za sebou pachatel začíná zanechávat, protože náhoda se prostě naplánovat nedá. Spád posledních kapitol přivede vyšetřovatele na místo, kde je zadržována i kolegyně Ava, o kterou rozhodně nechce přijít a která si prostě musí získat srdce každého. I zatvrzelého Francouze. I přes popis některých brutálních scén, které bych si s chutí odpustila, bylo zajímavé poslouchat to zvrácené myšlení pachatele. Ve finále už jen pro doplnění a vysvětlení několika drobností se vše shrne, vč. trestu pro osoby v případě mrtvých miminek. Uvidím, jestli v dalších dílech se autorce podaří případně propojit lépe souběžně běžící případy, pokud budou. Narator v podobě Jan Šťastného byl určitě dobrou volbou. Je paradoxní, že se mi líbil jeho přednes především v postavě zvráceného dr. Kinga, ale celkově je detektivka v jeho podání výborná. Krátká hudba v konci kapitol jen podtrhla napětí. Těším se na další díl.

Mám ráda příběhy, které se vypráví z několika úhlů pohledu, od několika postav ten stejný příběh, a přece tolik jiný. Je tomu tak i v tomto románu Viktorie Hanišové. Je to má první kniha od této autorky, a asi ne poslední, i když depresácké počiny mě tedy drží. První a nejdelší část příběhu jedné malé smutné rodiny Jindřicha, Maričky a Teodora, je věnována synovi Teodorovi, od jeho útlého dětství až po dospělost a prozření. V podání Filipa Kaňkovského je chlapec přesně tím, kým ho chtěla (tedy dle mého) autorka v očích čtenáře mít. A skutečně ho tam dostala, přednes FK to pak ještě umocnil. Druhá část, podstatně kratší, je věnována matce Teodora, ženy, která se stala obětí hned několika lidí, kteří natolik ovlivnili její život, že ho ani nebyla schopná sama žít podle svých představ. Dívka zkoušená osudem, která se stane dospělou až příliš brzy. V podání Dity Kaplanové (dosud jsem herečku v dospělé verzi neznala) opravdu působila křehce a zničeně a bohužel i trochu hloupě. Jejíma očima pak čtenář spatří příběh nešťastné dívky, která i přes veškerou snahu nezíská to, co si přála. Poslední část vypráví otec Teodora, manžel Maričky, při své poslední cestě do míst, kde toho tolik našel a ztratil, aby to zde znovu našel. Až jeho očima se čtenář dozví ty poslední střípky jednoho smutného neštěstí a konečně začne dávat celá kniha smysl. A možná i jednání jednotlivých postav. Jan Vlasák, jako brilantní herec i narator, podává příběh znaveného muže, otce, ale i chlapce ve vzpomínkách, tak, jak to k této knize patří. Přesně, s nostalgií sobě vlastní a přece tak zúčastněně. Každé z těch postav vlastně její verzi naplno věříte, a jen konec prozradí, jak to všechno bylo, a bude. Krátká nerušivá hudba mezi kapitolami jen umocňuje beznaděj téhle malé rodiny kvůli všem těm malým drobným událostem, které pak vyústily v jednu velkou. Příběh Teodora byl těžký a se spoustou sprostých slov, vulgarismů, slangů, které však jasně ukázaly, kam kluka dovedla jedna událost v jeho života. Bylo to náročné a jeho část skončila právě včas, než by donutila čtenáře ji odložit. Příběh matky rovně, příliš smutný, naříkavý, beznadějný, a ukončený tak, jak měl být. A příběh otce vše vysvětlující a uzavírající s nadějí, že i na dně se najde víra v život. Zkusím asi další knihy této autorky, avšak v čase, kdy nebudu mít u sebe ani okolo sebe smutné ani počasí.

Poslední díl trilogie s alchymistou Olafem Arnoldovičem Rudnickým, který během vývoje přes tři knihy dokázal snad až nemožné. Splnil si jakýsi "americký sen". Z obyčejného lékárníka s neobyčejnými schopnostmi se díky učení a nasloucháním těm správným bytostem stal mocný muž, jehož si váží široká veřejnost. Třetí díl se zase vrací více do životů jak alchymisty, tak i jeho přítele, hraběte Samarina a jeho manželky Anny. Válka je na ústupu, jak v dějinách, tak v knize, spíše se řeší udržení míru a ustanovení lepších základů pro nově vzniklou Polskou - Varšavskou - republiku. A také jakási varianta vzniku polského zlotého. Třetí díl má spád, i když tak trochu vypráví dva nezávislé příběhy dvou lidí, kteří jsou ve spojení už jen sporadicky. A přesto jsou stále přátelé. Rudnicky, manželka, děti, kariéra a neustálý střet s bytostmi z enkláv, které jsou velmi silné a patří mezi šeptající, tedy bytosti s neobvyklými schopnostmi, o kterých většina lidí nemá ani páru. Rudnický ví, že je na něj vyvíjen tlak ze všech stran a jeho nechuť k politice stále narůstá. Tak, jak se zdál být v druhém díle nerudný a nepříjemný a začal mi lézt na nervy, zde je to opět ten alchymista z počátku trilogie. Sice bohatý, vlivný, mocný, ale i uvědomělý a spravedlivý. S lepší náladou. Musí řešit svou nově získanou rodinu a potomka, který není až tak obvyklý. Je obklopen lidmi i prokletými (teo catarratos), je s nimi vázán jakousi smlouvou, udržuje hotel plný zajímavých individuí a snaží se vymyslet způsob, jak udržet nově vznikající polskou měnu a zároveň utéct z politiky. Na druhé straně hrabě Samarin již v plném nasazení u samotného ruského vládce, kterému pomáhá s výchovou syna, následníka trůnu, a kterému zároveň slouží jako poradce a ochránce před neustálými politickými spiknutími. S magií už tolik nepřichází do styku, a přece s mu hodí rady od jeho přítele Rudnického. Každý jde svou cestou, až finální střet sebere veškerou pozornost zpět na alchymistu a ukončí tak trilogii vzestupu obyčejného lékárníka do přepychového paláce v zahraničí. Rudnický má vše, na co by nikdy ani nepomyslel, a ztratil něco, o co nikdy nechtěl přijít. Vzácný vztah s prokletými mu pomůže překonat nejhorší, ale i Rudnický pochopí, že život v ústraní mu bude jen ku prospěchu. Materia Prima jako pra-hmota, z níž žijí prokletí a bytosti v enklávě mu umožnila mít pohádkový život a slávu. V Polsku, tom skutečném, už pak vyšla i Materia Secunda, tak třeba se dočkáme i tady u nás. Celou trilogii povýšil přednes Filipa Jančíka, který naprosto skvělým, osobitým způsobem dokázal příběh dostat do hlavy tak, že ještě nějakou dobu v ní rezonuje a rozhodně poslouchat tento druh literatury i lidi, kteří by si ji jinak nechtěli vůbec přečíst (poslechnout). Výborný počin. Výborná hudba v závěru kapitol, která až dokázala zamrazit. Celkově tedy takhle si představuji výsledech audioknihy. Klobouk dolů celému týmu.

Fragment z postapo doby, kdy maso zvířat napadl jakýsi virus a lidé ho museli přestat jíst. Což by asi nebylo nic tak hrozného, ale závislost na mase se projevila už brzy, a brzy se taky našla náhrada. Příběh muže, který je v příběhu zmiňován jako Markítos, zkráceně Markos, a ještě v kratší verzi On, a který pracuje v Mrazírnách, kde se omračuje zdroj masa a následně porcuje a mrazí, aby se pak mohl prodávat. Maso, které patří člověku. Lidské maso. Speciální maso. Prvotní opovržení opadne, když vejde ve známost, jak je to maso chutné a brzy se z něj stává velmi drahá komodita. Maso si můžou dovolit jen bohatí. A jen ti, jež nejsou považování za maso. Sledujeme krátkou část Markosova života, jeho myšlenek, jež aspoň trochu vysvětlí, co se asi tak stalo, co se děje, a kam to všechno spěje. Jeho poznatky z práce, jeho rodinu, jeho ženu i syna, jež však dlouho na světě nepobyl. Markoc je velmi nadaný ve své práci a počítá se mezi nejlepší. Je za to dobře placen a v oboru ho považují za špičku. Má dobré známosti a snad i díky tomu se u něj v domě, v kůlně, objeví mladá samice. Nic neobvyklého, lidé si mohou chovat vlastní kusy kvůli masu, a stejně jako tehdy, když byl dobytek dobytkem, a lidé lidmi, nic jiného s kusy dělat člověk nemohl. A Marcos to ví. Ale umí v tom chodit. Ví, jaké to je přijít o syna, a ví, jako to je být poslán na jatka. Ani jedno z toho si nepřeje a udělá pro to vše. Uběhne necelý rok, a Markos dostane nový smysl života, stejně jako jeho žena Cecilie. A to, co z počátku vypadal jako citový úlet, únik z toho strašného světa, snad náznak ukázky lidskosti, se ke konci prostě zvrhne nemilosrdnou chladnou logikou zpět, kde to začalo. Tak, jak by čtenář mohl k Markosovi získat i sympatie, v závěru knihy o ty ideály okamžitě přišel. Lítost se nenosí. Je třeba jí vyrvat hlasivky, aby nemohla křičet. Markos získal to, co chtěl a život jde dál. Jana Gottwalda jako naratora pro tento drsný román vybral i naprosto skvěle. Jeho temný zastřený hlas byl opravdu jakoby bez emocí. Suchý, drsný, věcný, konstatující. Provede čtenáře příběhem jedné etapy jednoho člověka v jedné době tak, že až mrazí. Závěr zůstane otevřený a přesto konečný. Perfektní. Hudba, jež zní mezi kapitolami či v jejich závěru neruší, ale je také taková kovová, strojová, drsná, jako celý příběh. Rozhodně to stálo za to poslechnout si audio verzi této knihy a nechat se vnést do krutého světa budoucnosti, jež nemá budoucnost.

Po prvotině Rozsudek smrti vydala autorka Kristýna Trpková trilogii s českými detektivky Laurou Linhartovou a Adamem Benešem v hlavních rolích. Česká kriminálka v české prostředí. A přesto má něco do sebe. Jedna jediná mrtvola (nejsme v Midsomeru), ne moc hezky pohřbená, ale bez zbytečných detailů jejího skonu (do Skandinávie to máme ještě daleko). Poněkud nerudná, místy na zabití mladá vyšetřovatelka Laura, která nepodléhá sklenkám alkoholu, a příjemný, přitažlivý, trochu horkokrevný, ale i ochranářský kolega Adam, spolu tvoří dvojici, která se výborně doplňuje. Pro jejich šéfa, kapitána Šedaje, dream-team. A snad právě různé nedostatky těch dvou, skvělý instinkt Laury a nakopávání chytrých myšlenek, dokáží odhalovat umně skryté stopy vraha, jež by nikoho hodně dlouho nenapadl jako možný pachatel. Jeden každý další podezřelý je tak postupně propouštěn na svobodu pro nedostatek důkazů a případ se tak vyostřuje na všech stranách. A přesto první dojem Laury nakonec dokáže rozlousknout zdánlivě neřešitelný případ. A pak se na scéně objeví ona Stvůra ve své pravé podobě. Odhalení, či spíše usvědčení, je trochu možná nadsazené, a nevím, jestli by prošlo v praxi, ale budiž. Pro efektivitu příběhu to bylo dobré. Takže klobouk dolů přes Kristýnou Trpkovou, těším se na další díl. Na co jsem si musela zvykat, byl projev Zuzany Kajnarové. Ač ji mám jako herečku vcelku ráda, tady mi hodně dlouho trvalo, než jsem jejímu přednesu více méně přišla na chuť. Nevím, čí hlas by se hodil lépe či ne, ale prostě jistá monotónnost mi stála tahala za uši. Ale dám tomu šanci. Je to prostě o zvyku, a i když si myslím, že aby se našli lepší interpreti, chápu, že nemohou pořád jen ti dva tři číst všechny knihy. Uvidím v dalším díle, jak se s tím herečka Kajnarová poprala, a jak bude děj případu odsýpat nebo jen odkapávat. Mezikapitolová hudba nerušila, posouvala děj a hodila se do příběhu. Hurá na další díl.

Zatím poslední vydaný příběh s Josie Quinnovou a její partou detektivů z Dentonské policie. Díl sedmý. Josie se potýká se svými démony čím dál více. Snad to způsobila informace o blízké smrti její domnělé matky Lily Jensenové, která za krátká čas podlehne rakovině. Stojí o schůzku s Josie, ale ona ne. Démoni se vrací, temnota ji ovládá stále víc. Josie se však musí hrůzám prožitým v dětství postavit, protože ji čeká další případ. Nalezené tělo mrtvé mladé ženy, v jejím hrdle se najde zvláštní šperk a zároveň objevení jiné mladé těhotné ženy, která byla dva roky považována za minimálně unesenou, ne-li přímo mrtvou. Dva zdánlivě nesouvisející případy se začnou proplétat s každou odhalenou stopou a Josie poznává lidi, kteří rovněž bojují nebo bojovali se svými vlastními vnitřními démony, a každý má svou vlastní metodu. Vyšetřování všechny z týmu dovede do zvláštní svatyně, území, jemuž vládne žena, která si rovněž prošla obrovským utrpením domácího násilí, a kde se zdá být vše zalité sluncem. Ale to jen na první pohled. Josie, která má svou zkušenost s temnotou, už brzy pochopí, že zdaleka není vše tak, jak vypadá. A čím více se noří do případu, tím více padá do tmy, které se tolik bojí. Oběti přibývají, unesení mizejí, Josie se ztratí do míst, kde by nikdy nechtěla být. Ale snad právě proto, co přežila v dětství, se postaví všem zlům, se kterými se právě setká a dokáže porazit ty, jež jí brání v odhalení skutečných zločinů. Její tým ji velmi pomáhá a obzvláště Noah je jí velkou oporou. Josie tak se zmítá ještě v pochybnostech, jestli je mu dost dobrou partnerkou a jestli budoucnost, kterou by mu mohla nabídnout, by ho mohla uspokojit. Ale nebyl by to Noah, aby nedokázal Josie vždy uklidnit, a překvapit. Konec příběhu určitě stojí za to, jedno malé překvapení na závěr rozpustí tu mlhu démonů a temnot a rozhodně prosvítí Josiinu duši. S hlasem Jitky Ježkové je už Josie spjatá, ale můj názor na to, že se na tyto případy tolik nehodí trvá. Krátká mezikapitolová hudba byla tentokrát trochu zvláštní. Místy soft-metal a místa jakoby ustřižená a hned na to text. Zvláštní střih. Ale nerušilo to. A protože to je zatím dosud poslední vydaná kniha s Josie Quinnovou, dám si přestávku a zkusím něco jiného. Poslouchalo se to dobře, ale démonů už bylo moc.

Šestý příběh Josie Quinnové, detektivky z Dentonské policie, jež je svědkem únosu sotva sedmileté holčičky Lucy z dětského kolotoče uprostřed parku a davu lidí. Josie a její tým zahrnující přítele Noaha, kolegyni Gretchen Palmerovou a další věrné parťáky se pustí do hledání holčičky i přes podivné chování její matky Amy, nešťastného otce Colina a nevyzpytatelného chování únosce, a dokonce i vraha. Jako flashback se případem zobrazuje vzpomínka jakéhosi dítěte, které žije na místě, kde to není vůbec hezké, s ženou, jež se ho snaží aspoň trochu chránit, a s mužem, jež jim oběma velmi ubližuje. Není úplně jasné, kdo to je, kdo je ona žena a muž, ale je více než zřejmé, že to nějak souvisí s Amy. Z jejího okolí totiž postupně mizí rukou vraha její blízcí a Amy stále mlží o své minulosti. Obvykle vcelku se ovládající Josie však začíná s Amy ztrácet trpělivost, protože ji to znemožňuje pátrání a chycení vraha a únosce. Místo předání výkupné, tak nečekaného, se stane místem souboje a výsledkem je zadržení člověka, který vnese do celého případu světlo, ale i spoustu dalších otázek. Kdo je vlastně Amy? Ví to vůbec ona sama? Nebyla by to Josiina sestra Trinity, aby se svou investigativní buldočí povahou nevnesla zásadní zlom v pátrání a pomohla tak Josie konečně zlomit hradbu mlčení a mlžení matky Lucy. Až s odhalením pravé identity Amy dojde k prolomení posledních tajemství a Josie může konečně objevit ztracenou Lucy v místech, které tak dobře zná ze svého dětství. Vyřeší tak složitý případ, vyřeší svoje vlastní skryté problémy, které ji tíží a její vztah s Noahem se upevní snad víc, než by si dokázala kdy připustit. Jitka Ježková jakožto vypravěčka se s postavou Josie a dalšími sžila, a případ tak v jejím podání utíká. Paradoxně svým hlasem dokázala vykreslit jednu z postav, Amy, jako ženu, kterou už byste zabili dřív, než by to stihl vrah a byla tak daleko víc uvěřitelná, než samotná vyšetřovatelka. Prostě pořád mi pro tuto sérii víc seděl hlas Zuzany Slavíkové, a ještě lépe Vandy Hybnerové. Mezikapitolová hudba nerušila, děj svižně posouvala. Těším se na další díl, který se opět bude týkat zločinů mimo Josiinu rodinu a blízké okolí :-)

V pátém dílu série s detektivkou Josii Quinnovou se dostaneme tak trošku pod pokličku dalšího člena jejího týmu a to přímo Noaha Fraleyho. Přesněji jeho matky, jež jen nalezena zavražděná na vlastní zahradě. Kolotoč vyšetřování se roztočí naplno, když je nalezen zcela nečekaný předmět v jejím domě a v myslích všech, kdo Collette Fraleyovou znali, se objeví stín pochybností o její dosud bezúhonné pověsti. Nešťastná záležitost tak otřese nejen Noahem a jeho rodinou, tedy sourozenci Laurou a bratrem, ale i vztahem s Josie, která musí ten případ vyřešit, i k nelibosti všech přítomných. Zdatnou pomocnicí je jí Gretchen, která se opět pomaličku vrací do terénu a další kolegové z Josiina týmu. Jak přibývá nevyřešených otázek s každým dalším nalezeným a nepochopitelným důkazem, přibývá tak i obětí zločinů, které páchá pravděpodobně tentýž pachatel. Všichni směřují za důkazy, jež je vedou na cestu odhalení nějakého starého tajemství, o kterém ale spousta lidí věděla, jen ho neviděla tak, jak by měla. Přesto rozuzlení celého složitého případu má svůj vlastní konec a Josie se tak přesvědčí, jak křehké pouto mezi ní a Noahem je. Snad je všem černým tajemství ze života členů Dentonské policie učiněno za dost a Josie se tak může vydat vstříc novým případům, jež nesouvisí s ní ani s její rodinou či jejími milovanými kolegy. Jitka Ježková, jež knihu interpretuje, zdatně proplouvá celým případem, a umí to. I když já pořád bych chtěla nějaký ten drsnější hlubší hlas, který se mi k tématu knihy více hodí. Krátká hudba mezi kapitolami umocňuje napětí a i když nemám ráda ty šílené vypjaté scény z rodinného života, tak se to dalo přežít a román byl dobrý. Jdu na další díl.

Čtvrté pokračování série s vyšetřovatelkou Josii Quinnovou se tentokrát zaměří na členku jejího týmu u Dentonské policie, a to Gretchen Palmerovou. Josie pomaličku rozvíjí svůj vztah s Noahem Fraleyem, ale pořád jim do toho oběma skáče práce. A teď se zdá být o to důležitější, protože do maléru se dostane jejich skvělá kolegyně, Gretchen. Nejdříve není k nalezení ve svém domě, kde se však naopak nalezla mrtvola muže zastřeleného zezadu. Pak se naopak Gretchen objeví a vinu bere na sebe. Ale Josie jí, asi jako jedna z mála, nevěří. Postupně začne rozplétat složitý a velmi krutý osud mladičké Gretchen a nestačí se divit. Retrospektivně se mezi kapitolami ze současnosti objevují střípky z 25 let staré minulosti, kdy je posluchač svědkem opakujících se brutálních zločinů páchaných jedním pachatelem. Josie a její tým, byť není už šéfkou Dentonské policie, ale běžný detektivem, vede své lidi bludištěm pravd a lží a jako červená nit jí slouží pevná víra v Gretcheninu nevinnost. Nakonec se dostane do cíle, a další objevy s tím spojené jsou pro ni nejen šokující, ale i život ohrožující. Ale nebyla by to Josie, aby ze všeho nějak nevyvázla a nakonec zvítězí i nad bez mála třicet let starým zlem. Důvěra je mocnou zbraní a všichni v jejím okolí jsou si toho vědomi. Tentokrát celou knihu namluvila další interpretka, a to Jitka Ježková. Ač mám tuto herečku a jí načtené knihy moc ráda, přece jen se mi k sérii s Josie Quinnovou lépe hodily hlasy předchozích interpretek, tedy buď Zuzany Slavíkové nebo Vandy Hybnerové. Škoda, že nezůstalo u tohoto výběru. I přesto se ale Jitka Ježková zhostila svého úkolu velmi dobře a je to prostě jen o zvyku. Krátká mezikapitolová hudba nerušila, dodávala napětí. Věřím, že další díly budou stejně dobré, a určitě se dozvím zase něco nového o někom dalším z Josiina týmu.

Třetí díl série s náčelnicí Dentonské policie Josií Quinnovou se neposlouchala snadno. Na začátku se objeví dvojice chlapců, kteří v okrajové části města, kde žijí nízkopříjmové rodiny v karavanech, a kterou Josie tak dobře zná z vlastního života. Ti chlapci objeví v zemi v blízkém lese lidské kosti. Případ vyvolá rozruch, ale ještě více přivede šok Josie, když se podle analýzy ukáže, že tělo patří mladé ženě jménem Belinda Roseová. Jen Josie tuší, že nemůže být mrtvá. Belinda Roseová je totiž její matka, a ta je stále mezi živými. Pak se roztočí šílená jízda rozmotování minulosti pravé Belindy, ale i skutečné identity Josiiny matky. Do toho ještě přibývá podivných útoků na samotnou Josii, jejich původce se stále nedaří odhalit. Naštěstí je náčelnice Quinnová v dobré společnosti spolehlivých lidí. Ať už je to věrný Noah Friley, který chová k Josie neobvyklý vztah, nebo bezvadní kolegové, jako třeba policistka Gretchen, u níž Josie zjistí, že je jí v několika ohledech velmi blízká, aniž by to dosud kdo tušil, a další. Josie se tak může spolehnout na svůj tým, na jeho ochranu a dokonce obrovskou loajalitu. Při hledání skutečné identity nalezených ostatku i Belindy zároveň zároveň se vracíme do Josiina dětství a prožíváme tak neskutečnou sondu do jejího strašlivého života předtím, že není matka zmizela. Neposlouchalo se to vůbec dobře. Belinda se projevovala opravdu jako příšerná matka, kvůli níž má Josie stále noční můry a fóbie z malých uzavřených prostorů. Rozkrývání celé historie Josiiny rodiny ale nabere nový a zcela nečekaný směr a do případu se neplánovaně zaplete i spřízněná novinářka Trinity Painová, se kterou toho Josie pojí víc, než vůbec tuší. Postupně se tak proplete a vzájemně vysvětlí osud nejen Josie, její domnělé matky, ale i dalších postav z předchozích dílů či z retrospektivního vyprávění Josiina dětství. Jak napsala kdysi jedna spolužka o jistém díle, že všechno dobře dopadlo, skoro všichni umřeli, Josie přežila a případ vyřešila. Něco ztratila, a něco nového získala. Dalo by se říct, že vlastně získala toho mnohem víc, než ztratila a konečně snad mohla své zmučené duši dovolit, aby si odpočinula od hrůz, jež prožila v dětství. Třetí dil série byl opravdu hodně napínavý a plný různých zvratů, které nikdo nečekal. A jak jsem si zpočátku myslela, že když to bude "jen" o Josie, že mě to nebude tak bavit, velmi jsem se zmýlila. Těším se na další díl, a Lisa Rogan nasadila laťku velmi vysoko. Vanda Hybnerová, jež třetí díl namluvila, a to velmi dobře, se však s tímto dílem rozloučí, a ten čtvrtý čte opět někdo jiný. Tomu tedy nerozumím, proč to tak je.

Druhý díl série s detektivkou Josie Quinnovou, jež byla ke konci prvního dílu zvolena novou šéfkou Dentonské policie, má spoustu práce s vedením úřadu, s přípravou na důležitý životní krok spolu s Lukem a neznámou dívkou, jež byla nalezena živá, byť v hrozném stavu. Dívka trpí ztrátou paměti, ale ač mladá, tak zkušená Josie má své pochybnosti. Zdánlivě jednoduchý případ se však začíná zamotává stále víc a víc a Josie začíná přicházet o vše, co milovala a miluje a možná i o zbytky rozumu. Když zmizí i Luke, Josie pátrá po jeho stopě jako pes a nepoleví v tom, i kdyby ji to mělo stát život. O jednu lásku již přišla, a nechce ztratit i druhou. Navíc se do toho všeho opět zamotá Misty de Rossiová, a její čerstvě narozené dítě, nalezené mrtvoly na místech, kde by být neměly, bohatí podnikatelé, jejich motiv zůstává skrytý, a do toho všeho se po různých místech ve Státech objevují hlášení, že na poměrně běžnou nehodu umřelo poměrně hodně mladých lidí. Do případu vstupuje opět ochranitelský zástupce Josie Noah a nová kriminalistka Gretchen, jejichž schopností si Josie velmi váží. Josie při hledání Lukea, dítěte a znovu ztracené dívky, které zatím říkají Kim, musí rozmotat velmi složitou síť vedoucí pouze k jednomu člověku. Jeho pohnutky k tomu, co vymyslel, zarazí každého, kdo s nimi přijde do styku a není divu, že zpočátku není možné se dobrat výsledku a najít konečně správnou stopu vedoucí ke správnému cíli. Mrtvých je opravdu hodně (to už asi bude styl této autorky) a je dobré dávat pozor, kdo je kdo. Knihu tentokrát namluvila Vanda Hybnerová, takže si čtenář musí zvykat na novou interpretku (první knihu namluvila Zuzana Slavíková). Naštěstí jsou si dámy svým hlasovým projevem aspoň trochu podobné, takže se to dalo překousnout a román utekl jako voda. Vanda Hybnerová interpretovala příběh velmi dobře, postavy šly běžně rozeznat i při troše chvilkové nepozornosti. Krátká mezikapitolová hudba nerušila, posouvala děj i napětí. Vrhám se na další díl.

První díl ze série s detektivem Josii Quinnovou. Jak to tak často v těchto detektivkách bývá, hlavní hrdinka je právě suspendovaná, nikdo ji neposlouchá a nikdo jí nevěří. Josie stejně jako všichni policajti v okresu města Denton hledají mladou dívku Isabell, jen ona k tomu nemá oficiální oprávnění. Ještě hlouběji spadne v momentě, kdy se tak trochu nuceně musí spojit s novinářkou Trinitty, za což je prakticky odstavena. Josie nemůže uvěřit tomu, že jen ona začíná vidět souvislosti mezi zmizelou Isabell a další obětí, jež se sice objevila a přežila, nicméně to vypadá, že jejich osud má být velmi podobný. A ne jen jejich. Jak Josie postupně proniká velmi složitou a dobře ukrytou sítí lží, objeví tak strašlivé spiknutí, že nemůže uvěřit tomu, kam její kroky vlastně smiřují. Poslední kapkou k tomu, aby se prostě odhodlala udělat ten pomyslný krok do neznáma, je zranění jejího přítele Lucka a zároveň odhalení jejího skoro bývalého manžela, který zdá se ví víc, než je ochoten připustit. Jako červená nit dalších zmizelých dívek se vine jméno Ramona. Josie se snaží najít pravou identitu k tomuto jménu a výsledek ji natolik ohromí, že se z toho bude ještě dlouho vzpamatovávat. Díky vlastnímu nasazení a jen pár málo lidí, kterým dokáže důvěřovat, nakonec pronikne s nasazením vlastního života do centra zla a za cenu ztrát, které jí navždy změní život, nakonec vlastně zvítězí. Závěr knihy je velmi napínavý a padá jeden zvrat za druhým (což je vlastně tak trochu balzám na nervy oproti začátku, kdy se nic nechtělo hnout z místa). A zdánlivě šťastný konec je rozbit jednou malou vsuvkou z Ramonina krátkého příběhu. Zuzana Slavíková, jež knihu interpretuje, má výborný chraplák, který se hodí k napínavým detektivkám a tím pádem kniha utíkala rychle a napětí by se dalo krájet. Co mi však tentokrát chybělo, byla ona mezikapitolová hudba, jež by pomyslně oddělovala jednotlivé pasáže, takže zvláště v závěru nebylo poslechem zcela jasné, jestli je čtená pasáž ze současnosti nebo minulosti, a to bylo opravdu značně zmatené. Takže se těším na další díl, který však předčítá jiný hlas. To mi to trochu narušuje.

Ve čtvrtém díle se opět setkáváme s motivem skryté a dávno zasuté pomsty, jež vyleze na povrch v době, kdy to řada lidí, a především pak obětí, nikdy nečeká. A protož je série o Huldarovi a Freyje, o dětské oběti není nouze. Příběh zdánlivé sebevraždy, z níž se vyklube vražda, navíc na tak exponovaném místě, jako je Šibeniční skála, nenechá nikoho v klidu. Nikdo nechápe motiv vraždy onoho muže. Navíc je objeven malý chlapec, který je s mužem nějak spojený, a opět se nedaří najít tu spojitost. Jak už to na Islandu bývá, čtenář je poněkud zahlcen množstvím různých dlouhých i krátkých jmen, ve kterých se nám těžko orientuje. Takže kniha vyžaduje pozornost. Postupné rozplejtání zamotaných osudů přátel i nepřátel prvního zavražděného, zavede kriminalisty na místa, kde už byli tolikrát, a přece nic neviděli. Freyja, jako dětská psycholožka, pomáhá Huldarovi s vyšetřováním, a vede s ním svou malou soukromou válku, kde však cítí, že možná trochu prohrává. Stará se o svou malou neteř Sagu, to nejzvláštnější dítě, s jakým se kdy setkala a přemýšlí, jak se svým životem naloží dál, než znovu padne do rukou někoho, kdo by jí mohl zkazit vše, na čem pracovala. Napětí lze očekávat jako obvykle až na konec a samotný závěr teprve prozradí, co za tím vším bylo. Klára Cibulková už je s Yrsou sžitá a román interpretuje bravurně, dobře se její hlas poslouchá. Neuspává, to by bylo u detektivky blbé. Krátká mezikapilová hudba umocňuje napětí a neruší. Jsem zvědavá na další díl, byť zatím poslední namluvený. Snad se brzy objeví i šestka v audio verzi.

Pátý díl ze série Freyja a Huldar je příběhem mnoha příběhů, které se až ke konci zcela rozuzlí. A rozpletou. V tomhle díle je plno zdánlivě nesouvisejících případů a drobných náhod, plno jmen a postav, které by se nikdy asi neměly potkat, a přesto je svede dohromady jedna jediná touha, a to jsou drogy. Případy, které kriminalisté z Huldarova oddělení vyšetřují, kde je stále nerudná Ertla, kde se opět objeví chytrá a šikovná stážistka Leena a kde nikdo neví, jak co s čím souvisí. Rozplétání případů nepomáhá ani vyšetřování dětských obětí z násilných sexuálních zločinů, ani jejich kriminalita na ulici, kde končí kvůli neschopnosti rodičů se o ně starat a kde systém v podobě náhradních pěstounských domů selže. Tím vším se musí prokousat jak Huldar, tak Freyja, která pomáhá s výslechy dětí, jež jsou do případů nějak zapletené. Jako červená nit se pak tím vším táhne objev obyčejné panenky, jež jedna neúplná rodina vylovila z moře a která byla tak odporná díky působení moře, že každý, kdo ji spatřil, se musel odvrátit. A přesto se zdálo, že právě tahle panenka způsobuje po vzoru hororových amerických filmů, nějakou tu vraždu či dvě. Někdo tomu věří, někdo ne, ale už i Huldarovi a dalším je jasné, že tahle panenka sehrála v řadě jimi vyšetřovaných zločinů určitou roli. Ani jednomu se nechce uvěřit, jakou. A stejně tak ti, kteří s ní přišli do styku z opačné strany zákona, netuší, jak znovu jim zatočí s životem. Pro množství postav s těmi dlouhými islandskými jmény musí čtenář být velmi pozorný, aby mu neunikly souvislosti, jinak se v knize ztratí. Klára Cibulková, jež má tuto sérii načtenou, se v ní pohybuje jako ryba v moři, a mezikapitolová hudba jen podtrhuje napětí. Přesto je to první poslech, kdy jsem se musela vracet a soustředit se o to více, aby mi došlo, kdo co a s kým a jak. Je dobré tak vydržet až na samý závěr, kdy panenka snad řekne poslední slovo. Těším se na další díl.

Část životního příběhu mladé Liny, kterou i s její rodinou čekal krutý osud vystěhování z rodné Litvy do nehostinné Sibiře v rámci násilného rozšiřování Sovětského svazu. Většina inteligence byla proti vlastní vůli odsunuta z pobaltských republik na Sibiř, kam se obvykle umisťovali nepohodlní lidé odporující režimu, ať už to byli Rusové nebo ne. Na Sibiř mířil každý za trest. Mladá nadějná malířka v rozpuku ženství Lina však musela odejít s mladším bratrem Jonasem a rodiči do míst, kam by se sama dobrovolně nikdy nevydala. Vlastně jsme tak sledovali osud židovský Litevšťanů ze strany sovětů podobný tomu, jež prožívali evropští Židé ze strany fašistů. Stejné cesty "dobytčákem" několik dlouhých týdnů, stejné pracovní tábory a nehostinná místa, kde museli přežívat za nelidských podmínek. Mladá Lina byla silné děvče a díky své nezdolné matce přežila. Na rozdíl od mnoha jiných. Zažila hrozné věci, z nich podle mě jen některé jsou v knize popsané. Krátký román tak sledujeme očima náctileté dívky, které zde i kromě hrůz od lidských zrůd pozná lásku, nezištnou pomoc od lidí, od kterých by to nikdy nečekala. Naučí se rusky, aby si udržela tajnou lásku v srdci, a vydrží všechna příkoří, i když její tělo i mysl křičí o pomoc z posledních sil. Román začíná odsunem do Altajské oblasti Sibiře, pokračuje přesunem na sever k moři Laptěvů až nad polární kruh a končí nečekanou záchranou paradoxně v podobě byrokratického zásahu. V epilogu se pak už jen střípkovitě dozvíme, jak to s některými dopadlo. Lina strávila na Sibiři 12 let. V knize však vlastně projdeme jen několik dní a týdnů. Ty nejhlavnější momenty. Ty situace, které děj posouvaly dál. Asi i proto je kniha tak krátká. Je fakt, že napsat román o 800 stranách lidského utrpení by bylo jen pro silné povahy. I přesto mi bylo trochu líto, že nebyl delší. Že nerozepsal další osudy těch hlavních postav. Možná to ani nešlo. V závěrečné poznámce autorky, jejíž rodina si prošla tímto peklem, se dozvíme, až ani po skončení těchto šíleností nemohli obyvatelé Litvy po návratu domů mluvit o tom, co se jim stalo. Stali se vyvrheli už navždy. Snad i proto je tolik málo dohledatelných informací o této kruté části historie pobaltských (a možná i dalších) států. Díky autorce, že našla odvahu a román sepsala. Interpretace Marie Štípkové byla výborná, i když se mi na hlas pro náctiletou holku prostě nehodila. Mám ji spojenou spíše s negativními ublíženými postavami a zde bych si představovala o něco jemnější zabarvení hlasu i projevu, nepřirostlo mi to k srdci tak, jak se mi občas u knih stává. Ale i tak jsem si poslechla skvěle podaný výkon. Občasný zvukový podkres nerušil, spíše podtrhoval napětí a bezvýchodnost celého příběhu. Rozhodně zkusím další z románů této autorky.

Třetí díl detektivní série Huldar a Freyja zavede kriminalisty do skrytých hlubin šikany mezi mládeží. Ve školním prostředí i na webu bují samostatný život agresorů i jejich obětí. Policisté na základě snímků z appky Snapchat objeví tělo znetvořené dívky Stella, pod nímž naleznou lístek s číslem dvě. Dochází jim, že se jedná o oběť číslo dvě a netuší, kde a kdo by mohla být jednička. Složitost vyšetřování jim ztěžují snad všechny okolnosti. Postupně však rozkrývají síť školních dětí, které šikanují ty méně úspěšné a s hrůzou sledují, čeho jsou schopné. Mezi jednotlivými případy se navíc čtenář seznámí i s několika dětmi, jež se staly oběťmi tohoto chování, a jejich myšlenkami. Neposlouchá se to hezky. Huldar, stále pod vedením Erny, a stále doufajíc, že zlomí Freyju na rande, pátrá po možném pachateli, když se objeví další snímek ze Snapchattu, který ukazuje likvidaci dalšího dítěte, tentokrát chlapce. Pod jeho tělem je pak nalezeno č. 3. Huldarovi už dochází, že spojujícím prvkem je rozhodně šikana, i když to těžko prosazuje na oddělení. Přesto postupnými krůčky přichází na celý zamotaný systém jedné velké pomsty, která začala už před několika lety. Za pomoci Freyjina kontaktu, psychologa specializujícího se na šikanu, získává další informace, aby lépe pochopil obě strany. Freyja tak pozná dalšího muže, jehož nechce mít ve svém životě, a Huldar si zvyká na svou roli podřízeného kriminalisty, což mu vlastně vyhovuje. Společnými silami boří hráze mezi sebou, zároveň rozplétají složitý starý příběh jedné rodiny, jež si odnesla následky šikany velmi krutým způsobem a čelí jim dodnes. Oběť č. 1 tak prozatím paradoxně zůstává mezi živými, ale v závěru případu se přesvědčí, že minulost ji stejně dohnala. Ten závěr je opravdu mrazivý a de facto ukazuje, jak by se mohl celý ten kolotoč zla roztočit znovu. Klára Cibulková se s Yrsou (s dlouhým příjmením) a jejími romány sžila a díky jejímu civilnímu, relativně chladnému a věcnému podání, případ odsýpá rychle a napětí by se dalo krájet. Krátká hudba mezi kapitolami děj podtrhuje a neruší. Možná kapku překombinovaná zápletka pomsty, ale ta bolest rodičů nad ztrátou dětí asi dokáže prostě nemožné. Jdu na další díl.

Druhý případ nesourodé dvojice, kriminalisty Huldara a dětské psycholožky Freyi. Po nešťastném vyvrcholení jejich prvního společného případu skončil Huldar jako řadový kriminalista a Freya se rovněž v Dětském domě také prací nepřetrhla. Oba se tak nějak omylem dostanou k případu, který otřese nejen jimi, ale i všemi v širokém okolí. Zdánlivě nesouvisející drobné kriminální delikty si zpočátku nikdo nespojuje. Všichni se soustředí na nález částí lidského těla, jež však nikdo nedokáže identifikovat. Zároveň s tím se v jedné škole při otevření časové kapsle, kam před 10 lety psali tehdejší žáci krátké dopisy, objeví zvláštní vzkaz, který vypovídá o chystaném hrůzném činu právě na toto období. Autor je brzy nalezen a vzhledem k jeho minulosti, ale i jeho rodiny, se roztáčí kolo nedorozumění, špatných rozhodnutí a mylných představ, kdo za čím stojí. Huldar se snaží ve své pozici najít spojitosti a ví, že je na dobré cestě. Stejně tak cítí náklonost k Freye, kterou by si chtěl získat a je na dobré cestě. Než se vše zvrtne a oba tak opět skončí na druhé straně pole. Práce je však znovu spojí a Huldar vezme případ i svůj život do svých rukou. S blížícím se závěrem tak rozplétá spolu se svou nadřízenou Ertlou, stejně jako s Freyou, složitý případ sahající do hluboké minulosti lidí, kteří zažili neskutečně krutý osud a jejich trýznitelů. Klára Cibulková jako interpretka celého smutného případu se v druhém dílu s Huldarem a Freyou už usadila a skvěle tak odvyprávěla napínavý příběh. Krátká nadčasová hudba mezi kapitolami přispěla k napětí a završila další detektivku z chladného Islandu. Jdu se vrhnout na další díl.

První ze série detektivek, kde je vyšetřovatelem mladý policista Jonnas Huldar, který shodou okolností hned v začátku tohoto složitého případu narazí na několik neobvyklostí, které by si rád odpustil. Např. to, že dívka, s níž se potkal jen o pár hodin dřív než vstoupil do vyšetřování, se jmenuje Freya, a je to shodou okolností psycholožka, která se stane součástí případu. Počáteční nevraživost mezi oběma tak je na místě. Ale složitost případu a jeho brutalita je natolik velká, že oba musí hodit neshody za hlavu a začít rozplétat ošklivý případ obzvláště trýznivých vražd. První nalezenou obětí je matka 3 dětí, již vrah zabil tak krutě, že i patologovi z toho nebylo zrovna dvakrát dobře. Její malá, 7 letá dcerka, však proti své vůli byla svědkem hrůzného činu, a je nyní na Freye, aby z ní dostala nějaké informace. Jak postupují policisté, tak postupuje vrah. Vždy o krok napřed. Oběti přibývají a frustrace z toho, kdo to bude příště, je velká. Navíc se do věci zamotá partička kluků radioamatérů, kteří jako typičtí běžní vyděděnci současné mládeže, skončí tak, jak si ani jeden z nich nepřál. Paralelně s příběhem vraždy ženy se odehrává příběh jednoho z těch chlapců, Karla a až v závěru románu je jasné, jak bylo vše propojené. Jak si vše sedlo do sebe jako puzzle. Ve strhujícím finále dojde k přestřelce, jež vyústí ke konečnému a poměrně překvapivému řešení případu. Jediné, co mě trochu rušilo, byly na můj vkus trochu rozvleklé pasáže negativních pocitů Freyi vůči Huldarovi, rozebírání toho, co se jim přihodilo pořád dokola. Ale určitě to bude v dalším díle lepší. Klára Cibulková, která román interpretuje, si myslím s knihou poradila dobře. Její hlas se poslouchá výborně a umí dodat napětí i zklidnit příběh tam, kde je to potřeba. Krátka nadčasová hudba mezi kapitolami je nerušící a příjemná. Bylo to moje první setkání s touto autorkou i s interpretkou, a myslím, že dám šanci i dalšímu dílu.

Tento nadčasový román byl dlouhou dobu na mém seznamu četby (poslechu), ale stále byl mnou odkládán. Teď jsem mu dala konečně šanci a nelitovala jsem. Igor Bareš se tak skvěle hodil k hlavní postavě hraběte Alexandra Rostova jako málokdo. To byla skvělá volba. Příběh sám o osobě je rovněž úchvatný. Odehrává se napříč dějinami Ruska a následně Sovětského svazu za více jak polovinu života hlavního hrdiny. A odehrává se prakticky na jednom místě, až na drobné výjimky. Hrabě Rostov, který se jako hrabě paradoxně po svržení cara vrátil zpět do Moskvy, načež mu bylo přiděleno doživotní domácí vězení v hotelu Metropol v Moskvě. Vyjde-li ven, bude bez milosti zastřelen. A tak spolu s ním sledujeme život gentlemana ze staré školy, který byl hrabě až do morku kostí a přesto velký milovník lidí, situací, dobrodružství a samozřejmě žen. Sledujeme, jak probíhaly světové dějiny na ruské půdě, jak to ovlivňovalo chod hotelu a jeho obyvatel. Poznáváme přátele hraběte, ženy, které mu život zde ovlivnily, ať už méně, nebo více. Poznáváme prostředí "zákulisí" hotelu a jeho skrytá zákoutí, možnosti i situace, jež díky nim nastaly. Chvílemi to vypadalo s hrabětem špatně a docela dlouho se mohl čtenář domnívat, že hrabě zakončí svůj život jako mnoho ruských velikánů, protože právě obyvatelé Ruska mají v krvi po staletí jakousi zvláštní vlohu ničit vše dobré a hlavně sami sebe. Ale blízcí hraběte Rostova mu buď záměrně či shodou náhod vždy umožnili jít dál a dál prožívat na první pohled možná omezený, ale na ten další už bohatý a dobrodružný život v hotelu. A nebyl by to hrabě, velký znalec ruského života, nátury, literatury a dalších, aby si nenašel cestičku na svobodu, byť je na pár chvil. Do jeho života tak vstoupí velmi zásadně kuchař, číšník, herečka, sestřenka, dívka Nina, její dcera Sofie a pár dalších, jež dovedou hraběte i jeho "dceru" Sofie ke svobodě tak, jak si oba přáli. Krásně vyprávěný nostalgický román je balzámem na duši, a i když občas si čtenář musí přetrpět pár filozofických pojednání především na téma Ruska, nakonec se z toho dozví i něco zajímavého. A o dobrodružné historky z chodu hotelu není nouze, takže román, ač vcelku dlouhý, uteče jako voda. Igor Bareš naprosto skvěle tuto knihu převyprávěl a vlil život do literárních postav, že čtenáři doslova ožívaly před očima. Drobné hudební vsuvky mezi kapitolami, tak trochu evokující právě ono Rusko své doby nerušily a kdo dobře četl (poslouchal), dosadil si i do otevřeného závěru svou postavu štíhlou jako vrbový proutek. A rozhodně bych román doporučila číst dnešním mužům, aby pochopili, kdo to byl gentleman s noblesou. Scéna se soubojovými pistolemi a ředitelem hotelu, to jasně ukázala. Jdu odhalit další romány tohoto spisovatele.

Jak jsme u Petera Maye už asi zvyklí, vždy si najde téma, které umí značně okořenit dávkou napětí a přitom se u toho dozvíme spoustu zajímavého a naučného. V románu Umrlčí cesta půjde o včely a celý jejich život. A pak taky o pár lidí, kteří se jimi zabývají a kteří ví, co včely pro lidstvo a jeho budoucnost znamenají. Vypravěč příběhu, hlavní postava, chlapík, který se jednoho dne probere na pláži a neví, kdo je. Střípky jeho života se mu v hlavě uchovaly, ale žádný nebyl natolik silný, aby mu prozradil jeho identitu. Ostrované z Harrisu mu říkají Niel a tak je přijme pro tuto chvíli za své. Niel ví, že rozumí mořeplavectví, ví, jak se jmenuje pes, se kterým sdílí dům, a ví všechno o včelách. A ostatní se snaží zjistit. Jak nebezpečné to pro něj bude, pochopí i detektiv George Gun, který na ostrově začne vyšetřovat podivná úmrtí. A podivné ztráty paměti. A podivná zákoutí ostrova, včetně Umrlčí cesty, která zavede Niela ke včelím úlům. Jako společnice ho doprovází smysl Sally, která řeší manželskou krizi. Její manžel Jan je tam také, ale Niel si ani jednoho z nich vůbec nepamatuje. Detektiv Gun, který nesnáší vlny, krev, mrtvoly, ale rozumí psychologii zločinců jako málokdo, Niela sice podezírá, ale zároveň mu věří. A do života na ostrově pak ještě vnese svůj příspěvek skoro dospělá dívka Karen z Edinburghu, která zde hledá svého otce. Pro všechny před rokem a půl spáchal sebevraždu, ale Karen tomu nevěří a drobné indicie ji vedou k tomu, že má pravdu. A nebyl by to Peter May, aby se čtenářem netančil tajný a svéhlavý včelí tanec, a nenasadil mu do hlavy zcela mylné závěry, které se ke konci příběhu začnou rozplétat a vylézat na povrch stejně jako paměť Niela, který opět najde sám sebe, svou rodinu a věrné přátele. Thriller je napínavý, i když některé poněkud zdlouhavější popisy včel a jejich úloze v dnešním světě jsou trochu odrazující. Jiří Dvořák jako vypravěč je však zvládl naprosto bravurně a tak se to dá překonat. Jeho hlasem čtenáři kniha uteče a než se naděje je konec. Mám Petera Maye moc ráda, takže mu poněkud ekologické vsuvky odpustím. V případě včel jsou zasloužené. Krátká hudba mezi kapitolami neruší a příběh není ani moc dlouhý. Příběhu z ostrova Harris prostě není nikdy moc.

Další Peter May, kterého tak ráda poslouchám. Zcela ojedinělý příběh, samostatný román, který zavede čtenáře do prostředí jedné válečné hrůzy z konce 70. let v Kambodži a pookryje řádění rudých khmérů a následně vývoj v této zemi po obsazení Vietnamci. Není to jednoduché poslouchání. Celý příběh se točí okolo dvou hlavních postav, spřízněných a přece tolik od sebe vzdálených. Muž středního věku, válečný veterán Jack Elliot, jež byl odsouzen za masakr ve válce ve Vietnamu, a který je nyní najat na špinavou práci, přesněji na vyzvednutí ženy a dětí z kambodžského pekla jednoho bohatého asijského Američana Juóna. Na druhé straně světa se nachází jeho dcera Lisa, která se po smrti své matky dozvídá, že její otec stále žije, a rozhodne se ho vyhledat v Asii sama. Rozhodnutí obou dvou jít do míst, kam by asi normálně nevkročili, jim oběma změní život natolik, že už nikdy nebudou jako dřív. A je zvláštní sledovat, jak z cynického, životem zoceleného muže, který na všechny působí spíše jako stroj s chladnými ocelovýma očima, vzniká člověk, který projeví tolik empatie a soucitu vůči zcela neznámým lidem, že se tomu diví i on sám. Na druhé straně nevinná a naivní dívka Lisa, po zkušenostech v Asii, které rozhodně nechtěla zažít, se proměňuje v někoho, kdo ve svém mladém věku připomíná starce s chladným pohledem na svět, v němž je nucen žít. Ti dva se dosud nesetkali a tak jejich cesty sledujeme spolu s osudy lidí, kteří se jim připletli do cesty. Ať už jsou to Juónova manželka Serej a její dvě děti, kteří si prošli pětiletým hororem v Kambodži, ale přežili a nyní utíkají doprovázeni Jackem Elliotem pryč, nebo Lisa, a její dočasná ochránkyně "L'Amour Gras" z Bangkoku, která je ve skutečnosti majitelkou luxusního bordelu, jež Lisu prodá jako velmi cenné zboží. Cestu za poznáním sebe sama tak vlastně absolvují všichni. Název knihy je vlastně odvozen od Ušlechtilé osmidílné stezky, budhistické učení, jež právě vede k sebepoznání. Je pravda, že zvláštně jednání Lisy mi přišlo hodně ujeté. Vlastně úplně tupé. Jen nevím, jak se na to koukat očima člověka z konce 70. let minulého století, jestli opravdu Britky v 18 letech byly tak blbé. Dnes na to pohlížíme jinak, ale máme internet. Tehdy nic takového nebylo a zdroj informací o takových končinách asi nebyl. Děvče tak nesympatické, že snad každý věděl, jak to s ní dopadne a nebylo mu jí líto. Cesta obou se nakonec zkříží v závěru románu, ale je na čtenáři, aby si domyslel, jak to všechno dopadlo. Aleš Procházka, jako vypravěč celé knihy, podal svůj výkon opravdu skvěle a i "jeho" Asiati byli výborně namluveni, takže se posluchač snadno přenesl do míst, v nichž se odehrává většina románu. Peteru Mayovi prostě sluší hlubší chraplavé hlasy. Mám ale jednu výtku. Prakticky na konci knihy se ozve velká rána. Málem jsem nabourala, protože jsem se lekla, jak jsem ji nečekala. Má své opodstatnění, ale když je celou dobu přítomna pouze hudba mezi kapitolami, pěkná a nerušící, tahle rána je prostě strašná. V první chvíli jsem se rozhlížela, co kde bouchlo. To je slušná podpásovka na posluchače :-) Jinak mě román fakt bavil, především ty části z Kambodže a vůbec skvěle podaný pohled do historie jedné malé asijské země. Tohle Peter May prostě umí.

Peter May je obvykle sázka na jistotu. Přečetla (odposlouchala) jsem už prakticky vše, co u nás vyšlo, a tak se dostalo i na Tichou smrt. Řekla bych, že Peter May umí jako ještě několik (málo) dalších autorů převyprávět i telefonní seznam tak, aby jste to chtěli poslouchat (číst) ve dne v noci. Tichá smrt možná maličko pokulhává, ale není to špatná detektivka. A co Mayovi jde možná víc než detektivní zápletky, jsou flashbacky do minulosti. To se tak krásně poslouchá. I zde je linka hluchoslepé Anny, která dostane do života více toho špatného než dobrého. A přesto se stane andělem. Ostatní postavy s ní jakkoliv spojené jsou součástí dramatu, kdy skotský detektiv John Mackenzie při rutinní převážce hledaného dealera drog ze Španělska vlivem okolností zůstane na horkém jihu a zaplete se do vyšetřování několika nešťastných úmrtí, která vlastně tak trochu vznikla náhodou. Prostě někdo byl na špatném místě ve špatnou dobu. Hledaný drogový boss Jack Cleland, který právě při takové nešťastné nehodě zabije vlastní těhotnou přítelkyni, se rozhodne pomstít a vezme s sebou každého, kdo se mu připlete do cesty. Především však policistku Cristinu, již viní z toho, že kvůli ní nechtěně a v omylu zabil svou lásku. Macknezie se svým pověstným nulovým emočním IQ, těžkou rodinnou minulostí, tak pozná lidi, kteří ho naučí víc, než si kdy myslel, a v tak krátkém čase. Vrcholná scéna v závěru knihy, kdy se víceméně všichni protagonisté thrilleru sejdou na Gibraltarské skále, pak dá činem Cristininy tedy Anny název celé knize. Nebyl to špatný příběh, i když to možná nebylo tak top jako jiné Mayovo romány. Ale mně to bohužel tak trochu kazila i interpretace Filipa Kaňkovského. Ač ho mám moc ráda v různých absurdně komických rolích, zde mi jeho přednes prostě nesedl. Dle mého příliš tlačil výrazově na různá slova či místa v knize, aby tím podtrhl jistou živelnost, či 3D vizualizaci, ale bylo to spíše ke škodě. Jde to ruku v ruce s režisérem, který ho měl možná trochu jinak nasměrovat. A možná je to prostě jen dojem z naprosto bravurních interpretací obvyklých "mayovek" od Jiřího Dvořáka či Davida Matáska. Navíc, řekla bych, že i sám May možná někdy přemýšlel nad sérií s MacKenziem, ale ze závěru románu je docela jasné, že tímto směrem nepůjde. Ojedinělá jednoaktovka neurazila, bavila, a v paměti mi zůstanou hlavně pasáže s Annou a jejímu mládí či učení se různým technikám slepeckého písma, ale už se k ní vracet nebudu.

Já jsem věděla, proč jsem tuto knihu Petry Dvořákové tak dlouho odkládala. Přečetla či odposlouchala jsem všechny ostatní, i Zahradu, která byla hodně zvláštní díky hlavní postavě. Ale do Vran se mi prostě nechtělo kvůli osobním zážitkům, které jsem si nechtěla vybavovat. Nakonec jsem do toho skočila a nestačila se divit. Myslím, že audio verze této knihy jí dodala o mnoho mnoho větší rozměr a za tohle by si obě dámy zasloužily metál. Andrea Černá, kterou jinak velmi ráda poslouchám, v roli matky, ukrutné matky s tvrdou slupkou venku i uvnitř, a Veronika Khek Kubařová, kterou jsem slyšela v roli vypravěčky poprvé, v roli její dcery Báry, jež je nadanou malířkou žijící v prostředí, které její talent, i ji samotnou, doslova zabíjí. Příběh obyčejné rodiny, táta, máma, dvě holky. Příběh trvající vlastně jen pár týdnů, takový střípek ze života holčinky, která vstupuje do puberty, zažívá první neznámé věci ze světa dospělých, která umí nádherně malovat a pochopí, že na tomhle světě pro ni není místo, ať se snaží sebevíc. Petra Dvořáková naprosto skvěle vystihla myšlení dívek v tomto věku, jejich neustálé přemýšlení, co a jak, a také pocity v rodině, kde to opravdu nefunguje. Kde je frustrovaná matka, ještě jednu dceru miluje a druhou ne, a kde je otec, který si vybíjí zlost z manželky na dceři, ke které se ale postupně začíná chovat tak, jak by rozhodně neměl. Tahle kniha taaaak moc bolela. Andrea Černá tedy matku zosobnila tak, že jsem ji chtěla pořád uškrtit, a Veronika Khek Kubařová naopak zjemnila a zdětštila Báru, že jsem ji chtěla pořád objímat. Být trestána za vše, jen proto, že je, navíc od vlastní rodiny a zjistit, že pochopení najdete všude okolo, jen ne doma, je pro dítě opravdu šílené. Autorka gradovala děj postupného objevování pravdy v nefunkční rodině do stavu, kdy snad každý chtěl přiskočit na pomoc a zachránit to děvčátko. Bára se zachránila sama, převtělila se do vrány, do bytosti s křídly, která umí létat. Bylo otevřené okno... je těžké říct, jak vlastně kniha skončila. Závěr je napsaný tak, že si to každý může vyložit po svém, jak to s Bárou dopadlo, aby unikla strašnému bití a životu, který ji postupně zabíjel... Ale v každém případě mě kniha rozplakala... a možná, kdybych ji jen četla, možná by ve mně nezanechala tak hlubokou stopu, jako audio verze. Některé knihy by se neměly poslouchat, jsou příliš živé. Snad napíše Petra Dvořáková zase něco pozitivnějšího.

Kate Marshallová, která vede svou vlastní detektivní agenturu a spolu s Tristanem, jejím bývalým asistentem na univerzitě, rozplétá malé i velké případy. Jako bývalá policistka má čuch na problémy, a možná je i tak trochu přitahuje. Tentokrát se jí stane málem osudná její láska k plavání, kdy při ranní rozplavbě v moři skoro utone díky zrádným spodním proudům. Zachrání ji dva surfaři, ale to už je Kate s infekcí plic hospitalizována v nemocnici. Tam se seznámí s Jean, která vypadá starší než je, a jejím strašlivým 11 let starým příběhem. Tehdy jako babička byla kempovat se svou dcerou, jejím přítelem a jejich 3 letým chlapcem na Ďáblových kamenech, který se ztratil. Nikdo ho už nikdy neviděl a nenašel. Jean si pak Kate najme jako vyšetřovatelku, aby jejího vnuka vypátrala, protože pro svou dceru už nemůže udělat nic. Neunesla ztrátu svého syna. Kate s Tristanem se tak pustí do složitého rozplétání pavučiny dezinformací, lží a skrytých faktů, která je zavedou k dalším obětem, o jejichž souvislosti se ztraceným chlapcem neměl nikdo ani tušení. Nakonec díky posedlosti jiné ženy, obcesi další a hledáním odpuštění Kate nalezne správnou stopu a vše do sebe zapadne. Tentokrát to bude bez větších následků či újmě na zdraví či životě, jak jsme u ní zvyklé. Příběh je napínavý, tak trochu dojemný, a více méně předvídatelný. I přesto díky skvělému vyprávění hlasem Martina Stránského utekl rychle, a rozhodně se dobře poslouchal. Krátká hudba mezi kapitolami umocňovala napětí a nerušila. Za mě sice trošku slabší příběh než ty předchozí, ale pořád dobrý.

Zkusila jsem tuhle knihu, protože mám ráda odhalování těch dokonalých míst a lidí a nalézání toho černého spodku umně ukrytého pod bílým baldachýnem. Trošku jsem očekávala Stepford či něco jako Sedmilhářky. Zpočátku se však příběh poněkud vlekl. Nemohla jsem si zvyknout na to lehce unylé vyprávění o bohaté smetánce, jež zastupuje rodina Richardsonových v poklidném předměstí Clevelandu zvaném Shaker Hights, a chudé umělkyni Mil Wrightové, která představuje svět života v autě a neustále na cestách. Pořád jsem tak trochu čekala, kam se to celé posune, i když jsem vlastně závěr znala. Otázkou bylo kdo a proč. A k tomu celý příběh spěl. Ale pomalu. Možná by románu prospělo ho více rozkouskovat na menší střídající se pasáže a tím tak lépe stupňovat napětí. Někde za třetinou knihy se děj konečně rozjel a já už tušila, jako směrem mě autorka povede. Ten střet tak rozdílných světů musel prostě jednoho dne vzplanout a postupně mi začalo docházet, co se tam všechno stane. Nakonec mi bylo i jasné, kdo způsobí zkázu domu Richardsonových a kam se bude směřovat život Mii a její dospívající dcery. Tak trochu jakoby autorka čtenáře naváděla, aby byl na straně fotografky Mii, a paní Richardsonovou prostě hodil do pytle s potvorami číslo jedna. Jako kdyby chtěla ukázat, že to zlo v ní se pak obrátí právě proti ní. Zápletka je to vymyšlená skvěle, ale zpracování poněkud pokulhávalo. Možná i ten trochu unylý hlas vypravěčky mi prostě k těm postavám nesedl. A to mi možná trochu ztížilo poslouchání. Možná zkusím seriál a uvidím, jak se s tím poprali filmoví tvůrci. V podání Ankety Krausové jsem totiž nějak příliš necítila rozdíl mezi těmi dvěma ženami, který ale byl tak velký. Vše mi to i s jejich dětmi splývalo v jedno. Škoda.

Miko Syrový, policajt z Prahy, po předchozím rušném zážitku se jede tak trochu uklidit do rodné vesnice. Sotva však si dokázal představit, jak jeho výlet s malou dcerkou Monikou začne. Pohřeb jeho spolužáka asi nečekal, ale zúčastnil se. Na pozdější pijatice se ale dozvídá věci, které rozhodně slyšet nechtěl. A právě tahle v opilosti vyslovená informace ho zavede do míst a k lidem, s nimiž by nechtěl být v kontaktu, kdyby tušil, co jsou doopravdy zač. Že to bude mít následky i pro něj, to ještě nevěděl, ale to byl prostě Miko. Neuměl nechat být věci jen tak a rád znal odpovědi. Přes různé peripetie se tak pomalu prokousává vrstvou bahna, které dole ukrývá ještě větší špínu, která jeho rodiště doslova dusí. Jenže tohle bahno zasáhne až příliš blízko k jeho botám a Mimo pochopí, že na to musí jinak. Po slušné nakládačce, jež mu měla zavřít oči a pusu, je však Miko rozhodnutý úplně jinak. Někdo, koho znal, mu vzal něco, o co rozhodně přijít nechtěl. Ten cílený "revenge" závěr případu sedl naprosto skvěle a umlčel tak každého, kdo si snad myslel, že to zlo vyhraje. Martin Preiss se svým skvěle depresivně podaným výkonem, který se k Mikovi tak moc hodí, posouval příběh přesně tam, kam měl a Libor Hruška, jako doplňující interpret té druhé důležité části případu byl potvrzením toho, že tato dvojice romány Martina Goffy prostě umí. Krátká "gangsterská" hudba jen podtrhla napínavost děje a v závěru vykouzlila lehký úsměv zadostiučinění.

Sedmý příběh novináře Marka "Terence" Vráze mě vrátil zpět do Čech k příjemným oddychovým případům, jež umí Martin Goffa tak pěkně napsat. Terence se čistě náhodou zamotá do příběhu sestry uklízečky z jeho redakce, jež mu pár týdnů před smrtí svěří střípky svého vlastního příběhu z dávných časů. Jsou to však jen střípky o dítěti, znetvoření, smrti, hříchu. Terence z toho není vůbec moudrý, ale nedá mu to a začne pátrat po informacích okolo života oné nemocné ženy. Objeví tak cestu do míst, kde žila jako mladá, jednoduchá polocikánka s hezkou tváří, sotva opustila brány dětského domova. Objeví tak příběh starého faráře z tohoto konce světa kdesi na severu, jež z počátku čtenáře vedl zcestnou (a i Terence) vizí. A postupně rozplétá starou historii, kterou už chtěl každý zapomenout a kterou snad podle všeho pohřbil starý zatopený důl, který v sobě skrývá možná i více než jedno tajemství zdejšího kraje a místních obyvatel. Marek Vráz odhalí nakonec celý příběh spíše svou novinářskou intuicí a čtenáři ho tak i představí, což skoro zbytečně román poměrně rychle zkrátilo. Knížečka je to útlá, audio verze krátká, pět hodin a kousek však mohlo být i delších, potenciál pro opravdu hluboko ukryté tajemství to má. Škoda. Spolu s Terénem tak čtenář lítá z jednoho místa na druhé a zase zpět, než mu to vše docvakne, ale právě kvůli té námaze by určitě chtěl víc, aspoň já určitě. Škoda. Mladistvý hlas Jana Maxiána mi sice pořád trochu neladí s tím skoro padesátníkem, ale už jsem si na něj zvykla ve spojitosti s Terencem, a to ho tak beru. Kniha je zase díky tomu odlehčená a svižně utíká. Závěrečná hudba už jen dokreslí celý příběh. Jako premisa bylo mé (a asi nejen mé) objevení zpěvačky Ilony Novotné, která zpívala s Modusem, jako taková zástupkyně za Mariku Gombitovou. U Martina Goffy se vždy dovím něco nového na hudební scéně. Díky.

Petra Dvořáková umí psát velmi syrově a svým příběhem vždy odhalí to, co jiní prostě na první dobrou nevidí. Ve většině svých románů prostě sdílí život s jednou postavou z našeho běžného života. Holka, doktor, prodavačka v konzumu, farář. Lidi, které potkáváme běžně, třeba i denně. Udělali jsme si na ně svůj názor hned první den a ten vlastně už neměníme. Autorka ve svém posledním románu Zahrada však otevřela okno do duše člověka, jehož by prakticky celá veřejnost při odhalení jeho pocitů okamžitě ukamenovala. A tak každý vlastně na něj kouká pouze z venku. V románu Zahrada na sebe takto zpočátku pohlíží i hlavní hrdina, teď už bývalý farář Jaroslav Havlát, který se vrátil do domu svého dětství, do domu jeho prarodičů a do zpustlé zahrady. Rostlinám vždy rozumné a zde ho čekala výzva. Kdyby tušil, co všechno zde objeví, možná by se sem nikdy nevrátil. Spolu s ním sledujeme jeho postupný přerod z vyhořelého božího sluhy v obyčejného člověka, který se potýká sám se sebou a s realitou života bez darů a pochlebování. A pak jsme hozeni do vody stejně jako on při odhalení skrytého zákoutí jeho duše, jež dosud nebylo nikým objeveno. A to zjištění je hnusné. Jak pro nás, tak pro Jaroslava Havláta. Nechce tomu zpočátku uvěřit, ale podléhá a už se zase tolik nebrání. Opravdu je takový? A pak stačilo málo, a malé městečko mělo senzaci a nyní nezaměstnaný obtloustlý čahoun nevěděl, co má dělat se svým už tak zpackaným životem. A přesto i tenhle pro všechny naprosto odporný jedinec, objeví přítele. Spojence. Někoho, kdo ho neodsuzuje za to, čím je. Jako kdyby to věděl už od začátku. A my? Přečíst si sondu do duše někoho, jež myslí na věci, které jsou velké části čtenářů odporné, je zážitek. Je to vlastně velmi odvážný krok od Petry Dvořákové otevřít tak horké téma a podívat se na něj z druhé strany. Nenutí nás k lítosti s Havlátem, ani s ním souhlasit nebo chápat. Jen prostě suše popsala příběh muže, který se ocitl na životní křižovatce a který vykročil cestou, kterou si sám nevybral, ale která jako jediná se mu ukázala. Příběh skončil právě tak akorát včas, než se mohl rozvinout v maloměstskou frašku či moralizující zpověď. Každý z těch románů má svůj konec. Možná ne tak vypointovaný jako Aleny Morštajnové, ale přece jen i ten konec dává čtenáři a také hlavní postavě vyhlídku do dálky, která by nemusela být tak černá, jak se zpočátku zdálo.

Necelý dvěstě stran či pět hodin poslechu v podání Ondřeje Nováka k zasetí semínka pochybností. Interpret byl pro mě zcela neznámým hlasem, ale řekla bych, že se této role ujal opravdu bravurně a věřila jsem mu každé slovo. Snad až moc. Klobouk dolů před jeho výkonem. Jsem velmi zvědavá na další knihu Petry Dvořákové.

Tenhle v pořadí pátý díl série s forenzním technikem upoutaným trvale na lůžko, Lincolnem Rhymem, byl celý jedna velká iluze. Zpočátku se celý román zdál být prostou honičkou na jednoho zestárlého poškozeného iluzionistu. Neustále unikal nejen detektivům a policistům, ale v ohrožení se ocitl i samotným Rhyme. Už jsem si začala i říkat, jak to, že ještě neodhalili totožnost pachatele, vždyť je to tak jednoduché... Ale nebyl by to Deaver, aby čtenáře nezmátl několika blištivými konfetami a odvedl tak pozornost jeho mysli na zcela opačnou stranu manéže. A když jsem skoro byla zklamaná, že tentokrát žádný zvrat, hups, a králík z klobouku byl tu. Následně už měla kniha ten správný drive jak jsme u Deavera zvyklý a jedno kouzlo střídalo druhé, takže do poslední chvíle nebylo vlastně jasné, kdo je kdo a kdo co dělá a proč. Doslova do poslední chvíle. A týkalo se to jak Rhymea, tak Sachsové, tak jejich nové pomocnice, iluzionistky Kary. Již známý hlas Jana Vondráčka, který interpretuje všechny postavy knihy, opět nezklamal a předváděl eskamotérské kousky, včetně dokonale intonového projevu policejní sekretářky. Takže pak nemáte problém se do příběhu tak ponořit, že zapomenete na svět kolem a jen tiše přihlížíte se zaťatými pěstmi představení a držíte všechny palce, ať to za to stojí. A stálo. S lehkostí mysli v závěrečných větách, že vše dobře dopadlo, a zbývá už jen potlesk. Tleskám. Nadčasová krátká hudba mezi kapitalomi nerušila, i když při první vsuvce, jež začala znít jako podkres pod hlasem Jana Vondráčka jsem přemýšlela, kde co hraje a musela jsem knihu vypnout, abych se přesvědčila, než mi došlo, odkud vnímám zvuk. Zajímavé. Těším se na další díl, i když v audiu zatím poslední :-(

Další, tedy čtvrtý díl případů s Lincolnem Rhymem a Amélií Sachsovou, zůstává v místě bydliště postiženého forenzního vyšetřovatele, ale do dálek východu se stejně dostaneme víc než dost. Tentokrát se dostanou detektivové na kobylku uprchlíkům z Číny a jejich převaděčům. Případ se zpočátku vyvíjí spíše jak pro cizineckou policii, ale jeden z pachatelů je takové eso ve svém oboru, že ho hledá celý svět. A to, co stihne napáchat během poměrně krátkého časového období od ztroskotání lodi s uprchlíky, si vyžádá pozornost i samotného Rhymea. Díky všem těmto událostem se čtenář dozví hodně věcí z čínské kultury, způsobu žití i myšlení a také kvůli přítomnosti čínského detektiva si Rhyme uvědomí, kolik omylů v jeho současném životě mu koluje v mysli. Právě tento muž dokáže za krátkou dobu ovlivnit Rhymea natolik, že se změní spousta věcí v jeho, i Améliině životě. Napětí je v románu skvěle stupňována a jak už si čtenář série asi stačil všimnout, Deaver (autor) umí výborně popsat situaci tak, že čtenář mu skočí na špek s domnělými závěry, aby na "další stránce" zjistil, že byl zcela mimo. Navíc se tu začal objevovat rituál, který byl v předchozích dílech méně častý nebo jen krátce zmíněný. Po každém zlomu nastává souhrn všech důkazů tak, jak je vidí Rhyme na své pověstné tabuli, kam mu Tom, jeho asistent, zapisuje informace o získaných poznatcích. Jan Vondráček, interpret s pozoruhodným hlasem, mi přišel skoro celou knihu nachlazený. A na hlase to sice bylo znát (zvláště ve sluchátkách), ale na kvalitu přednesu to nemělo skoro žádný vliv. Opět nadčasová hudba s asijskými prvky nerušila, spíše naopak podmiňovala rostoucí napětí mezi jednotlivými kapitolami. A tentokrát došlo i na lehce dojemnou situaci, kterou ale Deaver opět tak trochu otočil, aby si čtenář nemyslel, že aspoň v tomto případě odhalil, jak to dopadne. Ani náhodou. Tenhle román se prostě dobře poslouchal. A míra humoru, černého, stále roste.

Třetí ze série s forenzním vyšetřovatelem Lincolnem Rhymem zavedla jeho i Amélii Sachsovou do jiného státu USA za horkého léta. Rhyme se chystal podstoupit velmi experimentální operaci a zbývalo mu pár dní, které měl trávit v klidu. Amélie byla naopak nadšená z případu, který mohl odpoutat pozornost a možná i smysl chystané operace, a ponořit Rhymea do zcela jiných problémů. Případ se zpočátku zdál jednoduchý. Náctiletý hoch, známý v okolí pro svou podivínskou povahu a zálibě v hmyz, údajně unesl dvě dívky, z nichž jednu už zdejší kriminalisté považovali za mrtvou. Rhyme s Amélií měl chlapce najít, a tak i obě dívky. Celý případ rozpoutával v dusném horku mnoho vášní, které se zvrhly ošklivým způsobem. S postupným rozmotáváním sítí lží a intrik okolo chlapce, se uplétá další, ještě hustší, okolo všech ostatních. Je třeba odhalit skutečného "pavouka" všeho zla a předejít tak ještě větším škodám, než byly dosud napáchány. Oběťmi se tak mohou stát nejen zdejší aktéři komplikovaného případu, ale i samotná Amélie, které jde skutečně o život. A Rhyme se tentokrát opravdu bojí.

Tíživé skutečnosti jsou interpretovány opět Janem Vondráčkem, který bravurně předvádí hru mnoha hlasů, od hrubého temného podání Rhymea až po jemný vyšší hlas Amélie. Dokáže vystihnout nálady jednotlivých postav a umocňuje tak správně napětí a průběh případu. A čtenář se tu dozví, možná zpočátku proti své chuti, hromadu informací o hmyzu a jeho chování. To bylo vskutku velmi zajímavé. Případ do poslední chvíle není zcela jasný a stále rostoucí napětí ještě podporuje krátká, danému prostředí připomínající hudba mezi jednotlivými kapitolami. A stále rostoucí míra Rhymeova černého humoru román velmi dobře doplňuje. Těším se na další díl. Autor se začíná usazovat v určitém rytmu a románům s Rhymem a Sachsovou to svědčí.

Druhý případ Lincolna "Linca" Rhymea byl neméně napínavý a plný zvratů stejně jako první díl. Tentokrát se dostal do křížku s nájemným zabijákem, jemuž se v policejních kruzích už léta přezdívá Tanečník. Je nepolapitelný, tichý, velmi chytrý a Linc tak našel protivníka sobě rovnému. Náhodným propojením dvou zdánlivě nesouvisejících případů se dostane na stopu člověka, která mu už v minulosti připravil horké chvíle a až v závěru Amélie Sachsová, jeho věrná asistentka, bystrá, rychlá, precizní, krásná rudovlasá žena, navíc s naprosto přesnou střelbou a chladným uvažováním, dozví, jak to všechno tehdy bylo. Rhyme je postaven, obrazně řečeno, na svém lůžku před několik problémů. Brilantní uvažování vraha, selhávající technika jeho lůžka, nevyzpytatelné chování budoucí oběti, záměna identity a příliš mnoho mrtvých dostává Linca do zlé situace, ze které by chtěl co nejdříve zmizet. A nejen on. Jeho bezmoc je občas k zešílení, nejen pro něj, ale i pro čtenáře. Je třeba se soustředit, aby bylo jasné, kdo je kdo, a to platí jak pro vyšetřovatele, tak pro posluchače. Jan Vondráček jako interpret celého románu rozhodně nezklamal, propůjčil svůj hlas tak, aby bylo jasné, v čí mysli se právě nacházíme. A to muselo být těžké, sledovat všechny ty linky najednou. Závěr románu je napínavý k prasknutí, i když už je všem jasné, co se stane. Ale posledních pár vět je prostě sladkých. Všude se dá najít láska. Malé hudební vsuvky neruší, občas podtrhují děj. Těším se na další díl.

Neuvěřitelná dobrodružství Sama Hollowaye jsou opravdu snad i neuvěřitelná. Tuhle knihu jsem si prostě musela protrpět, abych dosáhla závěru, protože velmi nerada odkládám rozečtené (rozposlouchané) knihy. Šestadvacetiletý, ne příliš výrazný, spíše zakřiknutý mladík Sam, je dlouho jedináčkem, v pubertě získá nové malé sourozence v podobě legračních dvojčat, aby pak o ně zase o pár let později tragicky přišel.

Sam nikdy nebyl příliš společenský, vlastně se celý život podceňoval a nevěřil v sám sebe. Upnul se na své komiksy a i když si časem pár (doslova) přátel našel, byli to stejní podivíni jako Sam. Asi by snad proplouval životem, jako jemu podobní, nebýt jedné tragické nehody, která mu obrátila život naruby. Sam, už takhle stíhaný svou neprůbojnou povahou, musel čelit naprosté ztrátě a vyrovnat se s tím, že už nic nebude tak, jak dřív. Možná i to bylo spouštěčem jeho přeměny v Přízrak, tajemného nočního lovce zločinu, jež pomáhá v masce a na kole těm, kteří to potřebují.

Že to vlastně nikdy nedopadlo dobře, ho neodradilo. Přízrak se snažil a to se počítá. Ale i Přízrak měl něco ze Sama, takže skončil taky špatně. Nakonec ale prostě musela ta štěstěna zasáhnout, protože už se na to určitě nemohla dívat. Sam potkal Sáru a zase všechno otočilo. A ještě několikrát. A ten konec. Až teprve u něj se mi objevily slzy v očích a ten tupý spokojený úsměv. Musela jsem se prokousat až k závěru, abych si ho vychutnala, a to byl možná ten účel autora románu. Jak dlouho musí člověk trpět, aby nakonec přece jen získal zaslouženou odměnu?

Sam pochopil, že i bez masky Přízraka dokáže hrdinské věci a že když se řídí srdcem, nespolehlivá hlava pomůže i na místě, kde by to nečekal. Jan Meduna se jako interpret zhostil své role se ctí, vystihl nesmělého Sama i tvrdého Přízraka. Úplně mě rozbily hlásky v závěru románu, které propůjčil dvěma důležitým osůbkám.

Takže prostě vyčkejte, kousejte, čtěte, poslouchejte, trpte, budete odměněni. Poslech více méně ani nenarušovaly drobné hudební vsuvky mezi kapitolami, úmyslně laděné do jakéhosi tragicky napínavého znění. I když ve sluchátkách jsem si to musela ztlumit, dalo se to přežít. Román si přečtěte radši v létě a za světla, kdy svítí sluníčko a všechno se raduje.

Zhltla jsem od Petera May kde co, především to známější, a tak jsem sáhla i po dalších románech, protože mě Mayovo vyprávění baví. Zkusila jsem tedy příběh Muže bez tváře, detektivku z politického prostředí, kterou víceméně vede známý novinář. Tenhle případ ale není takovou tou běžnou detektivkou, nebo takovou, na jakou jsme u Maye zvyklí. Britský novinář Niel Bannerman, který se kvůli kauze vysoce postavených politiků dostane do malé evropské země, kterou vůbec nezná a je ubytován u kolegy, jehož rovněž vůbec nezná. Nezná ani zdejší jazyk, protože v Belgii je prostě jazykový Babylon. A hned první večer se seznámí s půvabnou chůvou a její malou autistickou svěřenkyní Taniou. A než stačí všechny pořádně poznat, najde Taniina otce mrtvého a spolu s ním významného britského politika. I on brzy pochopí, že tahle divná dvojitá vražda vůbec není takovou, za jakou ji chtějí zamést pohlaváři. Navíc existuje jeden svědek, který viděl vraha. Svědek, který je malý, neumí mluvit ani moc psát a svět vidí docela jinak. Zato přímo zázračně kreslí a to, co namalovala, se může stát vrahovi osudným. Neil Bannerman si velmi brzy uvědomí, že dívka je velmi neobyčejná a že mu změní život. A Tania v Bannermanovi najde člověka, kterého nenašla ani ve svém otci. Novinář už brzy pozná, jak drsná dokáže být hra ve vysokých kruzích. Román se však točí i okolo postavy vraha, jehož pocity a pohnutky se začnou právě tímto případně podivně měnit, což zaskočí i jeho samotného. Setkání Bannermana a vraha, jež se rozhodl zakončit svou životní cestu, ale nebylo mu to dovoleno jeho způsobem. Máme tak možnost proniknout do duše jak vraha, tak jeho oběti. A to tuhle detektivku činí poněkud netradiční a pro mnohé ne tak zábavnou. Asi to tak i bude, a možná ji více zkousnou ženské čtenářky. Navíc změna interpreta z Jiřího Dvořáka na Vasila Fridricha byla opravdu těžká. Musela jsem si hodně zvykat. Dejte tomuhle románu šanci. Nejde v něm tolik o vyšetřování, jako o příběh několika ztrápených duší, které jsou postaveny do hraniční situace a musí se s ní nějak poprat. Díky tomu o sobě zjistí věci, o kterých ani jeden z nich neměli tušení. Vasil Fridrich se ujal svého úkolu určitě velmi dobře, jeho hluboký, kultivovaný hlas umí pohladit i vyvolat napětí. Bylo to prostě jen o zvyku, když jsem všechny "mayovky" dala s Dvořákem. A šlo to, pak už jsem poslouchala s očekáváním, jak to všechno dopadne, a bylo mi jedno, jestli bude vrah odhalen nebo ne. Příběh měl stěžejní část jinde. A to je prostě May. Umí najít příběh i tam, kde ho třeba ani nečekáte. Dejte téhle knize šanci.

V rámci audio výzvy jsem se pustila do Pokojské. Vlastně by mě ani nenapadlo tuto knihu si poslechnout, ale byla vybrána. Ve zkratce příběhem se tu ukáže život jedné pokojské v několika dnech. Ve dnech, ve kterých se jí život doslova převrátí tam a zpět. Pracuje, žije veskrze jednoduchý život pokojské v prestižním hotelu a osamělém životě mladé dívky v malém chudém bytě. Je posedlá perfektním úklidem a touto mantrou se řídí v každodenním životě. Tak ji to naučila její babička. Má jen pár kontaktů ve svém životě, a všichni pochází z hotelu, ve kterém pracuje. A s každým se pozná více než z blízka a s každým zažije něco, co už jindy ne. Pokojská objeví tělo, pokojská objeví nekalé činnosti v hotelu, pokojská snadno podlehne kouzlu špatných lidí, pokojská však má skvělý pozorovací talent a dokáže tak proplout vší tou špínou bez otisku prstu. A stáhnout do odpadu ty špatné a vynést na povrch ty dobré. Pokojská Molly Grayová je takovou individualitou, že vám z jedné části poleze na nervy, z té druhé ji budete držet všech deset prstů, aby to dopadlo tak, jak by mělo. Audio interpretace ale knize přidala opravdu třetí rozměr. Marie Štípková, jejíž hlas a výraz vás přenese do hlavy pokojské Molly, vás prostě šokuje. Zpočátku to může někoho odradit, ale když čtenář vydrží, konec knihy, a to doslova, je mu odměnou. Interpretace Marie Štípkové zobrazí Molly jako skutečnou postavu a narážky ostatních hotelových pracovníků o tom, že je podivínka apod., jsou tak více než zřejmé. Možná jsem očekávala trochu větší závěr ve stylu wow, možná jsem tak trochu odhadla, kdo a co, ale i tak to bylo skvělé. Někdo umí mluvit, někdo se umí dívat. A pokojská Molly uměla vnímat a dobře se učit. A to jí zachránilo život i budoucnost. Krátká hudba mezi kapitolami jen podložila napětí a nutila tak čtenáře dál poslouchat. Protože dokud to nedopadne dobře, tak to není u konce.

To je prostě Peter May a Jiří Dvořák. Naprosto neodolatelná kombinace. Telefonní seznam přepsaný Mayem a namluveným Dvořákem. Detektivní zápletka je vlastně jen okrajovou záležitostí celého příběhu, který se prolíná do hluboké historie. Simon MacKenzie zdědil své jméno po praprapředkovi a díky deníkům zachovaným jeho babičkou se dozvěděl poutavý, napínavý, dojemný, tvrdý a smutný příběh svého rodu. A také jiného, který se mu shodou okolností prostě připletl do cesty. Simon poznal někoho, o kom si byl jistý, že ho zná snad celý život. Vlastně se nemýlil, i když až ke konci se čtenář dozví, jak to celé bylo. Příběh napsaný Mayem o historii obyvatel souostroví Vnějších Hebrid a částečně tak i Skotska, k němuž náleží. Vůbec jsem se vlastně nezajímala o to, co se stane v současnosti, ale tolik mě pohltilo vyprávění z 18. a 19. století, byť bylo tak kruté a tvrdé. Vražda, která se stala v současnosti tak jen přivedla hlavního hrdinu a čtenáře zpět k počátkům žití v drsných podmínkách a k poznání svých předků. Příběh má de facto dva konce. Jeden z nich uzavírá Simonovo hledání v minulosti, ale i v současnosti a uzavírá zároveň případ, jež málem skončil odsouzením nevinného člověka. Druhý z nich se vrací zpět k Simonovu prapředkovi, aby dovyprávěl osud jeho dávného přítele, jež mu pomáhal zakotvit v novém domově. A kruh se uzavřel. Nebýt výzvy za r. 2023, hned bych se pustila do dalšího románu, ale to musí počkat. Drobné hudební vsuvky děj podtrhují mezi kapitolami a nijak neruší. Jiří Dvořák, jako vždy excelentní, čtenáře totálně vtáhne do děje a prostě ho zastaví, aby jen poslouchal (jak mám pak pracovat). Tohle spojení funguje.

Pouze povídka. A já se tak těšila na další román. Už jsem si i zvykla na trochu věčně nespokojenou Margaret, až příliš distinguovaného slušňáka Li-Jena, těšila jsem se na hádanky Mej-Chuan a složité šílené případy v Číně. Tak jsem to dostala v hustém koncentrátu, tedy sotva 40 stránkové nebo ani ne hodinku a půl dlouhé povídce, kterou máte za sebou raz dva. OK, beru to jako takový střípek, mezikus před dalším románem. Třeba. Margaret je pořád v Číně, její přítel a syn rovněž. Už se trochu učí čínsky. Získala zde práci, která ji baví. A Li-Jen pořád vyšetřuje. Tentokrát je to případ ztracené dívky, jejíž matka oslovila právě Margaret s žádostí o pomoc. Znají se ze školky malého Li-Jona. Krátké střídmé vyšetřování pak poměrně rychle dovede čtenáře k pachateli, a tentokrát jsem si svou domněnku potvrdila už po pár stránkách/minutách a stačila k tomu jedna věta. Ale proč neposlouchat úžasného Petera Maye, navíc v podání nekompromisně břitké Jan Plodkové a střídmého mužně znějícího Martina Myšičky. Těma dvěma to v poslechu rozhodně ladí. Poznali jsme tak další ze zvyků staré Číny a můžeme děkovat zdejšímu systému, že Li-Jen kvůli své lásce k Američance zůstane na své pozici a nestane se z něj státní úředník vyššího kalibru. Může tak vyšetřovat zločiny a my s radostí a lehkou zlomyslností můžeme poslouchat černo-humorné komentáře Margaret. Krátké, rychlé a přesto prostě Peter May.

Sáhla jsem po sérii Mycelium Vilmy Kadlečkové jak kvůli doporučení, tak kvůli chuti zkusit si nějaké to fantasy/sci-fi v uších. Jsem tedy na rozpacích. Mám za sebou první díl - Jantarové oči. Autorka vystavěla jakýsi svět mající přesah do vesmíru. Svět, kde jsou obyvatelé jednotlivých planet vzájemně konfrontování, kde užívají nejmodernější techniku a přesto jsou součástí vědomí různých představ, pověr, kouzel a dalších technikou neobjevených či naopak prostoupených věcí. Posluchač tu tak může narazit jak na propracované mycelium, tedy podhoubí, jež ovládá celou planetu, její obyvatele, ale i další mimoplanetární tvory, tak na obyčejné lidi, kteří poznají jeho účinky na vlastní kůži. Hlavním hrdinou je pravděpodobně pozemšťan Lukas Hildebrandt, mladík s neobvyklými schopnostmi, jež nějakým způsobem asi dokáže využívat ono mycelium ve svůj prospěch. V prvním díle se tak seznámíme s ním, s jeho sestrou Sofií, jeho odvěkou obdivovatelkou Pinkerteenou a dalšími. Každá z těchto postav má v jazyce druhých vesmířanů jméno poněkud poupravené, byť základ je stejný, je tedy třeba pozorně poslouchat a pochopit tak, kdo je kdo. To je vcelku náročné, ale chápu, že při představování tak složitého světa, je to nutné. V prvním díle se tedy dostaneme s Lukasem a dalšími nejen na Zemi, ale i na další planety a setkáme se s jejich obyvateli a zároveň objevíme první z hlavních drog myceliánského formátu, v češtině zvané Jantarové oči. Psychotropní látky užívané např. v čaji mají roztodivné účinky na ty, jež je požívají. Lucas, který proplouvá systémem prakticky jen dle svého uvážení a víceméně bez kontroly a který dokáže navázat komunikaci i se strojem, byť se to zdá nemožné, se v závěru knihy pokouší získat k pobytu na Zemi vesmířana zvaného Fomalhiwan (foneticky) a pravděpodobně jen on to dokáže bez povšimnutí druhých. Planeta hub, zvaná Össe a její obyvatelé, kteří jsou ovládaní jakousi hmyzí entitou, hmyzím bohem, má na lidi velký vliv a právě Lucas by měl v podobě cizího návštěvníka získat zbraň proti závislosti pozemšťanů na této teokraticky zvrhlé planetě. Čeká ho však tuhý boj a pravděpodobně i krutý daň za činy, jež vykoná v rámci záchrany Země.

Složitý, místy dle mého ukecaný první díl, jež vytvořil zajisté úžasný svět vesmíru a života v něm. Nicméně neustálé rozpravy duševního monologu jednotlivých postav se táhnou jak vlákna hub v podzemí. Jsou občas nekonečné. A dělají to všichni. Interpretace jednotlivých aktérů je skvělá a pomáhá se v postavách orientovat, a myslím že i dobře vybraní interpreti postavám vtiskli určitou podobu a posouvají děj rychleji, ale i to je málo. Jaroslav Plesl, jež skvěle představuje právě Lucase, je snad těmto rolím souzený. Už je to několikátá audiokniha, kde interpretuje podobné "zjevy" či zvláštní existence. Má na to hlas i způsob hraní, a umí to skvěle. Dám tedy ještě šanci dalším dílům, snad ze zvědavosti, jak to dopadne (jestli tedy má co dopadnout) a nechávám tomu volný průběh. Vedle čtu ale další knihu, protože u Mycelia se mi nechce čekat. Nápad skvělý, intepretace výborná, krátká hudba naruší, jen ta natahovaná ukecanost jednotlivých postav o svém niterním já. Ale neusínám u toho, takže zatím dobré.

Konečně vyšel další díl, takže jsem přerušila rozposlouchanou knihu a rychle se vrátila k Erice Fosterové, detektivu šéfinspektorovi londýnské policie. Robert Bryndza jako autor si dál tentokrát opravdu záležet, aby se čtenářem jezdil na horské dráze. Jedna mrtvola není tou, jakou se zdá být, podezřelý je podezřelý, ale vraždy možná spáchal někdo jiný a s Erikou to vůbec nedopadá dobře. A přitom, zvláště ženské publikum určitě, s láskou poslouchá i vedlejší dějovou linku, kdy se v životě Eriky objeví někdo, kdo se tam prostě objevit má. A není to Peterson, Mossová či Issac, ti jsou s ní stále a stále tvoří skvělý tým. A v tomhle případě je ho potřeba, protože neobsazovaná mladá herečka, jež tvoří zajímavé podcasty, narazí na něco, co policii rozhodně v minulosti uteklo. Bude to stát život nejen jí, ale i další, než se Erice a jejím přátelům podaří odhalit propracovanou síť zneužívání důvěry začínajících hereček. Erika tak zjistí, jaké to je podruhé se narodit a také to, že ji pořád obklopují lidé, kteří ji prostě milují. Velmi napínavý případ, kdy skoro do poslední chvíle netušíte, kdo skutečně vraždí, rozhodně stojí za pokračování série s Erikou Fosterovou. Opět naprosto vynikající Martin Stránský jako interpret nezklamal a pomohl čtenářům představit si případ v reálném světle. Drobná hudební vsuvka mezi kapitolami jen umocnila napětí, takže nepřekážela. Bude to těžké čekání na další případ.

Erika Fosterová se po posledním složitém případu, kdy to nedopadlo s Petersonem zrovna dobře, vrací. Vrací a zase mizí. Skoro přijde o život. O práci. A přesto je zpět. A její tým taky. Trojka Fosterová, Mossová a Peterson prostě nemají chybu. V Londýně opět úřaduje vrah, navíc úchyl v plynové masce. Tady si s námi auto Robert Bryndza hezky pohrál a trochu nás vodil za nos. Tak trochu ukázal vraha vlastně hned na začátku (jak to prý má ve správné detektivce být), ale naservíroval nám k tomu i dost zavádějících indicií, že se těžko typovalo, kdo to tedy vlastně je. A jak se ukázalo, pravdu mohl mít každý. Zavražděná mladá dívka živící se jako tanečnice burlesky a občasná přítelka movitějších pánů, si přesto nezasloužila takovou smrt. A Erice to nedá, aby případ s konečnou platností nerozlouskla. Jistou podporu má v nové nadřízené, která klame tělem i tváří, ale komisařka Fosterová konečně může vyšetřovat v plné síle. A nakonec případ rozlouskne, vlastně ve skutečnosti případy dva. Pro někoho možná wow efekt, pro někoho očekávatelné zklamání, každý si může vzít co chce. Interpret v podobě Martina Stránského prostě jako vždy nezklamal a román s jeho hlasem utíká jak o život. Všechny postavy jsou uvěřitelné a dokážete se tak smát i plakat i napětím svírat dlaně. To je Martin Stránský.

Krásný příběh nezdolnosti lidského ducha v malé holce, který přitáhne pozornost každého čtenáře, i když nerozumí šachům, stejně jako já. Dívenka Beth Harmonová, jež se ne vlastní vinou ocitne v dětském domově v útlém věku, pozná díky starému správci královskou hru. Objeví tak něco, co jí konečně dává smysl a v čem se ukáže být až zázračně dobrá. Bohužel v sobě objeví i jistou závislost na látkách, které se špatně odbourávají. Přesto všechno, přes všechny nástrahy, které jí život klade pod nohy, se postupně propracovává světem zasvěceným více méně mužům a získává si pověst taktické útočné hráčky s výbornou intuicí. Beth propadne šachu i návyku, ale najde svým způsobem náhradu matky, přítelkyni a kotvu naděje. Podřídí svůj život šachům, protože jen v tom se cítí opravdu dobrá a může žít, jak chtěla. Stěžejním je pak závěr odehrávající se v Rusku, jehož šachové prostředí tvoří svět sám pro sebe a kde Beth opravdu pozná sílu svého ducha. Je jen na ní, jak to zvládne. I když se v románu snad nejvíce vyskytují jednotlivé tahy figur, časem si na to zvyknete. Poznáte něco z této úchvatné hry, i když jí vůbec nerozumíte. Nemusíte ji umět a přesto si příběh vychutnáte do posledního tahu. Interpretkou je výborná Jana Plodková, jejích křehký, zastřený a přesto silný hlas vás provede světem šachu s nebývalou lehkostí, a přesto budete v mysli spolu s ní posouvat krále či věž po poli tak, jak to umí jen Beth. Hlas Jany Plodkové se prostě k takovým hrdinkách velmi dobře hodí. Křehké, ale silné. Skvělá volba. Seriál jsem neviděla, ale nebylo potřeba, kniha je výborně napsaná a výborně namluvená.

Po letech jsem si vzpomněla na tuto klasiku a tak jsem si ji i poslechla (knihu i seriál mám již za sebou). Byla jsem zvědavá na přednes obou interpretů. Příběh sám o sobě je velmi známý, nicméně pro připomenutí velmi poutavě napsaná sága původem irské rodiny žijící v drsné Austrálii v minulém století. Jejich způsob života lidí, kteří dnes a denně dřou na farmě a starají se o blaho druhých, je popsán ale s láskou a nebývale chápající tužkou, která neodsuzuje, jen popisuje a pomáhá vidět dané lidi a jejich životy i jiným pohledem. Romance krásného kněze a dívky, o kterou se staral od jejího dětství, nemá na růžích ustláno a je plná trnů. Přesto dojde určitým způsobem k jejímu naplnění, ale tragédie se nevyhýbá v tomto románu prostě nikomu. Smutný konec příběhu velmi tvrdého života hlavních protagonistů snad měl přijít, jakoby ani nikdo neočekával happy end. Vyprávění v podání Dany Černé je úchvatné. Její hlas si vždy spojuji s komplikovanými hrdinkami a složitými nelehkými životními osudy. A vždy se mi dostanou pod kůži právě proto, jak je ona čte. Její ženské hrdinky jakoby vyrostly vedle vás. Lukáš Hlavice, představitel většiny mužských hlasů se hodil pro příběh z této doby. Jeho rozjímání nad nepochopitelnými událostmi, pocity a chováním druhých dokázalo přiblížit čtenáři jeho hrdinu o dost blíže, než by se mohlo zdát. Doplňující hudba knihu nijak nerušila, naopak ji skvěle doplňovala. K podzimním večerům utopeni v ušáku skvělá volba.

Tuhle knihu jsem poslouchala ze zvědavosti. Ač mám ráda Petru Špalkovou, na její projev jsem si musela poměrně dlouho zvykat a stejně mi úplně nesedl. Je to věc názoru. Možná i proto jsem si nevytvořila k hlavní hrdince, mladé Noře Seedové takový vztah a lezla mi trochu na nervy. Jsem zcela opačný člověk a dělalo mi tedy problém vžít se do životní situace Nory a jejího chápání světa, lidí i sama sebe. Hrubě řečeno to bylo deprese sama. Musí to být strašné pro lidi, kteří trpí depresí. Neumět žít, nepřipouštět si to dobré, být sama sobě překážkou světu. Těžké. Nora se utápí ve svých negacích a zpočátku působí, jako že není s ničím spokojená. Když se dostane do půlnoční knihovny, dostane šanci, jakou svět neopakuje 2x. A Nora ji využije, aby prošla takovou změnou myšlení, která jí ukáže cestu ven, z těch správných dveří. Zajímavě zpracované jednotlivé životy, které prožívá, i když jsem se musela občas nutit to s ní vydržet. Už zase jí něco vadilo. Ty poslední dveře ji pak vrátí přesně tam, kam měla směřovat a Nora konečně pochopila složitost bytí. Tím svým způsobem. Není tam tedy žádný wow efekt, mnohovesmír a podobné fantasy. Je to návrat do reality, a tak to mělo být, toho si u autora cením, že se čtenáře nesnažil obalamutit. Nora žije a jde dál. Ale teď už ví, jak na to. Krátký hudební podkres nerušil a pro mě bylo i dobré, že nebyla kniha dlouhá. Autor se podobnými tématy zabývá i v dalších knihách, a pro své publikum jeho knihy určitě najdou uplatnění. Mně se líbil ten nápad a rozhodně knihu doporučím lidem, o nichž vím, že mají podobné stavy. Sama se však do dalších asi nepustím. Příjemný poslech.

Moje první detektivka od Jefferyho Deavera, velmi slavného spisovatele tohoto žánru. Vybrala jsem si román, jehož filmové zpracování jsem kdysi dávno viděla, ale moc si z něj nepamatovala... a tak jsem šla do audia. Podmanivým hlasem Jana Vondráčka jsem se nechala vést příběhem znehybnělého forenzního specialisty a jeho honbou za vlastní smrtí i za sběratelem kostí. Tedy za člověkem, který byl rovněž velmi inteligentní, a který spadl souhrou nešťastných okolností do stavu, kdy také honil smrt, jen ne tu svou. Zpočátku vypadá detektivka jako jedna z běžných, s tím superchytrým policajtem a jeho pomocníky a na druhé straně chudákem, co mu zkazili dětství, a tak se z něj stal šílenec. Ale naštěstí autor vedl případ jiným směrem a s každou další obětí, kterou Lincoln Rhyme, zvaný Linc, upoutaný na lůžko, spolu s krásnou policistkou Amélií Sachsovou, dokáže zachránit, si čtenář vytváří závislost na případu a okousává si nehty stejně jako Amélie ve snaze urychlit záchranu oběti a dopadení pachatele. V jeden moment jsem okamžitě věděla, kdo je vrah, zhruba ve tři čtvrtě knihy a jen jsem čekala na potvrzení. Jen jeho důvody byly překvapením v samém závěru knihy, a i když tak trochu k tomu podávaly malá vodítka během příběhu, nebylo lehké je určit, kvůli neznalosti historie pachatele i Rhymea. Jan Vondráček namluvil všechny postavy skvěle, vystihl i rozmrzelost Rhymea svým velmi hlubokým chrčivým hlasem (občas mi to tedy přišlo až moc) a pobavila mě i volba krátkých hudebních vsuvek zvolených podle právě doposlouchaného textu. Např. když se něco extra povedlo, nebo šlo se do akce, zazněla hudba připomínající americké westerny, když se jednalo u smutnou pasáž, zazněla tklivá hudba. Velmi povedené. Musím však konstatovat, že si budu muset poslechnout ale i další díly, protože tento jsem si vzala jen na zkoušku... a jsem lapena. Dobře mi tak.

Název dalšího z případů Eriky Fosterové zcela vystihuje popis vraha, jež vzešel z podobně smýšlející matky. Erika, stále jako detektiv šéfinspektor londýnské metropolitní policie, řeší zamotanou situaci s nálezem těl v kufrech. Rozmotává příběh pomalu, protože ona ani její oddělení nemají tušení, kdo, co a proč. Až několik náhod jim dopomohou k nalezení nitky, po které se vydávají na stopu zločinci a jeho komplicovi. Zároveň s tím ale má čtenář výhodu, že je o krok napřed, protože může sledovat život Niny a Maxe díky deníkům, jež psala právě Nina. Každý tak postupuje z jedné strany a všichni se potkají u studené zimní jeskyně, kde celý brutální případ vyvrcholí v situaci, jež si nikdy nepřál. Do hry se tak dostane nejen Erika, její tým, ale i celá Marshova rodina, především pak malá dvojčata Ema a Sofie. Čas hraje v neprospěch obětí, ale nakonec se jedna z nich vzepře osudu a chlad, jež se jí obepínal okolo těla i mysli, nakonec porazí a zastaví šílené zlo, které zcela bezcitný vrah chtěl spáchat. Na všech to zanechalo následky před blížícím se vánočním časem. Napjatou atmosféru, kterou hlas Martina Stránského jako vždy skvěle podtrhuje, občas rozčísne nenucený humor mezi Eričinými kolegy, především pak Mossovou a Petersonem. Erika sice musí řešit poškozený vztah s Petersonem, který se stále zotavuje ze střelného zranění z předchozího příběhu, ale jinak noví kolegové občerstvili případ a je třeba jít i s nimi dál. Martin Stránský postavy vystihuje velmi dobře, stačí jen zavřít oči a vžít se do jeho hlasu, a je to snadné. Tentokrát bylo v knize více hudby, přesněji hudební podkres pod deníkovými zápisky Niny. Je možné, že v knize je to psané kurzívou, zde ji tedy nahradila hudba, která neruší, i když mě zpočátku překvapila a chvílemi jsem se dívala, jestli mi někdo nevolá. Jde jen o zvyk. Těším se na další případ.

Erika Fosterová zažívá zmar na drogovém, kde ji to z duše nebaví. I přes veškeré úspěchy je tam frustrovaná. Hned v počátku knihy však dojde k převratu, který změní její celé vyznění a Erika se dostává zpět do hry. I když způsobem, který by si asi sama hned tak nepřála. Erika je rozhodnutá, po podrobné rozmluvě s Isacem, jejím přítelem a patologem v jednom, že se půjde omluvit Sparksovi, aby získala zpět místo na vraždách a mohla vyšetřovat. Shodou okolností Londýnem hýbe případ hrůzně znetvořeného těla mladé dívky nalezeného v kontejneru na odpadky, a to by nebyla Erika, aby se v tom nezačala sama šťourat. Nalezne případ několik měsíců starý, který se tomuto podobá prakticky ve všem a je si jistá, že je mezi nimi spojitost. To ji donutí sklopit hlavu a jít za Sparksem. Rozhovor s ním ji překvapí, ale závěr celé její domluvy se Sparksem skončí tragicky. Erika se však dostává i díky pověření nové šéfové celé policie na vraždy a může tak rozjet pátrání po pachateli strašných vražd naplno. A protože nezůstane jen u těch dvou, bude mít co dělat. Čtenář má navíc možnost poměrně brzy se seznámit s pachatelem a jeho činy "osobně", což není pro uši vůbec hezké. Tento díl byl sice nejvíc napínavý, ale šel z něj opravdu hnusně mrazivý pocit znechucení až strachu. Pak klobouk dolů autorovi i interpretovi Martinu Stránskému. Opět se oba zasloužili, že tento díl je šílený, ale nutí vás to poslouchat dál. Naštěstí se najdou odlehčená místa, především díky detektiv inspektorce Mossové, již p. Stránský vykresluje velmi dobře, a taky detektivu inspektorovi Petersonovi, jež se dostává do Eričina života blíž, než si je ochotna připustit. Jiné postavy naopak postupně vymizely, nebo byly upozaděny, takže je možné, že se s nimi setkáme později. Syrová detektivka, kde autor přitlačil na pilu a vygradoval napětí do nejvyšších obrátek rozhodně pocuchá nervy... i přesto se vrhám na další díl.

Ve třetím dílu případů s Erikou Fosterovou se šéfinspektorka dostává na tenkou hladinu s případem, který se jí zaryje pod kůži. Pracuje na zcela jiném oddělení po té, co dobrovolně (no, tak trochu na truc) odešla z oddělení vražd a díky superintendantu Marshovi je přidělena k týmu na drogovém. A i tady je úspěšná. Právě při ukázkovém získání důkazu proti drogovému dealerovi, jemuž je policie na stopě už řadu měsíců, z jezera na venkově, se bohužel ukáže, že pod hladinou zatopeného dolu se skrývalo i tělíčko malého dítěte. Erika se svojí urputnou povahou všechno vyřešit si nakonec vyzíská možnost vyšetřovat zločin, jež se stal před 26 lety, kdy zmizela teprve 7 letá holčička a jejíž tělo nebylo nikdy nalezeno. Jako vždy se pátrání komplikuje různými slepými stopami, na druhou stranu neuváženým chováním lidí, kteří jsou do případu zapleteni, se tak začne ukazovat paprsek světla, který Eriku a její kolegy, Petersona a Mossovou, dovede k cíli. Šílenství a počet mrtvých stoupají a Erika je pod obrovským tlakem vedení a jejího nepřítele, superintendanta Sparkse, kvůli němuž odešla z oddělení vražd. Čtenář se pomalu dozvídá smutnou historii života malé holčičky a její zbytečné smrti, takže ví dříve než Erika, co se stalo. O to víc je román napínavý, když chcete šéfinspektorce pomoct, a nemůžete. Martin Stránský jako interpret opět bravurně vtáhne svým podáním čtenáře do děje a dovolí uším, aby se zaposlouchali do příběhu, jehož postavy už ani nemusí znát jménem, protože hlasem p. Stránského je čtenář pozná velmi rychle. Vtip a humor se nevytratily, naopak se stále se rozvíjející linkou osobních životů hlavních vyšetřovatelů případ odlehčují a temné myšlenky tak mají občas možnost zmizet. Přes úspěšné vyřešení celého případu však Erika svou býčí tvrdostí opět naráží na establishment a neposouvá se tam, kam chtěla. Zůstává stále na drogovém a je mořena papírováním a prací, kterou z duše nenávidí. V dalším případu se určitě posune dál, takže se těším.

Druhý román s Erikou Fosterovou, slovenskou vyšetřovatelkou u londýnské metropolitní policie, posouvá šéfinspektorku zase o něco blíže povýšení nebo šílenému pádu. Neobvyklé metody vyšetřování a její buldočí schopnost jít za svým cílem bohužel nadřízené příliš neoslovují a i když výsledky pátrání jsou vždy v její prospěch, administrativní moloch jí nepřeje. Přesto se Erika pustí do dalšího zapeklitého případu už jen proto, že ve vězení se ocitne její řekněme už dobrý přítel, soudní patolog Isac, který byl obviněn z vraždy jeho přítele Simona. Vražda promiskuitního Simona je však jen další v řadě páchaných zločinů na území Londýna. Dvě oběti z předchozích zločinů, lékař a bulvární televizní moderátor zemřeli stejným způsobem jako Simon. Naneštěstí je Erika z případu Isaca stažena a je přidělen jinému oddělení, takže má výslovný zákaz se v tom jakkoliv angažovat. To by nebyla Erika, aby nešla svojí cestou. Zároveň s tím vším čtenář sleduje až romanticky znějící rozhovor Nočního lovce, vraha, a Vévody, věrného a zamilovaného posluchače a podpůrce Nočního lovce. To vše ve skrytém internetovém chatu. Takže čtenář sice ví, kdo je vrah, ale motiv se pomalu rodí a stejně tak na něj přichází i Erika. Martin Stránský jako vypravěč opět svým hlubokým chraplákem vtáhne čtenáře do napínavého děje a zároveň nechává běžící tep zklidnit při tichých rozhovorech vraha a jeho následovníka. A do toho občasná humorná vystoupení Eričiných kolegů detektiva Mossové (ano, Kate Moss, chudák děvče) a detektiva Petersona.Stejně jako Eriku Fosterovou čtenáře nutí přemýšlet, jak bude vrah dopaden, a jestli to Erika zase schytá nebo ne. Zajímavé je, že i ženské postavy jsou z interpretace Martina Stránského uvěřitelné a poměrně dobře vystihuje jejich charakter změnou polohy hlasu. Občas znějící krátká hudební vsuvka pro podtržení napětí či oddělení kapitol neruší a časem úplně vymizí z paměti. Závěr románu má strhující vyústění, které se pak přelije do finále, jež čtenáře přinutí se zamyslet, jestli bude autor pokračovat s touto hrdinkou nebo ne. V době vydání tohoto románu to asi muselo být těžké, ale pokud čtete (posloucháte) se zpožděním, víte, kam se s Erikou vydáte příště. Těším se na další případ.

Na Roberta Bryndzu jsem narazila náhodou a to s případy Kate Marshallově, jež v audiovbrzi interpretuje rovněž Martin Stránský. Velmi mě to chytlo. Mezitím jsem doposlouchala jinou sérii a vrhla se na případy Eriky Fosterové s očekáváním napětí, kde si ukoušu nehty. A minimálně po prvním dílu jsem si musela ruce sakra hlídat. Kriminalistka Erika Fosterová je povolána k případu nalezené brutálně zavražděné dceři vlivného a bohatého lorda Simona Douglase-Browna. Od začátku je šéfinspektora v rukou policejní byrokracie, která je navíc postrkována mocnými dlouhými prsty vyšší vrstvy. Erika Fosterová, jež truchlí po ztrátě manžela Marka, jež byl rovněž policistou, však s tvrdou vytrvalostí býka přeskakuje všechny klacky, jež jí hází pod nohy šéf i podezřelí a naopak si udělá v týmu věrné kolegy a přátele, především pak detektiva Mossovou a Petersona. S oběma i přes všechny překážky postupně s nasazením vlastního života rozplétá složitou síť obchodu s bílým masem a oběťmi, které zemřely kvůli choutkám jedné jediné, dosud nikým nepodezírané osoby. Až kočky, a především pak kocour Botka, ukáže Erice správný směr a pachatel je odhalen. Erika Fosterová málem přijde o život, naštěstí dokáže předvídat a může se spolehnout na nové kolegy, kteří jí pomáhají i přes zákaz vedení. Martin Stránský jako vypravěč příběhu exceluje a provází čtenáře velmi jasně, dokáže stupňovat napětí a zároveň jemnou změnou hlasu naopak vyvolat úsměv na rtech při malé ironii apod. Ač je hlavní hrdinkou žena, mužský hlas románu sluší a Martin Stránský se s tím vyrovnal více než dobře. Vč. přiškrceného hlasu inspektorky v závěru knihy. Mezi kapitolami proběhla sotva několika vteřinová znělka, jež nerušila a děj tak mohl ubíhat závratnou rychlostí. Řemeslně dobře napsaný román, který sice dovolil pozornému posluchači odhalit vraha možná i dříve, než autor zamýšlel, však určitě naláká k sáhnutí po druhém dílu, protože osud Eriky Fosterové a řešení jejích dalších případů bude určitě stát za to. Jdu na Noční lov.

Tenhle případ mě bavil hned od začátku. Snad poprvé tam bylo více vtipných momentů i hlášek, než je na ostatní romány s Wallanderem zvykem. U vyšetřování navíc asistuje i Linda a její přítel, jež jsou oba v řadách policie. Rovněž setkání otce s realitou dospělé dcery jako své podřízené je vtipné a ten střet generací příběh oživuje. Wallander stárne a je rozhodnutý si zakoupit domek, mít psa a vůbec se tak usadit. Chybí mu ten domek, pes i žena. Jeho kolega, dřív i zamýšlený přítel, Martinson, mu nabídne k odkoupení starou usedlost od bratrance jeho ženy. Wallander je blízko ke splnění svého snu, než na zahradě domu zakopne o cosi, co při bližším zkoumání odhalí jako kostru ruky. A tak se rozjede mašinerie zkoumání toho, co vykopou a co najdou skryté pod hlínou. Nález další kostry pak už Wallandera od jeho vize domku nadobro odřízne a jemu nezbývá nic jiného, než pátrat po několik desítek let starém zločinu a jeho pachateli. Wallander se tak dostane na stopu starého muže z Estonska a rozkrývá smutný příběh z válečných let. Od smrti ho zachrání jen zastaralá technika a snad i to pověstné štěstí. Nicméně, domek se psem už mu uvízl v hlavě natolik, že prostě po vyřešení případu zajde do realitky a koná svůj sen v praxi. Interpret Jiří Vyorálek opět skvěle namluvil všechny postavy v kratším románu, skvěle vykreslil svým hlasem psychické rozpoložení komisaře Wallandera a je jen škoda, že další dva díly ještě nejsou namluvené, aby se případ ystadské policie uzavřel celý.

Druhou polovinu knihy namluvil Jiří Hromada, protože se jedná o jakýsi popis či rejstřík jednotlivých postav a míst, které dokreslují Wallanderův svět. Není to povinnost poslouchat, je to takové zpestření a doplnění, aniž by se prozradil děj v jednotlivých příbězích. Spíše asi pro fanoušky či skalní čtenáře.

Soubor kratších novel zahrnujících vývoj komisaře ystadské policie od jeho ranných začátků ke zkušenému policistovi. V prvním případu Rána je Wallander mladík a pochůzkář v Malmö a připlete se k řešení vraždy pod vedením zkušeného šéfa. Poznáme i první Wallanderovi kolegy, vč. jeho pozdějšího a ceněného přítele Rittberga. Šéf Wallanderovi dává prostor se uplatnit, takže se dostane prostor komisařova pověstná, i když teprve se rozvíjející intuice a paměť. Zároveň se dozvíme, jak to bylo v počátcích vztahu s Monou.

V druhém případu, nejkratším z celé série, nazvaném Trhlina, už je Wallander mladým otcem dcery Lindy, zkušenějším policistou, který se vlastně náhodou ocitne na špatném místě ve špatný čas a jde mu o život. Vyvázne a my se můžeme přesunout o pár let dál, kdy už je jasné, že vztah s Monou nabral špatný směr a komisař tak tráví víc času v práci se svými kolegy, které už známe z předchozích knih. Rovněž vztah Wallandera s otcem není nejlepší, ale dozvíme se tak i něco o historii jejich rodiny.

Ve třetím případu Muž z pláže už Wallanderovi řeší prakticky dospělou dceru Lindu, jež se osamostatňuje podle svého. A protože se komisař stane na 14 dní slaměným vdovcem, pustí se do případu nahlášenému jistým taxikářem, jemuž ve voze zemřel muž. Případ plný skrytým paradoxů Wallander vyřeší opět s pomocí své intuice.

V posledním případu nazvaném Pyramidy, nejdelším z celé knihy po něm pojmenované, Wallander spojí vyšetřování se zážitky z Egypta, kam jel vyzvednout svého otce, jehož zatkla místní policie. Komisař se tak dostal na stopu starého zločinu vyústěného v nové vraždy, jež nedávaly nikomu smysl. I tady mu půjde o život a opět vyvázne.

Jiří Vyorálek, už jako zkušený interpret série s Kurtem Wallanderem opět skvěle pomáhá rozvíjet všechny příběhy a na jeho chraplavý hlas se sýpavými nádechy si vlastně čtenář zvykne tak, že když někde chybí, je to s podivem. Navazující případy sice odkryli částečně Wallanderovu minulost, ale jsou to jen střípky, které částečně napoví, co se s Wallanderem dělo v zásadních momentech jeho života. Vedlejší linky jeho kolegů se vlastně nevyvíjejí celou sérií prakticky vůbec, což je myslím škoda. Krátká, už víceméně známá, hudba neruší a podporuje napětí mezi kapitolami. Jdu na další případ.

Komisař Kurt Wallander z ystadské policie se dostane k případu, kde bude velmi závislý na úsudku svých kolegů a díky tomu dojde k poznání, že už se může počítat mezi zastaralé policajty. Nejdřív náhlé úmrtí zdánlivě obyčejného počítačového experta u bankomatu, pak brutální napadení způsobené mladými dívkami a jejich chladná reakce na své počínání a nakonec výpadek proudu v široké oblasti, kterou paradoxně způsobí člověk, který byl v nesprávný čas na nesprávném místě. Hříchy mládí doženou každého, jak si časem Wallander uvědomil a on tak musel rozplétat vlastně hned několik případů najednou, a stále mezi nimi hledat spojitost. Musel si navíc přizvat na pomoc jak kolegu, kterého považoval za přítele a kterému věřil, tak i mladíka, jež pro svůj talent tancoval na hraně zákona. Wallander byl osamělý a seznámení s atraktivní ženou mu nabídlo vidinu budoucnosti, s níž už nepočítal, ale vše se zamotá jak šňůra od telefonního sluchátka, že Wallander málem přijde hned dvakrát o život a napotřetí se s odchodem ze světa živých málem i smíří. Případ, který se poněkud pomaleji rozbíhá, se rozletí jak raketa do vesmíru prolomením prvních kódů jedniček a nul a Wallander i přes svou neznalost počítačového světa přece jen uspěje se svým policajtským mozkem, skvělou pamětí a citem pro intuici, jež ho prakticky nikdy nezklamala. Zároveň je nucený bilancovat nad svým životem, kdy už ví, že ztratil několik přátel, budoucnost je stále ve hvězdách a jeho pocit, že je stále za nějakou zdí, ho neopouští. Přesto mu malá dvířka pootevře jeho dcera Linda, která se vydá směrem, jež by ho ani ve snu nenapadl. Jiří Vyorálek opět excelentně namluvil celou policejní stanici a řadu dalších postav, s nimiž se čtenář sžije, ani neví jak. Už ani nemusím vědět, kdo jakou větu říká, protože už vím díky interpretaci, jaká postava právě promluvila. Krátká, knize přiměřená hudba mezi kapitolami neruší, je příjemná a stupňuje napětí. Kurt Wallander večeří se svou dcerou a otevírá se před ním nová budoucnost... těším se na další díl. Jo, a poprvé jsem zaslechla z úst komisaře lehký vulgár. No jooo.

Komisař Wallander z Ystadské policie se pouští do vyšetřování smrti svého kolegy, který nebyl mezi kolegy zrovna oblíben pro svou úsečnost a nevlídnost. Přesto si ho Wallander vážil, a i když ho nepovažoval zrovna za přítele, smrt kolegy ho zasáhla. Krátce před nalezením jeho těla ystadskou policii v letních vedrech zasáhla kauza nalezení těl tří mladých lidí oblečených ve zvláštních historických kostýmech. Wallander se musí vyrovnat s náhlým návalem práce, zároveň stále bojuje s cukrovkou a tedy i zvýšenou únavou, ale nemá na nic jiného čas. Pátrání po obou případech ho svede na jednu stopu a on se tak dozvídá něco málo ze života zavražděného kolegy, o čemž neměl ani tušení. A s tím i objevuje nenápadnou, a velmi čistou práci vraha, který je prostě jakoby stále o krok napřed. Nenápadný člověk, který je tak precizní, až to Wallandera zaráží. Případ se tak sleje do jednoho po té, co dojde k další k další vraždě dvou mladých lidí a tým komisaře dochází ke stále většímu podezření, že hledají nějakého pomatence, který nepřeje lidem štěstí. Jediným vodítkem je paradoxně žena, která je má přivést na stopu, ale nikdo ji nezná. Wallander se svojí skvělou pamětí a dedukcí ale rozluští zdánlivě neřešitelné záhady, i když při tom musí nasadit vlastní krk. Interpretace Jiřího Vyorálka opět nezklamala a "rodina" ystadské policie je jeho hlasem už jako vlastní. Wallander při pátrání se dostává do pro něj nepříliš známých míst Švédska a přitom si tak trochu uvědomuje, že by měl zvolnit a dát se dohromady. Jede na 200% a stále sám a jeho mysl se zdá být stále unavenější. Dopadení vraha byla hodně napínavé a závěrečné vysvětlení motivu kapku nedotažené, ale vlastně to byl asi účel, protože ani Wallander se toho moc nedozvěděl. Krátká nadčasová hudba mezi kapitolami nerušila, naopak. Ke konci knihy pak čtenář doprovází Wallander zpět do míst, kde tušil, že by mohl najít svůj klid i odpočinek. Tentokrát bez nenápadného připomenutí dalšího případu. I tak se těším na další, tedy již 8. případ.

Komisař Kurt Wallander po složitém pátrání v létě se musel namočit do dalšího těžkého případu několika vražd, které se na první pohled zdály být pomstou silného a velmi bystrého muže. Pachatel prostě unikal a vyšetřovací tým se posouval jen po krůčkách vpřed. Wallander už se oklepal ze smrti otce, dcera Linda dospěla a kriminalista našel za ztraceného kolegu Ridbergera v podobě policistky Ann-Brit, s níž dokázal rozmlouvat, přemýšlet a přicházet na dobré nápad jako s nikým jiným. Případ vyšinutého mstitele, který se nakonec ukázal jako vlastně vcelku normálně smýšlející člověk, vyvolal jak ve Wallanderově týmu, tak u veřejnosti, řadu otázek práva na pomstu za činy, jež nedokázala justice řádně odsoudit. Ale komisař byl v tomto směru nekompromisní a snad to mu přálo ve štěstí objevit vraha dřív, než mohl spáchat další naplánovaný zločin. Závěrečné finále, kde je prolita krev i Wallanderovy kolegyně, je napínavé a otevře cestu kriminalistovým myšlenkám o budoucnosti na dlouho dobu. Vztah s Baibou se zdá být v pořádku, přesto množství jejich setkání se stále snižuje a Wallander přemýšlí, jestli se něco neděje. Táhne mu na padesátku a začíná se svým životem účtovat. Hudby je tentokrát méně, než obvykle, za to více děje, ale i více přemýšlení. Jiří Vyorálek jako vždy provází Wallandera do neznáma, a nezapomíná skvěle interpretovat všechny ostatní postavy. Vždy se musím smát u cizojazyčných hrdinů, nebo i nějakých puberťáků apod. Dokonalé. Závěr knihy pak nabídl další případ, takže ještě se s Wallanderem neloučím.

V tomhle příběhu mě poněkud zmátla anotace knihy. Vraždy schované za zdánlivé sebevraždy totiž víceméně ustoupily stranou, i když se jako červená nit táhnou v pozadí příběhu. Respektive spíše jedna. Hlavním dějem tak notně zahýbá velmi zvláštní případ mrtvých, kdysi vlivných mužů se skrytou negativní minulostí, kteří skončí ošklivou smrtí. Čtenář (posluchač) vlastně od začátku ví, kdo je vrahem a tuší, proč to všechno dělá, až v závěru odhalené detaily mu ale pořádně odhalí kruté detaily pozadí smutného příběhu. A díky jeho rozuzlení Wallander vlastně vyřeší případ mladičké dívky, která ukončila svůj život neobyčejně drastickým způsobem v řepkovém poli přímo před jeho očima. V tomhle případu se ystadský kriminalista ocitne hned několikrát na krok od smrti, aniž o tom nemá ani tušení, ale v nebezpečí se ocitne, už podruhé, jeho rodina. Přesněji dcera Linda, se kterou má víceméně stále dobrý vztah. I Baiba Liepová se Wallanderovi přibližuje, jak by si on moc přál, i když happyend očekávat nemůžeme, to by bylo moc brzy. Vypravěč Jiří Vyorálek mi zase přišel kapku nastydlý, ale už jsem si na jeho chraplák ve spojení s Wallanderem zvykla, tak to házím za hlavu. Jeho interpretace je vynikající a režisér už vyrovnal zvukové stopy a špatně mluvící postavy na srozumitelnou hladinu. Hudba opět mezi kapitolami, nadčasová, nerušivá, naopak velmi příjemně dynamická. Případ se tentokrát vyvíjel s vícero vraždami s vícero detaily, tak jak si žádá nynější doba, a autor se přizpůsobil. Závěr byl velmi rychlý a napínavý a i zde šlo o život nejen Wallanderovi, ale i jeho kolegům. A Wallander konečně získal novou šéfku, a mohl odjet na dovolenou se svým otcem. Jdu na další díl.

Ystadský kriminalista Kurt Wallander se utápěl ve své depresi z předchozího případu kdesi daleko a nehodlal se k policii vrátit. Vlastně měl zcela opačný záměr u ní už nadobro skončit. Z letargie ho však vyvedla jednak nečekaná návštěva jednoho starého přítele, kterému se nezdá smrt jeho otce, právníka. Když se Wallander vrátí do Ystadu, zjistí, že i jeho přítel je po smrti, tentokrát však jasně prokazatelné vraždou. A to ho nastartuje zpět a pustí se do pátrání, které ho zavede za velmi vlivným mužem na zámku, jež se neustále nepřestává usmívat. Wallander se tak dostane na mušku velmi dobře skryté, o to strašlivější a krutější organizaci, jež rozhodně nechce být odhalena. Natož její pozadí. Ale jak známe Wallandera, ani přes spoustu přešlapů se nenechá odradit a nakonec dojde ke svému cíli a odhalí všechny, kteří mají být. I v tomto románu mu jde o život. Do policejního týmu navíc přibude nová postava, policistka a vnese tak do děje trochu nového. Příběh jako vždy nemá žádné dramatické krvavé vraždy, ze kterých by tuhla krev v žilách, přesto je napínavý a má spád. Stále se dozvídáme víc o Wallanderově otci a jeho životě. Jiří Vyorálek jako interpret opět bravurně představuje nejen samotného komisaře, ale i další různorodé postavy Wallanderových kolegů, které už tak lze snadno poznat i bez jmenování, ale i spoustu nových postav, a zvláště ti cizinci mě vždycky ohromně pobaví. Hudba mezi kapitolami je v pohodě, příjemná a krátká tak akorát. Těším se na další případ.

Druhý případ švédského kriminalisty Kurta Wallandera tentokrát zavede z Ystadu do lotyšského hlavního města Rigy. K břehům Švédska se přes Baltské moře dostane člun se dvěma těly mrtvých mužů. Je zima a mráz se projevil nejen na nich. Lotyšští občané se neznámo jak dostali až sem a Kurt Wallander se tak setkává s majorem Liepou z Rigy, který na opačné straně moře zjišťuje, co se stalo s jeho krajany. Po zdánlivě banální ztrátě části člunu je Wallander nucen vypravit se do Rigy, zvláště po té, co se k němu donese informace, že major Liepa byl rovněž zavražděn. Pátrání ho zavede k několika vlivným důstojníkům rižské policie, a detektiv se tak trochu začíná ztrácet v tom, kdo je kdo a kdo je na jaké straně. Politika nově osvobozených republik ve vztahu k Sovětskému svazu prostupuje celým příběhem a je nutným pozadím, byť se nám, jako jedním ze satelitů sovětského bloku, nemusí líbit. Wallander musí Rigu opustit, protože zde vlastně nemá co vyšetřovat, ale tuší, že není u konce. A spřátelení lidé nové země mu pomohou zpět. Pak se rozjede kolotoč šílených přestřelek, úniků, honiček a schovávaček až k samotnému napínavému závěru, kdy do poslední chvíle není jasné, kdo chce Wallandera zabít a kdo ne. Kriminalista vyvázne a vrátí se domů, smutný, s rozporuplnými pocity z vyřešení případu, jež tak úplně nebyl jeho. Interpretace Jiřího Vyorálka byla opět skvělá a tentokrát už nebylo třeba ladit volume kvůli uchopení jednotlivých postav. A opět skvěle namluvené přízvučné dialekty cizinců, což mě díky p. Vyorálkovi nesmírně baví. Opera zazněla jen jednou nad moji míru únosnosti, a naštěstí na konci kapitoly. Naopak ostatní hudba jako vsuvka byla výborná a tu jsem si poslechla vždy celou a ráda. Za mě tedy druhý díl se povedl lépe než ten první, jak příběhem, tak audio verzí. Jdu na třetí díl. Už vím, kde leží město Ystad.

Kurt Wallander jako detektiv švédské kriminálky v pořádní Jiřího Vyorálka se zdál být zpočátku takový ten klasický severský detektiv; osamělý, stále v lihu, a pořád v práci. Tak nakonec ale autor upustil od běžného klišé severu a trochu Wallandera polidštil a nechal mu i nějaké to volno. Taky jeho práce na brutální vraždě manželského páru mu ale trvá delší dobu, než je u severských detektivek zvykem. A zůstane jen u té jedné. Že se tam objeví ještě jiné mrtvé tělo, je spíše výsledkem politického dění, jaké je teď ve světě rezonující, otázka rasismu, přistěhovalectví a uprchlíků se řeší už i tady. Naštěstí ne tak moc násilně. Jiří Vyorálek se svým temný chraplákem se zhostil čtení knihy se ctí a Kurta Wallandera určitě namluvil dobře. Stejně tak jiné postavy. Co bych ale vytkla, je v tomto případě práce režiséra. Některé postavy jsou namluvené velmi velmi velmi potichu (jako naznačení toho, že se jedná staršího nemocného muže), jiné jsou zase moc hlasité, zvláště v závěru knihy, kdy napětí stoupá a v očích režiséra bylo asi dobré zvednout míru hlasitosti na větší úroveň. Celou knihu jsem tak musela ladit volume, což mě dost rozčilovalo. Nemluvě o tom, že p. Vyorálek byl možná v určitých částech knihy slušně nachcípaný (nebo možná jen má takový sýpavý nádech pořád, to nevím), tak ho nechali pracovat? No, je fakt, že kniha se taky odehrává v zimě, tak proč ne. Samotný děj vcelku běžel, sice věty, že Wallander získal pocit napětí, vzteku atd., se opakovaly nad míru, chvílemi jsem si říkala, jestli se to ještě někam pohne, ale pak ten závěr to totálně zabil, když odhalil vrahy. Jako fakt členové "etnika" z naší vlasti, a ještě s tak stupidními jmény? Auto tady asi nikdy nebyl. Ale klobouk dolů, p. Vyorálek je namluvil naprosto věrohodně, a kdyby jim autor nedal jména, stejně bychom okamžitě poznali, o koho se jedná. To mě dostalo. Hudba byla tentokrát trochu rušivá, příliš dlouhá. Mám ráda vážnou hudbu, ale poslouchat operu v čase delším než 5 vteřin je na mě moc. Jdu se vrhnout na další díl a zkusím tomu dát šanci.

Mikuláš Miko Syrový, jako policista na vloupačkách, jen konfrontován v případu, který ho dožene k slzám. A nejen jeho. Citlivě a přitom napínavě je podán příběh nešťastného muže, Mikova kolegy, policisty Bertovského, alias Berta. Bert při jednom výslechu potká svou osudovou ženu, a do života mu vstoupí i malička dívenka. Už není policistou a chce žít obyčejný život, ale minulost jeho partnerky ho dožene. Tragický příběh nešťastných událostí a úřední mašinérie bez lidského přístupu vyprávěná Martinem Preissem zasáhne každého. Detektivky Martina Goffy jsou občas dojemné, ale tenhle případ byl obzvlášť smutný. Miko se tak ocitne ve společnosti zoufalého bývalého kolegy a musí zachránit způsobem sobě vlastním život jiného děcka, aby nenaplnil únoscovo krédo "bolest za bolest". Interpret podal příběh opravdu citlivě a jediné, co mi vadilo, že případ skončil. Tenhle díl se poslouchal sám a Libor Hruška, který představoval únosce, dokázal bravurně vykreslit jeho pocity i rozpoložení během celého toho případu. Krátká hudba podtrhující napínavé zvraty vůbec nerušila. Občasné vsuvky s nejošklivějším psem, chytrou Terezou a unaveným Mikem v jednom pak jen doplňovaly celek tak, aby byl úplný. Není třeba hektolitrů krve a přesto se tenhle případ poslouchal tak, že zanechal stopu v mysli i duši. Pro mě zatím nejlepší díl a s lítostí musím čekat na další.

Policista na vloupačkách Miko Syrový se díky kontaktu ze své minulosti a rodného kraje dostává do případu, kde už je spíše v roli kriminalisty na vraždách než na běžných vloupačkách. Jeho dávný kamarád, který se ztratil kdesi v Praze i sám sobě, je sice nalezen, ale nikdo neví, kdo to je. Jen kvůli starému hříchu z mládí ho právě Miko pozná a dostane se tak do soukolí ošklivého případu, ještě souvisí, ale vlastně i nesouvisí, se zvrhlou úchylkou a sklonem k násilí několika lidí, do nichž by to nikdo neřekl. Slibně rozjetá detektivka sice skončí vlastně docela triviálně, a jak by někdo řekl, tak jako vždy, pokud se to dotkne lidí v uniformě, ale bohužel i tak trochu jinak, než k čemuž příběh spěl. Hlavní dějová linka se tak dostala na vedlejší kolej a byla vyřešena záhy a bez větších ovací, aby hlavní slovo dostal konec, na který se nikdo netěšil. Nicméně, díky přednesu Martina Preisse, který ztvárnil tak trochu depresáckého, ale dobromyslného policistu s nejošklivějším psem a romantickou duší, skvělým a uvěřitelným způsobem, se prostě příběh poslouchá sám a uteče jako voda. Až mi bylo líto, že už zase skončil, protože detektivky Martina Goffy jsou prostě krátké. Krátká nevtíravá hudba mezi kapitolami či zlehka podporující napínavou linku děje neruší a zdatně sekundující Libor Hruška na opačné straně příběhu dokresluje bezvadný příběh.

Spolu s Mikem se podíváme blíže na jeho rodinu a přátele z dětství díky rychlému a nečekanému skonu jednoho z nich. David, blízký přítel, skončí na dlažbě skokem z okna a nikdo neví proč. Tohle mu nedá spát a není schopen uvěřit v sebevraždu zvláště po té, s čím se mu David krátce předtím svěřil. Nebo to tak přeci jen bylo? Miko proti vůli některých rozjíždí na vlastní pěst pátrání po něčem a někom, o čem a o kom nic neví. Objeví důkazy a skutečnosti, které se prostě nikdy dozvědět nechtěl. Martin Preiss opět exceluje a Miko ožívá před očima v jeho podání hned od začátku. Tak nějak víc se mi chce mu držet palce a přát mu, ať mu to všechno dobře dopadne... tak nějak mu věřím, že je ten klaďas (i když se zpočátku nezdálo). Do příběhu navíc vstoupí nováček týmu Tony a Libor Hruška opět skončí na temné straně, aby se s námi podělil o zlo v nás. A dělá to skvěle. Příběh se tak trochu zpomalil přes birokracii a postup v úřadech, ale pro román to bylo nutné. Závěr naopak odsýpal velmi rychle a skončil tak, jak skončil Miko u odhalení celého případu. S otevřenou pusou a zlostí v každém kousku těla. Každý dělá chyby. Martin Goffa nechal závěr trošku otevřený, ať si každý domyslí, jestli to mohlo nebo nemohlo nějak pokračovat. Příjemné vyprávění, které otevírá cestu k dalšímu případu. Se těším.

Miko se vrátil k policii zpět na vloupačky a tak trochu omylem se dostává k případu, ze kterého se vyklube odporná záležitost. Zlodějíček zvaný Krajka se při jedné ze svých vykrádaček stane svědkem něčeho, co rozhodně vidět nechtěl. Že skončí špatně, se tak trochu dá předpokládat, aby měl Miko a další co dělat a hledat. Vlastně se tak díky němu dostáváme po čepec policejní práci a té nudné rutině, které se nejde vyhnout. Přesto v podání Martina Preisse to utíká jako voda, a zpočátku mrzutý Miko odhaluje i svůj osobitý smysl pro humor, který je opravdu temný a tím pádem velmi dobrý. Příběh nemá tělo, nemá tedy zločin, a přesto číháte za každým rohem, kdy už konečně potkáte toho parchanta, který to všechno způsobil. Díky reáliím z Prahy, kdo je místní, hned se mu román čte lépe, protože se prostě dostane na místa, která zná a vidí je taky z jiného úhlu pohledu, ne vždy lichotivému. A potká tam lidi, se kterými by se asi běžně setkávat nechtěl. Vítejte v matičce měst. Libor Hruška mu zdatně sekunduje podáním postav na druhém břehu a tak román působí jako celek a dobře se poslouchá. Těším se na další příběh, a taky na linku hlavního hrdiny, jak se bude vyvíjet...

Mikuláš Miko Syrový jako bývalý kriminalista se dostane ke smutnému případu spíše náhodou, ale taky tak trochu ze ziskuchtivosti. Už není u policie, musí se nějak živit, a ztracený ředitel bohaté firmy a vypsaná odměna udělají své. Navíc jeho bývalý kolega, stále u policie, Vali, ho zatáhne do případu, který mu dlouho nedá spát. Martin Goffa přišel se zcela odlišným detektivem než je Terence. Miko je spíše klidný, zádumčivý, tak trochu depresivní chlapík dávno po čtyřicítce, který se těžko smiřuje s odchodem ženy a dcerky, který hraje poker a jehož zde interpretuje velmi uvěřitelně Martin Preiss. Jako kdyby ti dva k sobě patřili. Řekla bych, že několik aspektů z života hlavního hrdiny sám vypravěč prožil, a snad právě proto dokázal svým podáním postavu Mika náležitě a barvitě oživit. Padl mi do "ucha" tedy daleko lépe než Terence, ač příběhy jsou vlastně prostě "goffovsky stejné". Je pravda, že v prvním díle nasadil autor laťku násilí hodně vysoko a některé scény si raději nepředstavovat. Pátrání po zmizelém podnikateli pak prolíná s příběhem samotného vraha a jeho oběti, kterému propůjčil hlas Libor Hruška. Tak správně nešťastně vyprávěném, tak, v jaké situaci byl onen muž. Musela jsem si vyhledat, kdo to je a přiřadit mu tvář. Ale nebylo to nutné, jeho vyjádření povahy a počínání vraha bylo skvělé a uvěřitelné. Příběh měl spád, krátká hudba, tak typická pro romány Martina Goffy nerušila a tentokrát jsme se přesunuli k výběru z tvrdší muziky než jsme měli možnost u Terence. Těším se na další případ.

Marek "Terence" Vráz, novinář na volné noze, se dostane tentokrát k případu, jež ani není případem. Proslulý zločinec jménem Rys sedí v base a jeho bratr zvaný Fritz údajně spáchal sebevraždu, což se ale Rysovi nelíbí a nezdá. A ač se to zdá divné, nabídka pátrání po skutečné příčině smrti pro Terence je více než služná. Možná i v podsvětí žijí slušní zločinci. Terence přistoupí a rozjedou se kola pátrání, hledání a taky aut. Lítání Terence na vzdálená místa ho odvede od jeho milovaného kola, takže čtenář tentokrát nepočítá kilometry v nohou, za to mu však zamotá příběh našroubovaný na známou kauzu jednoho doktora a milionů v krabičce od vína. Miliony se to bude v příběhu jen hemžit a poctivý Terence hledá možného vrah nebo prostě jen důvod smrti jednoho chlapa. Příběh tak opět přivede na scénu Karlose, trochu potemní v případě ohrožení Terencova života, opět přinese nějaké novinky do alb skupiny Queen a neztratí ten terencovský humor v každé špatné situaci. Jan Maxián svým pozitivním nakřáplým hlasem bere Terence na různá místa a my mu to věříme :-) Krátká hudba mezi kapitolami neruší a snad jen trochu té politiky, což tato kauza vyžadovala, se dá přežít. Špatné osudy zločinců už pak jen uzavřely napínavý příběh, kdy i novinář poznal na vlastní kůži, jaké je strachovat se o vlastní život.

Pátý příběh novináře Marka Vráze alias Terence nás zavede do Itálie, do horského střediska v dramatickém pátrání po zmizelém vnukovi jedné staré paní. Terence rukou psaný dopis zláká k neobvyklému případu a tentokrát už akce přebije myšlenkové pochody. Nebudeme tolik jezdit na kole a rozmýšlet o kdečem, ale spíše budeme držet palce, aby to novinář přežil. Hlas Jana Maxiána k Vrázovi přirostl jak se patří a protože neměl jednoho konkrétního protivníka, ale hned celou skupinu, nebyl důvod přizvat i dalšího interpreta. Ale to vůbec nevadilo a Maxián to zvládl na jedničku. Příběh byl zatím z celé série nejvíce napínavý, i když děj byl přeci jen (snad v rámci udržení množství stránek na novelu, ne román) poněkud urychlen a objev sekty byl doslova "zázrak" na první dobrou. Nicméně i přesto příběh nutil čtenáře poslouchat. Závěr byl ale trochu urychlený, jenže vlastně nemůžeme čekat od novináře, že dostaneme stejné rozřešení jako od detektiva. Ať si každý závěrečné nuance domyslí sám. Přemýšlím, jestli ta hudba na konci knihy zůstane takhle dlouhá už navždy. Jdu na další díl. Jsem napnutá.

Pátý díl série Čínských thrillerů, který mě poněkud zklamal. Od posledního setkání s detektivem Li Jenem a patoložkou Margaret Campbellovou uběhlo několik měsíců. Trochu mi ty časové skoky vadí, že nevím, co se mezitím stalo, ale byla by to asi nudná vata. Li poskočil na funkci velitele oddělení, má před svatbou s Margaret, a tak pro změnu za měsíc očekává narození svého prvního potomka. Na pobyt v Číně si už zvykla, opět jsou jejími nejbližšími stará dáma pečící každé ráno čínské palačinky a malá SinSin. V tomhle příběhu dojde k souběhu několika nepříjemných událostí, kde opět vyjde na povrch, že špatná komunikace a neustálé držení korektnosti na místech, kde k tomu není důvod, zamotá děj snad jen ku prospěchu autora. Neobvyklá úmrtí profesionálních sportovců v období olympiády v Pekingu, byrokratické nesmyslné procedury tak typické pro Čínu, nepříjemná Margaretina matka, jež nalezne v Číně své druhé já a Liho otec, s nímž máme poprvé tu čest se seznámit. Tenhle koktejl ale nezafungoval tak dobře, jako v předchozím díle. Příliš mnoho nevyřčeného, nejasností a pak zase na druhou stranu příliš mnoho odborných informací našvihaných do závěrečného velkého finále. Jako vždy May na posledních stránkách udělal nějaký ten "nečekaný" zvrat a jako vždy Li i Margaret vyvázli živí na posledních chvíli a dílem náhody. Chyběl mi obvyklý sarkasmus Margaret v podání nepřekonatelné Jany Plodkové a trochu mě nebavila až přílišná strohost projevů Liho, i když se Martin Myšička fakt snažil. Příběh se dlouho nikam neposouval, jako by byl více věnován vztahu Liho a Margaret a jejich dítěti. A je pravda, že i to rozčilující byrokratické prostředí, které je nám známé, román nepřibližuje ke čtenáři, spíše naopak. Navíc neobvyklé množství vulgarismů mi k postavám prostě nesedlo, nehodilo se to k nim, ať byli parchanti jací chtěli. Za mě tedy poněkud zklamání. Obvyklá krátká hudební intermezza mezi jednotlivými kapitolami opět v asijském duchu knihu nijak nerušila, naopak zamotaný děj posouvala vpřed. Výkon obou interpretů byl znovu skvělý, i když zde nemohli tak projevit svůj talent jako v předchozím příběhu. Ráda bych si poslechla i poslední díl, ale zatím stále není namluven - nevím proč.

Li a Margaret opět na scéně v dalším díle z čínské série. Tenhle díl byl jiný minimálně v tom, že se odehrával v USA, kde Margaret žila už rok bez Liho a pracovala na poměrně vysoké funkci vrchní patoložky. Dozvídáme se tak více o životě ve Státech, o zdejších zvyklostech, o způsobu práce policejních a dalších státních vyšetřovacích složek a samozřejmě ochutnáme i zde nějaká ta americká jídla. Román pak provází mezi kapitolami hudba západního stylu s nádechem asijského podkladu. Detektiv Li však ze scény nezmizel, což se dalo očekávat a opět je svedl dohromady společný případ související logicky s Čínou. Téma globální hrozby biologické zbraně už May otevřel hned v prvním díle, kde látku umístil do rýže. Teď byl odvážnější a spolu s otázkou nezákonné imigrace nastolil zajímavé a nyní velmi populární téma nákazy virem skrz čínské občany. Tady by si konspirační teoretici smlsli. Přišla mi ta zápletka trochu přitažená za vlasy, ještě více pak to, jakým způsobem byla vyřešena (potažmo zastavena). Ale budiž. Autor potřeboval propojit patoložku a detektiva, aby je zase konfrontoval jako obvykle. Věčně nespokojená Margaret a věčně nedostupný a nerozhodný Li. Vše se začalo rozmotávat a v závěru knihy čekalo na čtenáře opravdu velké finále, které mě ale díky přednesu bezkonkurenční Jany Plodkové občas velmi rozesmálo, ale i dojalo. Klobouk dolů k její imitaci mužských hlasů, kterým propůjčuje opravdu osobitý ráz. A některé z nich si snad i živě lze představit (a opět se u nich slušně rozesmát). Změna v životě patoložky a Liho nastane a snad každý čtenář (především ženy) hned pochopí, co patoložka dlouho nechápala (a to mi taky přišlo zvláštní, že ji to nenapadlo), která je posune zase o kus dál. Jen do poslední chvíle čtenář netuší, jak se ti dva rozhodnou. Martin Myšička pak dobře sekundoval za Liho svět, i když mi místy přišla jeho interpretace zvláště nepříjemných Číňanů jako jakési pitvoření, ale je pravda, že demonstrovat čínský projev v češtině asi není nic jednoduchého. Napínavý příběh (s každým dílem série napínavější) s výborným několikanásobným závěrem otevře cestu pro další díl. Těším se na něj.

Po prvním, trochu nezvyklém díle, ve kterém čtenář poznal patoložku Margaret a detektiva Liho, se ti dva znovu setkávají za nepříznivých okolností. Američanka zvyklá na svůj styl a Číňan nucený tancovat, jak strana píská. Střet kultur je zde naplno rozvinut a občas je těžké si zvyknout na neustálý vztek Margaret a neschopnost Liho. Na druhou stranu díky případu, v němž padají hlavy jedna za druhou, a v němž se opět ukáže naprostá profesionalita patoložky, se čtenář hodně dozví o reáliích Číny, její historii z doby kulturní revoluce, opět trochu pronikne do systému státní policie současné Číny, a dokonce ochutná místní pokrmy. Čína se vším všudy. Sledujeme tak neustálý souboj Margaret a Liho, do něhož vstoupí hned z počátku další Američan, archeologický dokumentarista, který Margaret změní život. Už tak od půlky knihy ale je jasné (aspoň pro ty, kteří jsou sečtělí v mnoha detektivkách), co se z něj vyklube a čtenář už jen čeká, jestli to ovlivní vztah Margaret a Liho. Něco se dozvíme i o Liho rodině a dalších čínských zvycích, které děj posouvají. U Maye prostě není nic jen tak náhodou zmíněno, vždy se to někde o něco později objeví. Je dobré tedy sledovat drobné střípky nápověd, které vedou k rozřešení případu. I zde jsou do sebe zamotané dva případy, jež se tváří, že by mohly spolu zcela souviset a vyšetřovatelé tak opět rozkryjí rozsáhlou síť zločinu sahají i do zahraničí. Vcelku je druhý díl lepší než první, zločiny jsou komplexnější a průniky do Číny pestřejší. Celou knihu rozhodně umocňuje přednes obou interpretů, na něž si zvykne čtenář již v prvním díle, a opět lehká nadčasová hudba v asijském stylu oddělující jednotlivé kapitoly. Třetí díl již očekávám s napětím.

Patoložka Margaret se opět vrací do Číny, především kvůli Limu. Vrátila se domů na pohřeb svého otce, aby zde pochopila, že nemá smysl zůstávat, když ji srdce táhne zpět. A jako nic není v Mayových románech jen tak náhodou, i objev z otcovy skryté minulosti ji v budoucnu pomůžou k odhalení zrůdných vrahů.

Zpočátku mi příběh deštivé Šanghaje přišel depresivní. Nejen kvůli dešti, ale i kvůli neustálým neshodám mezi Li a Margaret. Chování především Liho mi přišlo divné, občas nepochopitelné a skoro se mi ani nechtělo věřit, že by se takhle, i třeba Číňan, choval. Ale asi to mělo být kvůli ději románu, který byl oproti předchozím dvěma značně napínavější a krvavější. Vztahová linka se mezi oběma řešila sice poněkud víc, a nevím, jestli to nebylo ke škodě, na druhou stranu to posouvalo děj a tzv. náhody se pak v závěru ukázaly jako zcela řízené akce. Vyšetřování obou urychlilo i zmizení Liho neteře, což napětí ještě vystupňovalo. Při zásadních odhaleních vůbec nevadily poměrně rozsáhlé popisy podrobností pitvy jednotlivých obětí, naopak. May to popsal velmi dobře, věcně a přitom čtivě a čtenář se tak z toho hodně dozvěděl. A perličkou bylo, když se Margaret setkala s hudební skladbou mistra z 17. století, která vyvolala zájem nejen její, ale i čtenáře, že mě to donutilo si skladbu vyhledat. Zajímalo mě, co poslouchá zvrhlý pachatel při své "práci". O to děsivější bylo, když jsem zjistila, že skladbu rovněž znám a musela jsem uznat, že pachatel měl svou práci asi opravdu "rád". Konec knihy pak už utíká zrychleným tempem očekávaného a zároveň postupným odhalením únosce malé Sin-Sin jsme mohli vidět prohnilost úřednické sítě v celé Číně.

Pocitově "asijská" hudba mezi jednotlivými kapitolami, která je velmi příjemná a knize jen prospívá a doplňuje přednes Martina Myšičky i Jany Plodkové. Zvláště její provedení mě v mysli vyloženě zobrazuje představy, jak asi jednotlivé postavy vypadají a jak se tváří. Je to sice o zvyk, vnímat dva světy čtené dvěma interprety, ale této knize to neublížilo. Oproti jiné sérii autora tato vyloženě nevyžaduje další díl, aby čtenář zjistil, jak to všechno bylo, a přesto se na další těším.

Poslední díl série, ve kterém Enzo vyřeší dva případy najednou. Raffin je už skoro v rodině, dcery se znají, rodina se rozrůstá a Enzo jde po stopě tak horké, že se tentokrát ošklivě spálí. Děj je vcelku zamotaný a je třeba dávat opravdu dobrý pozor, kdo je kdo a nenechat se napálit. Stejně jako Enzo. Nikdy by ho nenapadlo, že při řešení těchto dvou případů, z nichž jeden se dotýká přímo samotného Raffina, otevře propast tak hlubokou, že jen pohled do ní Enza div nezabije. Už však není cesty zpět a Enzo chce vyřešit obě záhady stůj co stůj. Jenže tentokrát nepůjde o život nejen jemu, ale i dalším členům rodiny a během poslechu si skutečně budete okousávat nehty. Děj utíká mílovými kroky rovnou do náruče skutečného zla. Ani chytrý Enzo s devíti životy tentokrát netuší, co svou sázkou způsobil a jak vážně to změní jeho život. A nejen jeho. Tenhle díl prostě potřeboval autor uzavřít a vzal to opravdu poctivě a veškeré napětí, které chybělo v předchozích dílech, prostě narval sem. Konečně se vše netočilo jen kolem Enza a o to víc si tenhle díl užijete. S Enzem se tedy rozloučíte se ctí a snad mu i odpustíte všechny jeho nedostatky. Přednes Davida Matáska mi bude chybět, utíkaly mi knihy s jeho hlasem rychle, příjemně a pokaždé jsem se na ně těšila, i bez ohledu na děj. PS: Enzo se chystá na další případ, i když už bez Raffina.

V pátém díle se přibližujeme spolu s Enzem k cíli. Tentokrát Enzo zakotvil v horách střední Francie, a to přímo v michelinské restauraci. Vyšetřuje smrt majitele restaurace, excelentního kuchaře Marca Fraysse, a seznamuje se s celou jeho rodinou. Dozvíme se něco o způsobu udělování ocenění, o vaření na vysoké úrovni, vychutnáme si skvělá francouzská vína a necháme se opít vínem, ale i rohlíkem, jak zpackaná vražda-nevražda s důkazy přímo pod nosem mohla zůstat nevyřešena celých sedm let. Kdyby nebylo Enza a jeho brilantního mozku, asi by zůstala nevyřešena nikdy. Zajímavou dějovou linkou se však stává Enzova dávná minulost, o které jsme zatím neměli ani páru. Trochu to Enza polidšťuje a vrací ho zpět na zem. K jeho mnoha ženám v jeho životě přibývá další, která však nabízí Enzovi něco stálejšího než pár nocí a snad všichni si přejí, aby se konečně usadil, právě s touto, a přestal být tím sexistou s každým případem. Už jsem si skoro říkala, že to ani není Enzo. Nicméně po řadě občas trochu naivních odhalení skrytých důkazů a těžko odhalených jasně viditelných motivů dojde k rozuzlení, které tak trochu zklame i věrného fanouška Enza MacLeoda. David Matásek knihu předčítá skvěle a posunuje čtenáře i v nudnějších pasážích příjemně vpřed, takže i při scénách v. restauraci čtenář dostane chuť či dokonce hlad. Enzův život tak dospěje do další fáze a čtenáře posune o kousek blíž ke skutečném rozuzlení celé série.

Čtvrtý případ zavane Enza na malý ostrov poblíž Bretaně. Stále tedy zůstáváme ve Francii a Enzo tentokrát řeší záhadu mrtvého entomologa, který zanechal vzkaz svému synovi v podobě velmi zajímavých rébusů. Ten se však jejich luštění již nedožil a jeho žena neměla šanci tomu přijít na kloub. Enzo se tak dostává do oblasti, která ho velmi baví a děj, i po počátečním pomalejším rozjezdu nakonec začne odsýpat a i když mi za půlkou knihy došly některé indicie "dřív" než Enzovi, bavilo mě jejich luštění. A jako obvykle je tu žena, která na Enza udělá dojem, ale už ne tak, jak jsme zvyklí. Enzovi totiž do života v minulých dílech vstoupila Charlotte, která mu nejde z hlavy a která ho ale značně vytáčí. Enzo tak rozděluje čtenáře na ty, kteří ho nenávidí a vidí v něm chlíváka, který s každým dílem uchvátí sexy krásku a ostatní nevidí, a teď konečně dostane na frak, a na ty, kteří mu bezmezně fandí a naopak jsou naštvaní na Charlotte, že s ním takhle cvičí a značně mu komplikuje život, což si dokonalý hrdina Enzo jistě nezaslouží. Peter May spolu s Davidem Matáskem by si tak mohli gratulovat, že jejich "společnou" prací vyvolali zájem čtenářů k nebývalým diskuzím. Ve čtvrtém díle přibylo poněkud více postav a při menší nepozornosti se v tom mohl někdo ztratit, ale závěrem už se asi většina dovtípí, jak to všechno mělo být. Nepřemožitelný Enzo, který přežil zatím všechny útoky na svou osobu, vyřešil i tento případ, a dalšími krůčky tak přispívá k odhalení zmizelého Gaillarda a odhalením další záhady z Raffinovi knihy. Hudba na předelech kapitol knihu příjemně doplnění přesně ve stylu předchozích knih ze série a David Matásek je opět výborný. Stejně jako Enzo.

Enzo se s každým dílem zlepšuje. Statný muž s šedým pruhem ve vlasech je sympatický, až to někomu může lézt na nervy. Tentokrát román začíná poněkud netradičně, depresivně, až jako Uprchlík. Po Enzovi i jeho dceři jde snad každý, včetně vlastního zdraví. Enzo se propadá do sklíčenosti a řeší své pocity i vztahy k dcerám a nemá moc náladu rozlousknout další případ z Raffinových nevysvětlitelných záhad. Ale děj se jako vždy zvrhne jiným směrem, Enzo potká další krásnou ženu, další postavy, jež se mihnou dějem, lehce doplní dějovou linku a zase tiše zmizí do neznáma. To je asi taková osa celé série a v tomto díle se víc než potvrzuje, že autor prostě věděl, že čtenář bude muset přelouskat všech 7 dílů, aby se dozvěděl vše. Černé světlo ho zavede do míst, kam by se sám nevydal, a tuší, že objasněním vraždy mladého prostituta si zadělává na pěkný průšvih. Jakoby poodkrýval něco, o co možná ani sám autor slavné knihy o 7 záhadných zmizení nestál. David Matásek za podkresu hudby na předělech kapitol opět vyniká a románu značně pomáhá. Díky němu kapitola za kapitolou odsýpají a vedou čtenáře do podzemí temnoty, kde jde, jak jinak, Enzovi opět o život. Možná se to zdá být už trochu omleté, nicméně, to prostě k Enzovi patří a je to styl celé této série. To musí vzít čtenář na potaz a smířit se s tím. Je dobré, že hudba v jednotlivých audioknihách je sice rozdílná, ale tak trochu podobná, takže čtenář ví, že je pořád ve stejné sérii. Ve třetím díle je více napětí, než v předchozích dvou, ale přesto mě tento díl moc neoslovil.

V dalším díle vyšetřování neobvyklého úmrtí vědce Gaillarda se Enzo zaměří na druhý případ nevysvětlitelného zmizení slavného kritika francouzských vín, na jehož dobrozdání visely úspěchy i pády mnoho vinařů. Enzo proniká do jejich životů pobytem právě v jednom takovém vinařství a nestačí se divit, kolik zla a závisti a chamtivosti mezi těmito lidmi je. Sám je milovník kvalitního vína a hledáním kritika Pettyho pochopí, co všechno výroba takového vína obnáší. Zároveň ale pozná i další aspekty vinařského lobby, různé spolky a blázny uctívající božskou láhev, nevraživé chlapy, kteří si vykládají dobrosrdečnost poněkud zvláštním způsobem. Enzo, jako v předchozím díle i zde potká přitažlivou ženu, s níž se zaplete, i zde řeší své rodinné příslušníky a i zde mu hrozí, že přijde o život. Tentokrát je to opravdu na poslední chvíli a čtenář je napnutý jak lanko na vinici. Ale vypadá to, že Enzo má v celém vyšetřování kolikrát víc štěstí než rozumu a opět vyvázne. Je přitažlivé, že jeho postava je inteligentní a používá zdravý selský rozum, a přitom umí řešit rébusy jako nikdo jiný. Dalo by se říct, že je s dalším dílem lidštější a přitažlivější. Co mě však odradilo, bylo zase obrovské množství francouzských slov, názvů, spojení, které sice David Matásek vyslovuje zajisté bravurně, ale jako někomu, kdo francouzsky neumí, to nic neřekne. Ano, většina výrazů je vysvětlena, beru to však jako rušivý prvek. Netuším, jestli je to záměr překladu nebo přání autora, aby anglicky napsaná kniha s francouzskými slovy byla přeložena přesně tak. S hlasem Davida Matáska jako projevem Enza se čtenář sžije raz dva a přijde mu, že k němu zcela patří. S prvním dílem je tedy kvalita přednesu stejně vysoká a drobné hudební předěly u zakončení kapitol nejsou na škodu. A protože byl druhý odložený případ z knihy novináře Raffina v této knize vyřešen, čeká Enza i ten další. Aby vyhrál sázku. Autor tak vtipně a nenápadně donutil čtenáře, aby si vlastně přečetl všech šest knih, aby se dozvěděl, jak to celé dopadne. Těším se na třetí díl.

Enzo MacLeod jako skotský forenzní specialista odešel do Francie. Změnil si místo, povolání i život. Je i není sám a pro svou ctižádost se zaplete do na první pohled nesmyslné sázky. Rozhodně se vyšetřit a osvětlit šest záhadných smrtí, které nikdy nebyly vyřešeny. Všechny jsou popsány v knize francouzského novináře Raffina, s nímž se seznámí a který ho bude provázet celou sérií. Enzo vládnoucí skvělou francouzštinou tak nemá problém cestovat pro francouzském venkově a hledat jednotlivá vodítka zmizelého geniálního vědce Gaillarda. Ani netuší, kam ho to všechno dovede, koho všeho mu to přivede do cesty a jaké další možnosti k otevření dalších pěti případů. Sázka by byla pro leckoho jiného likvidační, ale Enzo je zarytý ochránce nespravedlnosti se slabostí pro krásné ženy, který ví, i když často pochybuje, že případ vyřeší. Každé další vodítko ho seznámí s novou postavou, která mu pomáhá nebo taky ne s vyřešením případu. A zároveň ho přibližuje k najití důvodů, proč byl vědec zavražděn a tak umně ukryt. Enzo vezme čtenáře po Francii a umožní mu poznat kraje, které by asi jinak nepoznal, a poznat spoustu francouzských výrazů, se kterými si vypravěč David Matásek popasoval opravdu výsostně. Jeho přednes příběhu skutečně sluší a snadno si čtenář spojí jeho hlas s postavou Enza MacLeoda. Nesnaží se naopak příliš měnit hlas na ženské postavy, což není rušivé, a přitom se nejedná o čisté čtení. Román tak velmi rychle utíká, napětí stoupá a s každým nalezeným střípkem skládačky a časem si čtenář zvykne i na poměrně velké množství francouzských slov a pojmenování, i když jim ne zcela rozumí. Postav naštěstí není příliš mnoho, čtenář se v nich neztrácí, spíše v reáliích Francie. Pokud ji nezná, může být někdy pro něj těžké se vyznat v tom, kde vlastně je. Chce to trochu pozorněji poslouchat a věřit, že časem do Francie pronikne a zamiluje si ji. Je dobré se těšit na další díl.

Třetí případ Kate a Tristana, kteří zvládli založit svou vlastní detektivní kancelář. A teď jim přišel jejich první případ. 12 let pohřešovaná novinářka Joanna je stále oplakávána svou matkou a požádá Kate o pomoc. Kate tak otevře několik cestiček do minulosti, aby probudila současné zlo, jež už mělo být zapomenuto. Bryndza se tentokrát pustil na tenký let propletení dvou na první pohled nesouvisejících případů a zároveň vzal čtenáře do světa gay komunity, což je v současné době moderní téma. Nechci mu brát iluze o tom, co koho baví a co ne, ale řekla bych, že tentokrát zbytečně smíchal věci, které si k sobě příliš nesedly. Ani rozuzlení obou případů pak není jak poklička s hrncem, což příběhu sebere další hvězdičky. Vraždění v gay společnosti se sice rozjede zajímavým směrem, vyšetřování Joanniny smrti však ne. Konec může být pro čtenáře překvapivý, ale pokud dáváte pozor, tak i zde se nakonec dá celkem snadno odhadnout. Je to škoda, možná, kdyby autor případy nespojoval, mohly z toho být dva samostatné romány. A třeba lepší, než tenhle jeden. Martin Stránský a jeho interpretace jako obvykle bezchybná, i když je pravda, že některé ženské postavy, které jsou poněkud plačtivé, soucitné apod., znějí trochu odměřeně až směšně. Je těžké typicky mužským hlasem Martina Stránského namluvit starší posmutnělou zhrzenou a ještě přiopilou ženu, ale pokud už přednes byl podán od prvního dílu tak, že herec pouze nečte, ale s jednotlivými postavami lehce mění hlas, intonaci, tón i výšku, musí to dodržet i v dalších díle série. Jsem zvědavá na čtvrtý díl, kde budou doufám dáno více prostoru Kate i Tristanovi, o nichž jsme se dozvěděli o maličko víc, především o Tristanovi, přesto jakoby z příběhu vypadli. Tak uvidíme.

Druhý příběh Kate Marshallové začíná opět tak trochu náhodou jako ten první. Jenže teď se Kate zaplete k mrtvole ve vodní nádrži i se svým zase o něco starším synem Jakem, aniž by si to přála. Díky tomu může sledovat, ale zároveň i rozkrývat případ utopeného mladého plavce, rozvíjet spolupráci s plachým Tristanem, který je sice její asistent na univerzitě, ale stále více jí pomáhá i u soukromých záležitostí. Kate chtě nechtě se tak motá kolem případu, do případu, pod vodou i nad vodou a opět prožije nečekaná dobrodružství s obrovským napětím, kdy jí jde o život. Do příběhu se více zapojuje i Tristan i Jake, čímž je román o to pestřejší. A opět Martin Stránský excelentně provází čtenáře příběhem s přiměřenou dávkou napětí i čtivě napsané beletrie. Ta tzv. vata v příběhu nevadí, naopak ho posouvá dál. Jako červená nit se navíc životem Kate i Jake táhne příběh z prvního dílu a zatím není u konce. Druhý díl už láká k přečtení třetího a obávám se, že čtenář to prostě bude muset co nejrychleji dočíst, aby už už mohl být u třetího dílu. Bryndza si na sebe ušil bič.

Moje úplně první audiokniha, tudíž jsem ji slyšela asi tak 4x, než jsem se to naučila. Díky skvělému přitažlivému hlasu Martina Stránského, jeho přednesu, který umí být temný, sarkasticky ledový a zároveň lechtivě humorný, klidný a vyžadující pozornost, jsem knihu nakonec zvládla s okousanými nehty. Příběh bývalé policistky, která nyní přednáší na univerzitě, se rozjíždí tak akorát, a seznamuje čtenáře se současnou zápletkou, ke které se Kate dostane spíše náhodou. Také s tím však rozkrývá Katinu minulost, která vyplouvá na povrch a nemile vtáhne jak ji, tak jejího kolegu z univerzity Tristana, a zároveň jejího syna Jakea, do středobodu dění, že málem ztratí život. A i když se zpočátku musí čtenář trochu prokousat Katinými pocity a myšlenkami a zvyknout si na její postupy a chování, stále drzejší vystupování vraha postupně převezme vládu nad příběhem a pak už ani čtenář nestačí dělat nic jiného, než poslouchat a držet palce nejen Kate, ale i ty svoje, aby si je neuhryzal. A protože bylo jasné, že toto je první díl série, měl by dát čtenář Kate šanci, i když zpočátku mohly její myšlenky trochu odradit, a vydržet první desítek stran, než přijdou první zvraty, protože pak je to jízda. Zemřelých je dost, přeživších taky, a to skýtá otevřené možnosti na další díly. A jak jsem řekla na začátku, přednes Martina Stránského se s každým dílem vylepšuje. Takže nakonec jsem si zvykla i na jeho interpretaci ženských vyšších hlásků, které u některých postav zpočátku zněly poněkud komicky, ale s každým dalším dílem už dokázal rozeznat, kdy použít "nadsázku v hlase" a kdy pouze zjemnit jeho velmi hluboký maskulinní hlas, aby to nevyznělo směšně. Takže celkově vzato mi u této série nevadí, že ač je hlavní hrdinkou žena, knihu čte muž. Směle do toho čtenáři.

Piranesi je velmi těžká kniha. Vyžaduje naprosté soustředění, především v první části (za mě tak půlky) knihy. Jediná postava, muž, který si říká Piranesi, se pohybuje po jakémsi blíže neurčité domě obrovských rozměrů, jen má v sobě pouze prázdné síně (a to několik tisíc) a velké sochy. A taky několik mrtvých. A ještě Toho druhého. Nevíme, kdo to je docela dlouho, než dojde k dalšímu setkání. Ani to ale příliš nenapoví, co je to za dům, kdo je Piranesi a proč je tam zavřený. Dům je u vody, u moře, a Piranesi zde je asi dost dlouho, aby znal dům dokonale. Jeho myšlenky jsou interpretovány pořád dokola a z toho nicnevěděnení čtenáře brzy švihne. Několikrát jsem chtěla knihu odepsat. Zvědavost mě tedy udržela, ale snad jen díky zlomu, když se na scéně konečně objevila "šestnáctka" a děj se trošku pohnul z místa. Jisté vysvětlení v závěru knihy se sice objeví, ale více méně zůstane na čtenáři, aby si domyslel, co se vše stalo nebo nestalo a kdo je Piranesi a co dělá v domě, o kterém se nic nedozvíme. Trochu psychedelické, depresivní a ubíjející. Detektivka s historickou postavou, jež skutečně žila ve vězení, přepsaná do moderní doby a nezáživně příliš filozoficky pojatá. Jaroslav Plesl jako vypravěč je prostě úžasný a do konce jsem vydržela hlavně kvůli němu (on tyhle "magory" prostě umí), v papírové podobě bych tuto knihu ale odložila. Doporučuji čtenářům, kteří můžou sedět ve vlaku 4 hodiny a mají dokonale prázdný mozek, aby toto poskládali a využili, a možná jim příběh dá víc, než mně.