Recenzie užívateľa marrrsch

Simona Mawera moc ráda čtu i poslouchám, protože jeho příběhy jsou pěkně vystavěné, postavy psychologicky propracované. Válečné hrdinství popsal bez patosu, a přesto se mu povedlo vyvolat dojetí i zlost nad nespravedlností a nesmyslností zabíjení. Milovníci Jamese Bonda si na své nepřijdou, protože hrdinka téhle knihy ke svému poslání přišla jako slepý k houslím, a neměla tušení, do čeho jde. Tak to ovšem se vší pravděpodobností v mnoha případech skutečně bylo.

Výhodou dobře napsaných knih je, že ponoukají k přemýšlení, a že se k nim člověk může a chce vracet. Tahle je jednou z nich.

Rozhodně nedoporučuji někomu, kdo něco ví o duševních nemocech. Ten se totiž bude při poslechu rozčilovat jako já. Bohužel jsem Terapii nedokázala poslouchat ani jako pohádku pro dospělé, protože podobnou zápletku už jsem viděla víc než v jednom béčkovém filmu. Načteno je to docela pěkně, jinak bych asi do konce nevydržela.

Sérii o Rebecce Martinssonové jsem celou přečetla v papírové podobě, a s chutí si znovu poslechla dvě knihy, které se objevily v audioverzi.

Myslím, že si ji užije ten, koho zajímá a baví, jak autor popisuje společnost, v níž se tragédie odehrává. Z téhle knihy se třeba dozvíme hodně o postavení žen ve Švédsku. Jak jsou silné a nezávislé, daleko rovnoprávnější než ženy u nás, a jak se i tam nad nimi muži snaží udržet nadvládu, a že k tomu neváhají zneužít Pánaboha. Vůbec by mi nevadilo, kdyby to v závěru nevyústilo v krveprolití, pokroucené vztahy v sektářské komunitě mi připadaly víc než děsivé.

Kdo dává přednost napětí před atmosférou, bude nejspíš zklamán.

Už jsem slyšela předchozí díly série, takže jsem dlouho váhala, než jsem zakoupila.

Příběhy jsou to docela zajímavé, nepostrádají moment překvapení, ale nějak se vždycky rozpliznou.

Zajímalo by mě, jak by se kniha změnila, kdyby ji četl někdo jiný, připadá mi, že všelijaké to pokašlávání a vzdychání poslech ruší, a mě tedy spíš rozčiluje. Nijak nepřispívá, že díly série vycházejí napřeskáčku, takže mi vždycky trvá, než zorientuji v časové posloupnosti. Zajímavé mi přišlo meditování o smyslu a důsledcích trestu uvězněním a nahlédnutí do novodobé norské historie.

Oceňuji, že v audioverzi vycházejí i současní světoví autoři, a potěšilo by mě, kdyby jich bylo mnohem víc.

Tahle kniha mi ale nesedla. Při poslouchání jsem si musela pořád připomínat, že hrdinčiny soudy o světě a společnosti mají jen ilustrovat její zklamání a zatrpklost. Alespoň doufám, protože většina vyřčených "pravd" byla značně mimo. Je to takové rádoby psychologicko-filozoficko-sociologické tlachání nepříjemné báby, která hodně mluví o potřebě samoty, přitom ale sama být neumí, a pořád se na někoho lepí. Vadí mi tahle póza, kterou neobratný překlad a zanícená interpretace ještě podtrhávaly. Dala jsem tři hvězdy, protože věřím, že zkušenost nemusí být nutně dobrá, ale měla by být silná.

Jediné, co mi na těhle maigretovkách vadí, je, že jsou příliš krátké. Mohla bych je poslouchat pořád, a taky se k nim opakovaně vracím. Simenon byl dobrý pozorovatel a znalec lidských povah. Není vhodné pro milovníky rychlé akce a napětí, ale kdo dává přednost dobře popsané atmosféře, si poslech užije, ani nemusí být pamětník. Jan Vlasák čte výborně, nepitvoří se a nedělá skopičiny, dává svůj hlas do šlužby příběhu.

Zlákala mě anotace, ale na psychologický thriller je tahle kniha příliš rozvleklá. Ambice fušovat do psychologie autorce taky příliš nevyšla, na to je v textu příliš mnoho klišé. Nesedla mi ani interpretace paní Milbachové. Knížka si své posluchače určitě najde, ale já mám radši detektivky, které nepředstírají, že jsou společenským románem.

Detektivní příběh, který k tomu, aby pěkně odsejpal, nevyužívá drastické popisy mnohonásobných vražd, a zároveň je tak akorát zamotaný, aby udržel pozornost a překvapil. Rozhodně budu číhat na další autorovu knihu.

Gustav Hašek má moc příjemný hlas, jen ty jeho ženské postavy mě trochu tahaly za uši, když na konci každé věty zvedaly hlas. To je jediná chybička, jinak se to poslouchalo skvěle.

Výběr není úplně šťastný. Zatímco Křemílek s Vochomůrkou je srozumitelný i prckům, Daliborce nemůžou rozumět. A koho baví Daliborka, neuchvátí ho Rumcajs. Je to jaksi nevyrovnané, a dobré jen k tomu, aby si děti vybraly, kteří hrdinové je baví a zajímají natolik, abychom si o nich poslechli celou knížku.

Přiznávám, že nadržuju seveřanům, protože se snaží upřímně popasovat s tématy, která cloumají současnou společností. Kdo z českých autorů se na tuhle nejistou půdu pustil? Až na investigativní novináře prakticky nikdo.

Příběh je ovšem jaksi nevyrovnaný. Agent, okolo kterého by se nejspíš mělo všechno točit, mě nechával vcelku chladnou, na rozdíl od George, který skutečně projde dramatickým vývojem. Trochu mě rozčiloval product placement, nebo co to bylo: "obula si boty značky Nike z limitované edice". Na druhou stranu, když se děj přesunul na větrem šlehané ostrovy uprostřed bouřlivého moře, bylo snadné podlehnout atmosféře.

Slyšela jsem už desítky mnohem horších (a daleko hůř přeložených) knih, proto jsem tuhle hodnotila vysoko. Interpretace byla uchu příjemná.

Tomuhle druhu příběhů vyšlapal cestu F. Forsyth. Najdete v něm téma, které cloumá světem i nesmrtelného hrdinu, a na konci si oddychnete, protože americký agent zas jednou na poslední chvíli zachrání svět.

Nic proti takovým knihám nemám, nepředstírají, že by jejich účelem bylo něco jiného než pobavit.

Nejsem si jistá, jestli se Erbenovy detektivky budou líbit i někomu jinému než nám, pamětníkům.

Já je mám ráda pro jemný humor a pěkně vykreslené postavy. Teče v nich málo krve, vraždí se nevynalézavě, esenbáci jsou sympaťáci. Dnes navíc oceňuju, jak je v pozadí příběhu lehkým perem zaznamenaná tehdejší doba.

Přestože nesdílím obecné nadšení Zafónovou knihou, uznávám, že je to poctivě napsaný román.

Bude se líbit romantičtějším povahám než je ta moje. Mně v něm chyběla nosná myšlenka nebo aspoň pořádná vražda.

Na pokračování Příběhu služebnice jsem se těšila. Atwoodová píše výborně, a příběh o korozi totality je velice podobný tomu, co jsme tu zažívali před pár desetiletími. Jsem vděčná i za ten hepáč. Taťjana Medvecká se poslouchá krásně, má moc příjemnou barvu hlasu, a dovede jím podtrhnout emoci.

Doporučit lze prakticky každému. Někdo si tam najde napínavý příběh, jiný myšlenku. Moc jsem si to užila.

Oblíbila jsem si Adlera Olsena už v papírové podobě, a načteného Igorem Barešem ho mám ještě radši.

Nebýt téhle knihy, nenapadlo by mě nikdy pátrat, jak se do nedávné doby v severských zemích zacházelo se sociálně a mentálně slabšími. Přestože je příběh pomsty Nete Hermansenové těžko uvěřitelný, pro mě svůj účel splnil. A podobně to mám s Carlem a postavami, které ho obklopují. Jsou to postavičky jak do komiksu, spíš karikatury než realističtí protagonisté, a přesto je možné si je oblíbit.

Řekla bych, že Adler Olsen píše skoro pro každého. V téhle knize je něco politiky, něco akce i něco psychologie. Dohromady to není na nobelovku, ale zábava je to dobrá.

Literaturu nejlépe prověří čas. Proto Ignácius přežil a baví ještě dneska.

Kdo dává přednost jemnému humoru před satirou, si poslech neužije. Mě kniha baví dneska víc než před lety, kdy jsem ji poprvé četla, protože od té doby jsem takových sebestředných vzdělaných blbců potkala spoustu.

Na rozdíl od současné masové produkce je kniha výborně převedena do češtiny p. Kořánem.

Interpretace Jiřího Zavřela mi úplně nesedla, ale to je věc osobního vkusu, jiní ho chválí.

Životopisný příběh z dob, kdy se za samozřejmé považovalo pohrdnout pohodlím a vydat se za mravním cílem cestou, která vyžaduje úsilí, nasazení a překonávání fatálních překážek, které před člověka kladla mimořádně těžká doba.

Iloně Borské se knížka povedla, doktorka Kálalová z ní nevyšla jako papírová sympaťačka, s kterou by se chtěl skamarádit každý, ale jako vzor člověka naplňujícího ideály humanismu. Pro mě to byl literární návrat po letech, ale vyvolal stejné pohnutí jako tenkrát.

Příběh o ztroskotání letadla, putování ledovou pustinou a boj o život byl napínavý a bavil mě. Romantická linka mě nudila a obtěžovala. Snesu jen určitou míru umělých sladidel ve vyprávění o manželství a lásce, a přestože mám ráda happyendy, tohle na mě bylo příliš Doporučit můžu milovníkům pohádek pro dospělé, kteří se obejdou bez trošky humoru v textu.

Krásně napsaný a dobře přeložený příběh o konfrontaci evropské morálky založené na křesťanství s japonským hodnotovým systémem, který se odehrává v 17. století. Vhodné spíš pro trpělivějšího posluchače, kterému nevadí, když se v knize mudruje o víře. Pro mě to byl krásný, těžce melancholický zážitek s dobrodružnými prvky. Jedna z nejlepších audioknih, co jsem slyšela.

Při poslechu jsem si několikrát říkala, že se měl autor rozhodnout, jestli chce psát beletrii nebo literaturu faktu. Pak jsem se z doslovu pana Klímy dozvěděla, že s fakty se zacházelo značně svévolně. Tím pádem jsem z poslechu trochu zklamaná, i když určitě jde o zajímavý příběh.

Dobré a veselé příběhy, které v animované podobě, zdá se mi, fungují o něco líp.

I tak se ale naše děti při poslechu smály a dožadovaly se opakování. Jedna z mála, kterým tříleťáci rozumí skoro bez vysvětlování.

Před lety jsem Garpa četla s mnohem větším potěšením, dneska už mě Irvingova grafománie trochu unavuje. Epizody napsané s jasným úmyslem čtenáře zaskočit, napodruhé nefungují, ale k postavičce Garpa si člověk může vytvořit citový vztah. Věděla jsem, do čeho jdu, takže nenastalo žádné zklamání, jen pozornost občas utíkala jinam.

Poslouchat tuhle knihu, je jako mít doma upovídanou kamarádku, stihnete při ní spoustu jiných věcí.

Gabriela Dzuríková čte opravdu výborně, nepřehrává a má velice příjemný hlas. Její interpretace příběhu pomáhá a ani při intenzivním poslechu neunavuje.

Zápletka není příliš originální, ale napsané je to dobře, a ani překlad tomu neublížil.

Doporučuji milovníkům detektivek, kteří nepotřebují potoky krve a náhlé dějové zvraty, aby udrželi pozornost.

Naše tříleté děti Mach s Šebestovou baví stejně jako kdysi bavily jejich maminky, ačkoliv jim musím při poslouchání ještě leccos dovysvětlovat.

Vesele napodobují dikci Petra Nárožného, která mně, přiznám se, dneska už trošku leze na nervy.

Pro čtenáře, který v memoárech nehledá jen fakta, ale zajímá ho také, před jaké překážky a rozhodnutí život daného člověka postavil, jak se s nimi porovnal a co z nich pro další uvažování a životní postoje vyvodil, je tahle kniha ideální.

Nepochopila jsem z ní ani teorii relativity ani kvantovou fyziku, ale naprosto jsem se ztotožnila s jeho názory na lidskou potřebu svobody a prostoru pro vyjádření a rozvoj.

Moje tříletá vnoučata si Křemílka s Vochomůrkou oblíbila ze všech audiopohádek jednoznačně nejvíc.

Já po letech žasnu nad originální poetikou Václava Čtvrtka, a raduju se nad tím, jak jeho jazyk obohacuje slovní zásobu našich dětí. Je málo takových dětských knížek, které se nepodbízejí, ale naopak děti kultivují.

Pro mě literární návrat bez nejmenšího zklamání. Dokonce bych řekla, že Tymián je lepší k poslouchání než ke čtení. Pagnol vypráví krásným jazykem a překlad ani interpretace to v nejmenším nepokazily.

Doporučuji trpělivým čtenářům, kteří se chtějí nechat v zimě unést do léta na vyprahlých provensálských kopcích, a dávají přednost dobře vylíčené atmosféře před dobře vylíčenou akcí.

Realistický příběh o zamilovanosti a odvaze nebo zbabělosti nést její důsledky.

Nedoporučuji čtenářům, kteří mají rádi napětí, spád a švih, ti se budou při poslechu nudit a v příběhu ztrácet.

Kdo má rád klasické romány, si poslech užije, i kdyby měl jako já k některým pasážím mírné výhrady. Nenavedl mě k úvahám o lásce, spíš teď přemýšlím o mravnosti.

Nejsem přímo fanda historických detektivek, snad s výjimkou soudce Ti, ale Ellis Peters mě příjemně překvapila, a rozhodně skočím po dalším příběhu o bratru Cadfaelovi, jakmile se tu objeví.

Amatérský detektiv je tu dobrým psychologem, který chápe lidské slabosti a motivy, a má lidi rád. Už jsem asi unavená desítkami zneužitých dětí, visících na stromech ve švédských, norských a islandských lesích, takže mě takováhle poctivá, lidskými neřestmi dobře odůvodněná vraždička, potěší.

Přestože mám Grishama dávno přečteného, nelituju kreditu, když se jeho kniha objeví v audioverzi. Vyvolávač deště patří mezi nejznámější, i film podle ní natočili. Příběh má švih a spád, postavy jsou jako živé, žádní superhrdinové nebo sebelítostiví pijani, ale pracovitý, chytrý absolvent práv, jenž se dá do boje se systémem. Přestože se v celém dlouhém příběhu objeví jediná mrtvola, a od začátku víme, kdo za její smrt může, udrží nás autor v pozoru. Ondřej Brousek to navíc čte perfektně.

Vždycky se zaraduju, když se v záplavě mizerně sepsaných detektivek objeví dobrá literatura. Vaculíka člověk nemusí mít rád, ani s ním nemusí ve všem souhlasit, aby si jeho vtipné, chytré a výborně napsané texty užil.

Po čtyřiceti letech mě vyprávění o životě chartistů za nejšedivějšího ze socíků bavilo stejně jako před lety. Nejspíš díky mimořádné otevřenosti, s jakou o něm Vaculík vypráví.

Kniha mě neurazila, přestože zrovna tenhle strojený způsob vyjadřování úplně v oblibě nemám. Příběh je uvěřitelný, slyšela jsem o podobných. Zlé doby jsou popsané uvěřitelně. Ale jako by autorka nebyla ve svém vyprávění citově angažovaná, a se mnou to tím pádem taky nehnulo. Škoda.

Jsem ráda, že jsem se k téhle knížce, kterou jsem četla před lety, mohla vrátit. Harry Bosch nemá moc smysl pro humor, zato je neúplatný a spravedlivý, a věčně dostává po držce, jak se na správného amerického detektiva sluší.

Přiznávám, že Mankellovy detektivky mám ráda především pro to, co se děje kolem, a že bych se asi obešla i bez zločinu. Wallander je jako živý, na jeho příbězích si snad každý může udělat představu o tom, jak se žije ve Švédsku, jak se tam posledních pětatřicet let proměňovala politická situace, čím se tam lidi trápí a z čeho se radují. Tentokrát stárnoucí přecitlivělý detektiv poprvé naráží na rizika, která s sebou přinášejí moderní technologie.

Nemám tenhle typ příběhů moc ráda. Spíš než literatura je to spotřební zboží, hamburger od mekáče, nic člověku nedá, nic po něm nezůstane. Koupila jsem si ho jen kvůli délce, a stihla při něm spoustu práce.

Mně byl motiv vraha poněkud povědomý, ale požitek z poslechu mi to nezkazilo. Na detektivkách Volkera Kutschera oceňuju, jak se mu daří vystihnout pološílenou dobu mezi světovými válkami, ke které patřil i rychlý rozvoj továren na sny. Obzvlášť mě baví, jak uvěřitelně vykresluje atmosféru tehdejší německé společnost, která byla po zkušenostech s masovým zabíjením utržená ze řetězu, a zároveň lpěla na tradiční kázni a subordinaci.

Přiznávám, že si detektivky Petera Maye kupuju kvůli délce - k manuální práci ráda něco poslouchám. Tuhle čínskou sérii snáším lépe než tu z Hebrid. Ale jdyby to nečetli Martin Myšička s Janou Plodkovou, asi bych s nimi už taky skončila. Vlastně nechápu, čím si autor získává takovou pozornost a čtenářskou věrnost.

Mám na Grishamovi ráda, že vím, co dostanu. Napínavý a uvěřitelný příběh, který má švih a spád a logickou stavbu, a i z literárního hlediska vyčnívá nad běžnou zábavou. Tahle kniha, stejně jako většina jeho knih, se odehrává na půdě agresivní právnické firmy, a dává nám pochopit, a proč mají v Americe o právnících tak špatné mínění a vyprávějí si o nich tolik vtipů.

Nejspíš chápu, čím může tahle kniha někoho nadchnout, ale ve srovnání s některými Kingovými knihami jako třeba Vykoupením z věznice Shawshank nebo Zelenou mílí je tenhle do mrtě rozšlapaný a roztahaný příběh přes všechnu snahu o monumentálnost, slabý jak čajíček.

Vždycky mě znovu překvapí, jaká lahůdka může být poslech knihy, kterou napsal profík. Možná příběh tak nefrčí jako některé obecné oblíbené detektivky, já mám ale ráda, když mě poslech nebo četba donutí zamyslet se způsobem, jakým bych jinak nepřemýšlela. V tomhle případě hlavně nad tím, jak hodně se za celkem krátkou dobu změnilo postavení žen ve společnosti a nad tím, jak málo možností ovlivnit vlastní osud holky měly.

Trochu lituju, že jsem si tuhle knížku koupila, protože něco takového jsem naposledy dobrovolně četla snad ve dvanácti letech, (to se v knihách pro ženy o sexu ještě mlčelo). Nepochybuju, že kdo má rád zamilované příběhy oblečené do středověké kytlice, si poslech užije. Nic jiného to totiž není.

Přečetla nebo vyslechla jsem všecky příběhy o oddělení Q, komisaře Morcka, Assada i Rose mám ráda, ale tahle knížka se mi zdá z celé řady nejslabší. Nedovařený galimatyáš několika dějových linek ústí do temného tragikomična, ale ani legrační to není. Připadalo mi, jako by měl Olsen svých hrdinů už dost a zkoušel, co by ještě tak mohli vydržet. Bohužel totéž platí o čtenářích resp. posluchačích. Naštěstí Igor Bareš to čte jako vždycky krásně.

Ačkoliv nepatřím k nadšeným obdivovatelům Fredricka Backmana (Ove mě nenadchnul a Babička dokonce dost rozčilovala) s chutí jsem si poslechla Medvědín i tohle jeho pokračování. Stejně jako autor totiž věřím, že se dá svět zlepšít prostě tím, že na sebe budeme hodní. A taky věřím, že každý tuhle jednoduchou pravdu potřebuje uvařit a naservírovat jinak, aby ji zbaštil a strávil. Pavel Soukup to čte moc pěkně.

Patřím ke zmlsaným čtenářům a posluchačům, protože už mám za celý život načteno, takže občas při poslechu kapku trpím. Od

Dana Simmonse jsem nic moc nečekala, tím spíš, že je oblepený bestsellerovitými nálepkami, a líbí se i lidem, s kterými jinak příliš nesouzním. Terror mě ale báječně překvapil. Dobrodružný příběh o objevitelské cestě na severozápad je dobře vystavěný, má výborně a uvěřitelně propracovanou psychologii postav, a přestože neznám originál, můžu prohlásit, že překlad ho rozhodně nezmrvil. Ani mí oblíbení interpreti nezklamali. Jednoznačně doporučuji i náročnějším čtenářům.

Kdo čekal historický román, byl asi zklamán, přestože z historických událostí kniha vychází. Slouží tu ale spíš jako kulisa pro eskapády roztomilého rošťáka vojína Sharpa. Obvykle dobrodružnou literaturu nečtu, nechala jsem se zlákat délkou knihy, ale opravdu jsem se pobavila. Pan Ondráček to čte výborně.

Simenon to uměl napsat, Maigret je jako živý, na večeři bych si ho pozvat netroufla, poněvadž ho manželka rozmazlila. Překladatel taky umí, text nevrže a krásně rytmicky odsejpá. A pan Vlasák to čte fakt krásně. Civilně, netlačí na pilu, nemlaská a nenadechu se, kde nemá. Poslouchala bych ho furt.

Po literární stránce nic moc, ale stejně jsem vděčná, že jsem si mohla životní příběh Waltera Ciszeka vyslechnout. Jeho vyprávění o životě v sovětských věznicích, pracovních táborech na Sibiři a nekonečné přetahování s vládní byrokracií dokonale vystihuje pohrdání životem jednotlivce, který byl pro sovětskou politiku tak typický. Zároveň mě samozřejmě fascinovala nezdolnost a životaschopnost hlavního hrdiny, i jeho snaha o otevřenost a upřímnost.

Přečetla jsem všechny Mankellovy knihy a k Wallanderovi si vytvořila osobní vztah - tak dobře popisuje autor jeho přecitlivělost, buldočí zarputilost, s jakou se vždycky zakousne do případu, a kterou si ničí zdraví i soukromý život. Knihy o Wallanderovi se asi nebudou líbit milovníkům akce. Děj se odvíjí pomalu, pátrání systematicky, Wallander s obavami sleduje a komentuje změny ve švédské společnosti, a s postupujícím věkem se v nich čím dál míň vyzná. Já mám tyhle detektivky s přidanou hodnotou moc ráda. A pan Vyorálek mě vysloveně baví.

Soudím, že mladší poslouchači, pro které je druhá světová jednou z historických událostí v učebnici dějepisu, se bude příběh líbit víc než mně, která se narodila šestnáct let po válce. Nám příběhy o hrdinech cpali horem dolem, až nám z toho bylo blivno. Na druhou stranu byly ty historky ještě syrové, a tím pádem mi tohle vyprávění o agentovi, jenž se vetřel do koncentračního tábora, připadá trochu srandovní. Ne že by se to nemohlo stát, ale stačí si přečíst pár autentických výpovědí, aby člověk pochopil, že by se protagonisté chovali jinak.

Malé ženy byly napsané především pro malé ženy, a já se s nimi po letech zase ráda setkala při poslechu. Dneska je zvykem všechno relativizovat, a pro mě bylo příjemně osvěžující poslouchat příběh, ve kterém jsou lidi soucitní, stateční a čestní, protože cítí, že tak je to správně.

Audioverze obvykle nemilosrdně odhalí slabiny textu, ale Mokrá ryba je dobře napsaná i přeložená, poslouchat ji byla radost. Dobrá detektivka vždycky přináší víc než příběh o zločinu, v tomhle případě je to uvěřitelně popsaná atmosféra doby v meziválečném Berlíně. Komisař Rath není plochý papírový panák, je to živá postava, která si v průběhu děje posluchačovy sympatie získává i ztrácí. Podle mého soudu jedna z nejlepších audioknih letošního roku.

Já nejsem z vtípků Richarda Krauze a Josého příliš nadšená, přesto si každý další příběh Dominika Dána s chutí poslechnu. Nikoliv přesto, ale právě proto, že autor nedávno minulou dobu popisuje na základě jiných zkušeností, než jsem nasbírala já. Dobří autoři detektivek se soustředí na detaily, tím pádem, přestože to obvykle není jejich prvotní záměr, přinášejí kromě napínavého vyprávění i dobře vystiženou výpověď o společnosti a mezilidských vztazích. Přestože s názory autory příliš nesouzním, několikrát mě donutily k zamyšlení.

Ty, co Dána čtou a poslouchají výhradně kvůli napětí, bych s dovolením varovala, že tentokrát je zápletka dost průhledná a rozuzlení předvídatelné.

Pro mě to byl návrat po čtyřiceti letech. Dávné okouzlení se nevrátilo, ale úsměv mi na rtech vydržel po celou dobu poslouchání.

Když jsem to kdysi četla, patřily videotelefony ještě opravdu do říše sci-fi a rok 2000 sliboval jakýsi skoro magický přelom.

Dneska je legrační srovnávat, kam si Robert Henlein představoval, že se bude ubírat technický pokrok, a kam jsme zatím ve skutečnosti doputovali.

Rozhodně s ním ale souhlasím v tom, že hlavními tématy, která budou lidi řešit i v daleké budoucnosti, budou láska a přátelství a zrada.

To tedy bylo příjemné překvapení! Na pana Pobudu jsem si musela trochu zvyknout, ale příběhy ze středověkého Londýna mě bavily natolik, že jsem nakonec zapomněla, že mi jejich interpretace úplně nesedí.

Detektivky Henninga Mankella přinášejí vždy kromě detektivního příběhu také zprávu o osobním životě Kurta Wallandera, chlapa, kterého bych fakt chtěla potkat. Je to inteligentní citlivý muž pevného charakteru, žádná bezduchá mlátička nebo rozervaný alkoholik. Z Bílé lvice, tak jak to má rád každý náročnější čtenář detektivek, se dozvíte i něco víc, v tomto případě o Búrech a životě v JAR.

Interpretace pana Vyorálka mi naprosto lahodí.

Kazuo Ishiguro dostal v roce 1989 za tuto knihu Bookerovu cenu. Příběh britského majordoma, který staví loajalitu nad rozum a důstojnost nad lásku, je napsaný precizně jemným stylem. Pan Vlasák svou interpretací mu v žádném případě neublížil, spíš naopak.

Mám ráda detektivky, ale nenadchla mě ani jedna z knih Pauly Hawkins. Překvapuje mě, že u téhle si posluchači stěžují na přílišné psychologizování, protože nic takového jako hlubokou sondu do duše protagonisty jsem v knize nenašla, jen nevěrohodný příběh a povrchní kecyprdy.

Neměla jsem problém udržet v paměti těch několik postav, ale mám celoživotní trénink, přečetla tisíce knih. Možná i proto si dovolím náročnější čtenáře od nákupu odradit.

Jediné, co hodnotím kladně, je délka. Při poslechu audioknih obvykle něco vyrábím, a čím je kniha delší, tím jsem radši.

O tom, jak by to mohlo dopadnout, kdyby se muži rozhodli upevnit své postavení ve společnosti hrubou silou a nazvali to návratem ke "tradičním hodnotám".

Není to příjemné poslouchání. Atwoodové se daří popsat zvrácený svět tak civilním způsobem, že se z toho člověku dělá šoufl. Navíc tam jsou zřetelné historické paralely, takže si člověk uvědomuje, že přehání jen trošku. Všechno už tu bylo, všechno zas může nastat.

Zpracované je to krásně, všem interpretům i rejžovi díky!

Asa Larson patří k mým nejoblíbenějším severským detektivkářům. Díky jejímu vyprávění si umím představit, jak se na severu žije a jaké jsou mezi lidmi vztahy. Asa umí psát, i překlad je moc dobrý. Dovedu pochopit, že pro člověka, který má radši příběh zjednodušený na akci, je to vyprávění možná zdlouhavé. Já si to navzdory nakažlivě chmurné atmosféře pustila už potřetí.

Na rozdíl od většiny hodnotících mě detektivky autorské dvojice píšící pod pseudonymem Lars Kepler nijak neuchvátily. Mám radši jednodušší, psychologicky propracovanější a uvěřitelné příběhy. Playground pro mě tedy nebyl zklamáním. Naopak mě opravdu pobavil nápad, že po smrti se všichni sejdeme v Číně, navíc ovládané mafií. Na můj vkus tam bylo trochu moc bitek, ale jinak jsem se dobře bavila.

Undsetová napsala Kristinu ve stejné době, kdy u nás řádili obrozenci, a přesto se její příběh dodnes krásně čte i poslouchá.

Kristina totiž není papírová postava, ušlechtilá středověká hrdinka, poddajná, unyle vzdychající, věčně umdlévající. Je to ženská plná síly a vášně, kterou je snadné mít rád, protože se řídí srdcem.

Pro koho není literatura jen spotřebním zbožím na jedno použití, kdo od knížky čeká víc než chvíli napětí při hledání vraha, si poslech určitě užije.