Má třetí knížka od autora a po té době musím říct, že se na jeho dílo dívám víc a víc skepticky.
První věc je jeho posedlost algoritmy, jako zkratkou, která reprezentuje celou matematiku, biologii a informační technologie, které se za něčím tak komplexním skrývají a je zde vidět, jak zjednodušeně se na tuto problematiku dívá.
Další má výtka je Yuvalova vize budoucnosti, kterou prezentuje de facto v každé své knížce – člověk je v první řadě uvědomělá inteligence, nezávislá na tělu. Co si myslím, že je hluboké pohrdání lidskostí, které je spjato s pojmem lidství. A i když je možné, že nás nahradí „homo virtualis“, tak rozhodně to už nebudou lidé – nedokonalí, smrtelní, s fyzickými těly, součástí přírody. Neříkám, že se to jednou nestane, ale je otázka, zdali se jako druh rozhodneme pro sebevraždu, abychom se stali druhem jiným. A to si nemyslím, že se stane v brzké době.
V předchozí knížce autor více rozpracoval, jak se máme nechat ovládat chladnou logikou strojů, i zde se této problematice okrajově dotýká. Pokládá za zcela „přirozený vývoj“ propojení každého aspektu života s velkými korporacemi. I on, jak mnoho dalších zapomíná na možnost „být zapomenut“, kterou google, facebook i další musejí podporovat. A i dnes je možné si u google nastavit mazaní „všech“ dat v intervalu, např. co 3 měsíce. Nějak opět opomíjí tu svobodnou nesvobodnou vůli, jakýsi biologický imperativ, který hodně z nás říká, abychom zůstali jednoduše lidmi a sami si řekli, kde bude hranice. Je jasné, že další a další generace budou jiné a jiné, no je to další ukázka autorova plochého pohledu, který si myslím, že v knížce rozhodně mohl alespoň vzpomenout.
Další, zdá se, nevyřešený autorův problém je s náboženstvím. Stereotypní pohled na velká náboženství, argumentace, která se tradičně opírá o to, že křesťanská víra je nesmysl a křesťané páchají zlo. :D Jo, protože ve světě, kde člověk nemůže být nic jiného, než křesťan je křesťan jednoduše každý. A lidé se nebudou chovat jinak jen pro to, že jsou formálně vyznavači nějakého náboženství. Yuval však místo toho jenom demonstruje, jak náboženství prakticky nemá co nabídnout, protože, i když ve středověku lidé byly křesťany, tak jim to nezabránilo v tom páchat zvěrstva. Samozřejmě ne jenom křesťanství, problém má s každým náboženstvím, i s judaismem. :) V celé problematice náboženství zde čpí nevyřešený citový problém a neochota o smířlivější výklad, nebo o snahu pochopit, co věřícím víra přináší a proč je pro ně důležitá. Závěrem, však dodává, že ji respektuje, pokud nezasahuje do osvíceného světa vědy. S čím se nedá, nežli souhlasit – jen ten podtext v kontextu celkové narace knihy vyznívá trošku blahosklonně.
Docela mě bavil jeho pohled na „Evropu“, jako jakýsi homogenní cele. :D Je vidět, že to není Evropan. Odchod Británie, nejasnost v kompetencích, ochota brát všechny členy jako sobě rovné – co je mimo jiné Yuvalův předpoklad pro novodobou formu lidstva. Myslím, že jsme hodně daleko od toho, abychom se k něčemu tak utopistickému dostali. Čekají nás hodně velké výzvy. Když se klima stane extrémnějším a půjde o život, tak každý půjde za sebe, za rodinu, za město a za národ. Myslím, že v kontextu Evropy, popřípadě západní liberální společnosti, nebo celého světa, budeme nakonec hodně sobečtí.
V knížce se samozřejmě zaměřuje i na foby. Homofobi, xenofobi, gendrofobi, rasofobi, a jakákoliskupinafobi. :D Zde se jeho myšlenkové konstrukce asi nejmíň potulovali. :) I když i zde bylo cítit, jak sklouzává k stereotypní interpretaci, zevšeobecňování a diskurzu, který připouští jenom dvě polohy. Co je asi můj největší problém s knížkou. Je příliš málo relativistická, příliš razantní, příliš utilitární.
V závěru mě dostalo, jak Yuval své tvrzení změkčuje a sám otevírá diskusi. Kdy si je sám vědom, že člověk je v první řadě jedinec a až pak příslušník nějaké skupiny. A že statistické tvrzení, že daná skupina je nějaká, neznamená, že je takový konkrétní jedinec.
Tím zachraňuje celou knížku a přichází s nejsilnějším poselstvím. Nenechte se zlákat krabičkami a škatulaty, které říkají, že příslušnost ke krabičce definuje, jací jste. Co myslím, platí pro obě pomyslné tábory „sluníčkářů“ a „fobů“. Konec konců spravedlivý a čestný člověk by se neměl bát říct svůj názor, stejně, jak by na něm neměl zarytě lpít. Že pro ospravedlnění zla si můžeme vzít jakoukoli výmluvu a otázka pak stojí, jestli jsme pak pořád spravedliví a čestní. Tím částečně pálí do „vlastních řad“ a otevírá prostor pro přívětivější přístup. Když Brňák nadává na Pražáka, nemusíme ho hned škatulkovat do kolonky fob. Když maminka říká, že Romové jsou hloupější, než „bílí“ lidé, tak nejspíš bude fob. :D I když je otázka, zdali je to něco, co je jejím niterním přesvěcením, za které je ochotna zemřít, nebo ji to tatínek vykládal, když byla malá holčička a dnes, když se vrací z práce a stará se o domácnost je to něco, co vybafne, aniž by nad tím přemýšlela. A kde je hranice mezi fobstvím a stereotypním chováním? Yuval říká – a není sám – že většinu života jednáme jako automaty. U věcí, nad kterými nemusíme přemýšlet jednoduše nepřemýšlíme. A ani to není v našich možnostech.
A tedy si nakonec tak zkomplikujeme svět, že se člověk stane kyborgem, a kyborg UI a lidstvo bude jen zapomenutou vzpomínkou, která žádné UI nebude zajímat. Jak nadějné vyhlídky! :D
Tak a závěrem – malinko mi ujeli prsty po klávesnici – 3 hvězdičky. První jde dolů za malou originalitu – autor až nechutně vykrádá sám sebe – druhá za přílišnou jednoduchost a zobecňování.
