Jako příznivec cimrmanovského humoru jsem vždycky hrál sám se sebou hru, kdy jsem se snažil uhodnout, kdo z dvojice Smoljak - Svěrák vymyslel ten který gag či hlášku. Velkou pomůckou je skutečnost, že Svěrák je mistr češtiny, jazykových hříček, zatímco Smoljakova parketa byla tolik potřebná karikatura českých dějin. A protože cimrmanovská platforma Smoljakovi nestačila, aby mohl říct vše, co chtěl, založil si Studio Láďa, pro které napsal a režíroval několik historických mystifikací, v nichž si většinou sám zahrál. Je to samozřejmě poněkud odlišný humor než u "cimrmanů", ale přirozeně z podobného těsta. Základní rozdíl je v tom, že zatímco cimrmanovské hry vždy explicitně - už jen smyšlenou postavou Járy Cimrmana se všemi jeho vlastnostmi a absolutní genialitou - přiznávají, že se jedná o mystifikaci, u Smoljakových sólo her typu Hymna je sice mystifikace pro člověka s normální znalostí českých dějin také zjevná, ale konstrukce příběhu je nastavena tak, "jako by to tak klidně mohlo být". Asi nejvíce se z repertoáru Divadla Járy Cimrmana tomuto přístupu blíží České nebe, přestože i toto srovnání zjevně pokulhává. Protože jakkoli "historicky" se "cimrmani" tváří, jejich hry jsou zacílené k dnešku, proto je miluje tolik lidí, kteří o dějinách nemají širší povědomí. A je to také důvod, proč Smoljakův projekt nebyl divácky tak lákavý, protože nějaké to vzdělání divák potřeboval. Ale i pokud ho neměl, odnesl si rovněž velký zážitek a nejednalo-li se o ignoranta, pak i chuť dovědět se o tématu víc. Fantom Realistického divadla je jevištní hra, které ale audiopodoba nic moc neubírá, v tomhle jediném bodu se sólový Smoljak od svého domovského divadla neliší. Takže jen do toho, bavte se s lehkým mrazením v zádech - ta doba, kterou Smoljak karikuje, skutečně proběhla a jak známo, dějiny se alespoň dle Hegela točí ve spirále. A spirála se při pohledu shora nutně jeví jako kruh.
