David Hidden, frankofonní kanadský spisovatel, který si již stihl udělat dobré jméno i v konkurencí a sebestředností zamořených Spojených státech, napsal neuvěřitelně silnou knihu.
Žánrově jde sice o thriller, nechybí tradiční psychopat, nechybí tradiční vykořeněný a vyhořelý hrdina, nechybí notná dávka násilí, brutality a nechutnosti - ale po dlouhé době mám pocit, že se nejedná o samoúčelnou snahu šokovat, ale o velice dobrý pokus o beletristické uchopení "tekutých časů" sociologa Zygmunta Baumana.
Příběh, postavy, vztahy, psychopat, pornoprůmysl, násilí - to všechno je samozřejmě důležité a příběh je možné vnímat i jako cosi, co hraničí s hororem, nicméně silné a zajímavé je to, co se skrývá za vší touhle fasádou.
Kdyby se kniha jmenovala Beznaděj, Bezvýchodnost či Deziluze, bylo by to možná trefnější než originální Porno či český Děs. Ano, kniha je o pornu a její příběh je děsný, ale to je realita kolem nás taky. Autor se ji snaží uchopit, ohledat, pochopit a najít východisko. Jenže to, zdá se, spočívá jen v co nejrychlejší sebedestrukci alkoholem.
Snad nejlépe to vše charakterizuje pasáž, kterou se pokusím zreprodukovat (po paměti): Vracím se domů, v Paříži už to pro mě není, říká jeden z vedlejších hrdinů. Kam domů? Do Sýrie. Ale tam se přece válčí. Jenže tady taky, ale není to tolik vidět.
Úchvatná kniha, za jejímž žánrovým povlakem se ukrývá mnohem víc, vyšla v dobrém překladu herce Jiřího Žáka (akorát autor, překladatel či redaktor - alespoň jeden z nich - by mohli vědět, že Damašek opravdu není v Libanonu, ale je to jediný přehmat, kterého jsem si všiml - inu stane se...)
Již jsem o tomto členu pražského Divadla na Vinohradech a uznávaném překladateli v jedné osobě psal, že jeho styl čtení - tedy více vyprávění než hraní, více uplývání než rytmizování - nemusí každému sedět, ale v tomhle případě jsou jeho chraplavý hlas a rytmická plynulost jen další přidanou hodnotou k beztak skvělému literárnímu počinu.
