Recenze uživatele Lucije

Nevím, proč jsem s poslechem tak dlouho otálela - ale asi musel nazrát čas. Není to jednoduché "čtení", byla místa, která mi vehnala slzy do očí, ale přesto jsem knihu nemohla odložit. K české literatuře jsem - bůhvíproč - často skeptická a mnohem kritičtější, než by si zasloužila. Kniha Karin Lednické mi dokázala, že neprávem. A Vilma Cibulková jako interpretka? Ach, proč jen nemůžu dát šest hvězd?

Čekala jsem, že mi bude vadit změna interpreta, ale byla jsem mile překvapená, David Matásek knihu načetl výborně. Jediné, co mě trochu tahalo za ucho, byla jiná výslovnost některých jmen v porovnání s Hynkem Čermákem, ale přes to jsem se brzy přenesla a dala se unášet příběhem. Ten je krásně temný, trochu víc krvavý než předešlé a místy malinko přitažený za vlasy, ale nic, co by mě donutilo knihu odložit. Pachatele jsem si tipla poměrně brzy, ale Nesbø mi to nedělal lehké a nutil mě až do konce pochybovat, jestli jsou mé domněnky správné. Poslech jsem si užila, ale souhlasím, že by Nesbø mohl už Harryho na odpočinku nechat.

Nevycházím z údivu. Moje sedmá Dánovka v celkem rychlé řadě a přiznávám, už jsem měla tendence ji proložit něčím jiným. Jsem ráda, že jsem to neudělala, DD opět boduje a navzdory mému očekávání, překvapil neotřelým příběhem.

Co přidat k tomu, co již zaznělo? Uzol je svěděctvím hnusné doby a praktik, doby, která nám není až tak vzdálená a přesto to vypadá, že by ji někteří rádi znovu vrátili. Jak už psali někteří přede mnou, tahle Dánovka, právě díky uvěřitelnému svědectví o naší historii, by měla být zařazena mezi povinnou četbu .

Marián Geišberg je opět dokonalý, jeho hlasu se nedá nic vytknout, i kvůli němu si jdu hned obstarat další knihu v řadě.

Předesílám, že Deavera ve Vondáčkově podání mám ráda, první dvě knihy jsem poslouchala bez přestávky a i proto mě trochu mrzí, že k poslechu třetího dílu jsem se musela nutit. Přemýšlím, čím to, že mě kniha nechytla - příběh je vymyšlený dobře, má potenciál snad i větší než první dva případy, ale ... nejsem si jistá, jestli je to tím, že je (jak někteří z recenzentů napovídají) knížka zkrácená a některé pasáže vypuštěné, to nedovedu posoudit. Papírovou knihu jsem nečetla a v nejbližší době se ani nechystám. Logicky mi příběh smysl snad i dával, ale nedokázala jsem se do něj vžít a pořádně se orientovat. S postavami jsem se tentokrát nezvládla sžít, bylo jich na mě příliš a žádná mi neutkvěla.

Interpretace je však skvělá a Jan Vondráček už pro mě navždy patří k Deaverovi stejně tak jako třeba Geišberg k Dánovi nebo Čermák k Nesbovi.

Možná dám knížce v budoucnu ještě jednu šanci, ale nevím nevím ... přece jen, je tolik nových audioknih a tak málo času.

Už mi to začíná být hloupé, má čtvrtá dánovka, opět zhltnutá jedním dechem a jsem z ní snad ještě nadšenější než předtím. Když se ohlédnu, tak zatím nejslabší pro mě byl "Popol" a i tomu jsem dávala za příběh čtyři hvězdy - takže tentokrát je těch pět nutnost.

Příběh mě opravdu strhl, byl vymyšlený a vystavěný do detailů, opravdu jsem si užila. Konec mě až zamrazil a ani druhá dějová linka (Kuky) mě nenechala v klidu. Dán nepřibarvuje ani nepřehání, všechno je uvěřitelné a o to víc z toho mrazí.

A stejně jako autor, ani interpret mě nezklamal. Nevím, kdo má větší podíl na mém nadšení z těchto knih - jestli Dominik Dán a jeho příběhy nebo Marián Geišberg a to, jak ty příběhy uvedl do života.

Dominika Dána jsem začala poslouchat víceméně jen tak, bez velkého očekávání - chtěla jsem něco, co by se dobře poslouchalo na mateřské a rozhodla jsem se pohladit si ucho slovenštinou. A to bylo asi tak vše, co mě přivedlo k jeho první audioknize.

Cela číslo 17 byla má třetí "dánovka" během měsíce. Dán mě zkrátka chytil a už nepustil. Obrovský podíl na tom má samozřejmě i Marián Geišberg, do kterého jsem se (muži můj, odpusť :) ) zamilovala během prvních chvilek a láska stále roste.

Příběh Cely č. 17 mě pohltil. Už první kniha (Popol) byla skvělá, druhá (Neviniatko) výborná a třetí (Cela) naprosto předčila má očekávání. Bavil mě příběh i jeho ne zcela tradiční podání. První polovina knihy a popis pobytu ve vězení je až mrazivý, druhá polovina je "klasický" Dán - znalý prostředí, bez přehnaných kudrlinek, zato s notnou dávkou (černého) humoru. Nemohla jsem přestat poslouchat a i dítě bylo ty dva dny nějaké tišší - asi byla taky zvědavá, jak to dopadne :)

První Dánova kniha je zároveň i mým prvním Dánem. Dlouho jsem se k němu odhodlávala - přišlo mi, že je Dána všude plno, všichni ho doporučovali, většinou také vychvalovali - a to je mi vždycky podezřelé. Nicméně, nakonec jsem se odhodlala utratit svůj první kredit tady právě za něj. Zviklalo mě to, že je nedostupný v konkurenční audioslužbě a navíc jsem byla v rozpoložení nechat si pohladit ucho slovenštinou a zjistit, co je na všudypřítomné chvále pravda. A jsem ráda, že jsem to udělala.

Kniha mě velmi mile překvapila, interpretace je bezchybná a Marián Geišberg mě teď rozhodně bude provázet nejedním volným večerem. Dokonce myslím, že "v papíru" by mě kniha nenadchla tolik a rozhodně bych ji nepřečetla za pár dní. Interpretací však pro mě postavy ožily a poslech (ačkoliv je kniha dost dlouhá) příjemně utíkal.

Od příběhu nečekejte žádné obří akce (ač akce se najde), megalitry krve (ač nějaký ten litřík se prolije), ani ultramoderní vychytávky ve stylu amerických kriminálek, ale poctivou policejní práci ve stylu "Případů 1. oddělení". I tak je příběh zajímavý a to, že je inspirován pravdivými událostmi z něj dělá skutečně "mrazivé" čtení. Obzvláště ve světle událostí posledních dní...

Takže za mě ano, rozhodně to nebyl můj první a poslední Dán, hned si jdu pro další nášup ... ale jedině v Geišbergově podání!