Recenze uživatele Saaarka

Detektivky Michaely Klevisové jsou pro mě sázka na jistotu. Když však svého inspektora Bergmana začínala nechat pátrat v zahraničí - na norských ostrovech, nejprve mě to zklamalo, byl to nezvyk. Michaela Klevisová ale umí, to je bez debat, napsat skvělý příběh a daří se jí i popisy prostředí způsobem, který vám i tu "exotiku" přiblíží tak, abyste se cítili její součástí. Návrat do ČR a do Beskyd, jak je tomu v této knize, byl pak pro mě spíše překvapivý. Nicméně se potvrdilo to, že je to skvělá autora nezávisle na lokaci. A příběh dokáže vystavět tak, že se zkrátka nejedná jen o čirou detektivku, zajímají vás osudy obyčejných lidí, v tomto případě boj o záchranu přírody, ač jste v souvislosti se systémem a jeho mocí jen malí a nepatrní. K zamyšlení taky všem myslivcům. :-) Ti to asi nebudou číst rádi. Pro mě ale další báječný zážitek a protože se s detektivkami MK setkávám v audiopodobě poprvé i tento další zajímavý rozměr.

Chcete-li knihu, která pohladí po duši, ale zároveň není jednoduchá "juchanda" (nic proti například Aristokratce, ale moc se u ní já nesměju, ač mám Bočka velmi ráda - ovšem za Deník kastelána víc), tak jste tady správně. Osobně jsem se dokonce i několikrát smála nahlas (to se mi stalo naposledy snad jen u Analfabetky). Je to chytrá kniha, ale hlavně hodně hodně hodně milá. Plná naděje v lásku, i když pocity nedokážete pořádně identifikovat jako její hlavní hrdina - geniální vědec nicméně s poruchou autistického spektra a s ním i neschopnost porozumět emocím (svým i druhých) a sociálním vazbám. Přesto se rozhodne najít si manželku, která ovšem musí být dle jeho představ a výpočtů. Že to v lásce takhle vůbec nefunguje, to je zřejmé už od začátku a i když to poměrně dlouho trvá, příběh končí prozřením a milostným happyendem. Tohle prostě chcete číst - poslouchat v téhle době podzimních plískanic a proticovidových opatření. Opravdu chcete.

O románu Serotonin stejně jako o jeho autorovi jsem mnohé slyšela. A na začátku jsem tušila, že se jedná o četbu ryze intelektuální, takže jsem se obávala, zda jí budu cele rozumět. :-) Tyhle obavy se nenaplnily, v tomto ohledu je to zkrátka kniha, která krom úvah (někdo někde psal, že se jedná o kombinaci beletrie a esejí, tak zásadní, jako například o Kundery, to ale není) oplývá také dějem a ony "esejistické" části jsou s ním v souladu, takže příběh hodně dlouho poměrně dobře plyne. Někdy je ale i toho dobrého příliš, a tak se postupně z popisů permanentní a stále se prohlubující beznaděje hlavního hrdiny, stávají zkrátka jen nudné pasáže, které je třeba překlenout. Tady mne napadlo, že nemít Serotonin coby audioknihu, kdy ono audio v podání skvělého herce dodává textu přece jen trochu šťávu, nevím, zda bych román vůbec dočetla. Nicméně rozhodně přináší zajímavé myšlenky související s krizí jedince i civilizace - zvláště v případě popisů krajních pocitů hlavní hrdiny, které ho vedou až k hranici lidství a psychopatie. Určitě zajímavé k zamyšlení, ale, že by to byla kniha, z níž by chtěl mít onen zážitek z četby člověk ještě jednou, to ne.

Další výborná Hanišová, která je navíc většinově čtenářsky stravitelnější než její (pro mě skvělá) Houbařka. Asi čtyři pětiny knihy se nesou ve velmi dynamickém tempu plném očekávání rozuzlení, pak přijde zpomalení, které není až tak příjemné. Závěr bychom si asi taky většina z nás přála konkrétnější. Nebo nevím, něco tam pak jakoby chybí, občas se to u některých autorů stává, že chtějí mít už knihu dopsanou a na poslední kapitoly nekladou takový důraz, nemyslím si, že je to případ Hanišové. Jen by to prostě chtělo na ty závěrečné kapitoly nějaký větší důraz. Jinak kniha ale úžasná, nedá se od dní odtrhnout. Zvláště interpretace Marie Štípkové tomu dává ještě další zajímavý rozměr. Velmi mě to celkově potěšilo.

Když jsem četla první knihu Petry Soukupové, byla jsem nadšená. Při těch dalších mé nadšení pomalu mizelo, zdály se mi navzájem zaměnitelné. Nicméně tohle se u Klubu divných dětí neděje. Ano, není to originální téma - parta oudsiderů se jakoby i sama autorům nabízela, nicméně Soukupová jej zpracovala způsobem, který rozhodně nenudí a už vůbec se nezdá fádní. Ich forma i to, že jednotlivé příběhy vyprávějí jeho čtyři aktéři ze svých pohledů a tím i z pohledů svých zvláštností (jinak reaguje na situaci dívka s určitou zřejmě poruchou autistického spektra, jinak chlapec, který se všeho bojí, atd...), to všechno zdánlivě jednoduchou zápletku o setkání se čtyř "divných" dětí (a pozor TROCHU SPOILER: jejich útěku z domova) dělá knihu, která baví od začátku do konce. Podtrhuje to i to načtení, je výborné! Zvláště Patricie Solaříková (která je pro mě pořád jen "ta holka z Ulice " a pak nějakýho plakátu na pravděpodobně průměrnou komihru, se kterou jezdí po republice) opravdu hodně příjemně překvapila. Zní to skvěle, zábavně, doporučuju. Jo a je to taky ideální kniha v době, kdy máte z něčeho splín a už ho fakt mít nechcete.

Spojení Peter May a OneHotBook byla pro mě vždy záruka toho, že se to bude opravdu příjemně poslouchat. Příběh knihy pro mě nečekaně na začátku trochu pokulhával. Říkala jsem si, že přece Peter May umí víc a líp a lepší zápletky. Což se v zápětí potvrdilo. Umí. Zkrátka vše bylo jinak, než se zdálo. Z příběhu vyšetřování nelegální migrace se vyklubal v podstatě boj o život celého lidstva. No ano, asi většinu z nás časem napadne (pozor spoiler) co je tím spouštěčem rozvoje nebezpečného viru, ale to vůbec nevadí. Příběhy hlavních aktérů a jejich vyšetřování a i všechna ta další rozmmotávání, vytváří ve výsledku děj plný napětí , dobrodružství a - jak to mám já obzvlášť ráda - i s kapkou romance a dobrým koncem. Baví mě i interpretace knihy, střídání hlasů mužského a ženského, zpestří to poslech a umocní vnímání děje z různých úhlů pohledu. To si myslím, že vůbec není snadné dokázat tak, aby to nerušilo. A tady se to povedlo. A mimochodem, poslechla jsem bez problémů, aniž bych znala předchozí tři části těchto Mayových tzv. čínských thrillerů, vůbec mně to nerušilo.