Tragikomický příběh mladého železničáře Miloše Hrmy na pozadí událostí druhé světové války je obecně známý hlavně díky filmové verzi režiséra Jiřího Menzela z roku 1966 ověnčené Oscarem. Nyní máte možnost poslechnout si rozhlasovou nahrávku z roku 2015 v režii Aleše Vrzáka.
Elév Hrma Miloš se hlásí přednostovi stanice.
Novela Ostře sledované vlaky vznikla podle vlastních slov autora rozepsáním motivů dvou dřívějších povídek – Kaina a Fádní stanice – a vyšla poprvé v roce 1965. Hrabal v té době zcela okouzlil českou literaturu vším svým padesátiletým talentem, který si pracovitě rozvíjel v předchozích letech četbou, psaním do šuplíku a jakousi českou variantou beatnického života na cestách mezi dělnickými zaměstnáními a pražskými pivnicemi. Jeho texty byly najednou nedílnou součástí uvolněných šedesátých let a vlastně je v literatuře přímo spoluvytvářely. Hrabal byl na svoji hvězdnou hodinu dobře připravený a tahal na scénu povídkové soubory a novely závratnou rychlostí dobře trénovaného eskamotéra. Tak se objevily na knihkupeckých pultech i Ostře sledované vlaky. Suverénní text, kde se malé dějiny proplétají s velkými, kde se válečný svět, plný nejrůznějších smrtihlavů, potkává s mladým nádražákem, který si neví rady se svými prvními sexuálními bitvami a podřezává si kvůli tomu žíly, kde se přednosta stanice trápí ve stínu projíždějících vlaků s německými tanky s kujebáckou náturou živočišného výpravčího a kde přetržené kanape po milostném rodeu je velkým lidským vítězstvím života nad hnusnou dobou, která na všechno vrhá nebezpečné stíny. To všechno popsáno tím neopakovatelným stylem made in Hrabal, tedy bez patosu, bez velkých gest, poetickým jazykem, který z každodennosti dělá sled malých etud lidských grotesek, a kde se z banality stává jemným pootočením sledujícího periskopu zázrak. I hrdinství se u Hrabala projeví spíš jako náhlá srdeční příhoda než jako nějaké promyšlené heroické bubnování na oltáři ctností. Není náhodou, že se ve světě Hrabalových textů dá čtenářsky spočinout, jako v nějakém fyziologickém roztoku. Autorovou filozofií je totiž pozorování světa s maximálním soucítěním. Je až neuvěřitelné, jak se přitom Bohumil Hrabal dokázal vyhnout takovým pastem, jako je kýč, moralizování a pokušení tesat svoje teze do mramoru. A přestože Hrabal není rozhodně autor lidový, čtenář se v rytmu jeho slov opakovaně cítí nějak v bezpečí před tupostí hesel a praporů všeho druhu. I proto se Hrabalovi rozumí i ve světě, kde mu k popularitě jistě pomohl i oscarový film Jiřího Menzela. Mimochodem: víte, jak se jmenuje jedna z řek, která protéká německým Mannheimem, kde v roce 1967 získal film Ostře sledované vlaky Velkou cenu? Neckar.
Tomáš Weiss
